Věrné přátelství živého a nebožtíka
Vložil(a): jitkamety, 14. 3. 2016 11.33
Žil kdysi jeden báj a ten měl tři syny. Jednou se bájovi ztratilo stádo koní, zmizelo v širé stepi, jako by se vypařilo do bílých oblak.
Řekl nejstarší bájův syn:
„Otče, vypravím se za naším stádem.“
„Dobrá, synku,“ řekl báj a syn vyjel do stepi.
Ale báj se proměnil v šest divých vlků a těch šest vlků začalo nejstaršího syna pronásledovat. Ten se k smrti vylekal a honem ujížděl domů. Doma řekl:
„Nemohl jsem ty koně nalézt. Opravdu, jako by se vypařili do bílých oblak.“
Atak se vypravil prostřední syn hledat stádo. Otec se zase proměnil v šest divých vlků a zahnal i prostředního syna domů.
„Opravdu, jako by se to stádo vypařilo do bílých oblak,“ řekl pak prostřední syn doma.
A tak nakonec vyjel do stepi nejmladší syn. I tentokrát se báj proměnil v šest divých vlků, ale nejmladší syn se nezalekl. Rozjel se proti vlkům s napřaženým kopím a otec honem honem vzal na sebe lidskou podobu a volal:
„Počkej, synku, to jsem já!“ Nejmladší syn se zasmál:
„Vida, co všecko nedovedeš!“
„Ba, synku,“ řekl báj. „Ledacos dovedu a ledacos vím. A taky Ti dobře poradím. Až přijdeš k mohyle v pustém kraji, nezastavuj se, bude-li to ve dne, ale bude-li to v noci, vyspi se u ní.“
Nejmladší syn pokýval hlavou nad tou divnou radou a jel hledat stádo.
Jel junák pustým krajem a přijel k osamělé mohyle. A že už byl večer, rozhodl se, že u ní přenocuje. Hluboko se poklonil a řekl:
„Buď pozdraven!“
„Komu to říkáš?“ ozvalo se z mohyly a vystoupil bledý mládenec.
„Pozdravil jsem nebožtíka v mohyle. Jsem boží poutník a chystám se na nocleh.“
„Tak pojď se mnou! Já jsem ten nebožtík,“ řekl bledý mládenec a uchopil junáka za ruku. „Ale zavři oči!“
Junák zavřel oči a nebožtík ho vedl kamsi nedaleko.
„Teď už můžeš oči otevřít!“ řekl po chvíli a byli v krásné jurtě voňavé čerstvou travou.
Černý sluha jim přinesl pečené skopové, najedli se, napili a pak pravil nebožtík:
„Pobratříme se!“
„Dobrá,“ řekl nejmladší bájův syn, rozhalil hruď a oba mládenci se objali.
A pak šli spát.
Ráno řekl nejmladší bájův syn nebožtíkovi:
„Už musím jít. Hledám stádo koní, které se nám ztratilo ve stepi.“
„Vím, kde je to stádo,“ řekl nebožtík. „Pase se u mého otce. Když pojedeš tři dny na východ, dorazíš k jeho jurtě. Otec Ti stádo vrátí bez řečí. A Ty z něho zabij dva grošovaté hřebce a nech je ve stepi vlkům!“
Nejmladší bájův syn řekl:
„Udělám, jak si přeješ. Ale ztratil jsem nůž. Jak zabiju koně?“
„Půjčím Ti svůj nůž,“ řekl nebožtík. „Ale nikomu u nás ho neukazuj, hlavně ne mojí sestře. A až se budeš vracet, zastav se zase!“
Pak vyvedl nebožtík junáka zase před mohylu a ten odjel na východ.
Jel tak tři dny, až opravdu dorazil k veliké, krásné jurtě, kde bydlil nebožtíkův otec se ženou a dcerou.
„Hledám stádo koní,“ řekl junák. „Zmizelo ve stepi, jako by se vypařilo do bílých oblak.“
„K nám přiběhlo nedávno stádo koní,“ řekl stařec. „Bude to asi Tvoje stádo.“
A starý Kazach poslal pastevce s nejmladším bájovým synem, aby stádo obhlédli.
„Opravdu to jsou naše koně,“ zaradoval se junák, když uviděl stádo. A hned zabil dva grošovaté koně a nechal je ležet ve stepi. Pak hnal stádo domů.
Pastevec ho udiveně pozoroval, a když přihnali koně k jurtě nebožtíkova otce, žaloval:
„Ten mladý bohatýr zabil dva hřebce ze svého stáda a nechal je ležet ve stepi.“
Stařec jenom pokrčil rameny:
„Je to jeho stádo, ať si se svými koňmi dělá, co chce.“
„Ale ten bohatýr zabil koně nožem Tvého nebožtíka syna,“ pokračoval pastevec.
„Opravdu?“ zvolal hospodář a uhodil na junáka:
„Ty prý máš nůž mého syna?“
„Nemám,“ zapíral nejmladší syn bájův, ale tu mu nůž vypadl z opasku.
„Je to nůž mého bratra!“ zvolala dcera a uchopila nůž, „a Ty jsi jeho vrah.“
Marně junák zapíral, marně nakonec vypověděl pravdu.
„Lžeš!“ křičela nebožtíkova sestra, „Jsi vrah mého bratra.“
Hospodář řekl:
„Pojedeme k mohyle, kde leží můj syn, a uvidíme.“
A tak se vypravili nejmladší bájův syn se svým stádem i hospodář a jeho dcera na cestu.
Jeli tři dny a třetího dne navečer dorazili k mohyle. Junák se před mohylou hluboce uklonil a zvolal:
„Buď pozdraven!“
A tu vystoupil z mohyly nebožtík a pravil:
„Zavřete oči a pojďte se mnou!“
Zavedl je do jurty vonící čerstvou travou a černý sluha hned přinesl pečeného berana. Všichni se mlčky pustili do jídla.
Pak řekl nejmladší bájův syn:
„Vracím Ti Tvůj nůž, škoda že mi na něj přišli.“
A dcera poslušně podala nůž bratrovi.
„Škoda,“ řekl nebožtík. „Musil jsem se ukázat otci a sestře a teď nebudu mít po smrti pokoj.“
Tu se sestra rozplakala a slzy, které jí skanuly z očí na zem, se slily ve velikou kaluž.
Ráno doprovodil nebožtík všechny ven a tu mu nejmladší bájův syn řekl:
„Je mi líto, že kvůli mně nebudeš mít po smrti pokoj.“
Nebožtík odpověděl:
„Musil jsem Ti přece pomoci, když jsme se pobratřili. Ale až přiženeš stádo domů, vrať se sem ještě jednou.“
Přihnal junák stádo koní domů, neměl však ani chvilku stání ..... za několik dní usedl znova na koně a ujížděl k mohyle.
Nebožtík už na něho čekal venku.
„Nemohu v mohyle vydržet,“ řekl. „Ze slz, které vyplakala moje sestra, se stalo jezero a zatopilo celou mohylu.“
„Mohu Ti nějak pomoci?“ otázal se nejmladší bájův syn.
„Jezero zmizí, až se zase začne moje sestra usmívat.“
„To ale nezáleží na mně,“ pravil nejmladší bájův syn.
Nebožtík však pokračoval:
„Moje sestra se začne usmívat, až pomstíš mou smrt. Zahynul jsem ve válce, v souboji s Karabatyrem. Srazili jsme se na koních, ale on měl delší kopí než já a probodl mě dřív, než jsem se ho dotkl. Karabatyr se projíždí po širé stepi. Poznáš ho podle černého koně, černých šatů a tří černých per na černé čapce. Musíš ho zabít a mé sestře přinést jeho tři černá péra. Pak se začne usmívat.“
„Ale proč mám někoho pro nic za nic zabíjet? Nic mi neudělal.“ odporoval nejmladší bájův syn.
„Musíš.“ řekl nebožtík. „Přece jsme se pobratřili.“
Junák už neřekl nic a nasedl na koně. A tu ještě nebožtík dodal:
„A mou sestru si vezmi za ženu! Je krásná a miluje Tě od okamžiku, co Tě poprvé spatřila. K mé mohyle už nejezdi!“
Jel nejmladší bájův syn širou stepí, jel, pojížděl, až konečně v dálce uviděl jezdce na černém koni, v černém oděvu a se třemi černými péry na černé čapce. Karabatyr se zastavil, když spatřil junáka, a čekal, až k němu dojede.
„To je dobře, že už jedeš!“ zvolal.
„To je dobře, že už jedu?“ podivil se junák. „Jedu Tě přece zabít. Jedu pomstít smrt svého přítele.“
Karabatyr se hlasitě zasmál:
„Ale vždyť já už jsem dávno mrtvý! Tvůj přítel mě tehdy zabil v souboji, jenže o tom neví. Už byl probodený, ale ještě mi z posledních sil vrazil kopí do srdce. Spadli jsme z koní spolu a naše krev se smísila.“
„Když jsi mrtvý, proč jezdíš po stepi? Proč neležíš v mohyle?“
„Musím ještě počkat na dobrého bohatýra, abych mu odevzdal svoje bohatství. To nesmí zůstat bez užitku. A konečně jsem se dobrého bohatýra dočkal. To jsi ty! Tady máš tři péra z mé čapky. Až pojedeš domů se svou nevěstou, uvidíš cestou topol a na něm pytel. Udeř těmi péry do stromu a do pytle a uvidíš.“
Karabatyr podal junákovi tři péra a pak spadl z koně na zem. Ještě zašeptal z posledních sil:
„Nech mě tu ležet a jeď si po svých!“
Odjel junák k otci svého přítele nebožtíka, a když přijel do jeho jurty, podal dceři tři černá péra.
„Ty jsi pomstil mého bratra?“ zvolala radostně dívka. „Ty jsi zabil Karabatyra?“
„Karabatyra zabil Tvůj bratr. V souboji zahynuli oba.“
„To je dobře,“ usmála se dívka a vzala si tři péra.
„A vezmeš si mě za muže, i když jsem Tvého bratra nepomstil?“ otázal se jí nejmladší bájův syn.
„To se musíš zeptat otce a matky.“
A rodiče dali junákovi svou dceru rádi. Vždyť to byl bratr jejich nebožtíka syna! A tak se zanedlouho vypravil šťastný junák se svou nevěstou domů.
Když jeli stepí, náhle před sebou uviděli vysoký topol a na něm visel pytel. Junák vzal tři černá Karabatyrova péra a udeřil jimi do topolu. Z topolu vyšlo veliké stádo velbloudů. Pak udeřil do pytle a z pytle se vysypaly bedny se zlatem, stříbrem, perlami a drahokamy. O takovém nesmírném bohatství se nejmladšímu bájovu synu ani nesnilo. Honem naložil bedny na velbloudy a celá karavana se pomalu ubírala dál.
Když pak přijeli k mohyle, kde byl pochován nevěstin bratr, řekla dívka:
„Pojď, navštívíme bratra.“
„Říkal, abych už k němu nechodil,“ řekl junák, ale dívka naléhala:
„Chtěla bych ještě bratra vidět.“
A tu z mohyly vyšel nebožtík bratr a zavedl oba do své jurty vonící čerstvou travou. V jurtě seděl Karabatyr a usmíval se.
„Co tady děláš?“ podivil se nejmladší bájův syn.
„Oba jsme zahynuli v souboji, naše krev se smísila, a tak jsme i po smrti v jedné mohyle,“ řekl Karabatyr.
„A máte už po smrti konečně pokoj?“ otázal se junák.
„Máme,“ odpověděli nebožtíci společně. „Už je nám země lehká.“
Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.
Diskuze k této stránce (0 příspěvků)
Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.
Zatím zde není žádný příspěvek.