Věrný ovčák

Jednou přijel k uherskému králi Matyášovi na návštěvu bohatý císař z cizí země se svojí překrásnou dcerou. Každý den se konaly slavnosti, hostiny a všelijaké oslavy. Probíhala zábava, při níž se mluvilo o různých věcech. Jednou přišla řeč na podivuhodného ovčáka, který slouží maďarskému králi. Ona zvláštnost tkvěla v tom, že ten ovčák ještě nikdy v životě nelhal.
„Tomu ale nevěřím,“ řekl císař „Ještě nežil nikde nikdy člověk, který ještě nikdy nelhal, a také nikdy nebude na zemi žít.“
„Skutečně tomu můžeš věřit, když to říkám,“ odpověděl Matyáš. „Jmenuje se Jánoš a hlídá moje ovce u Tisy. V jeho stádu je také můj zlatý poklad, jehňátko se zlatým rounem. A tenhle chlapec nikdy nelže.“
Císař z cizí země tomu ale nemohl uvěřit. Matyáš ale skálopevně tvrdil, že tomu tak je. Nakonec se oba vsadili.
„Sám půjdu k Tise a přemluvím Tvého ovčáka k nějaké lži,“ řekl císař. „Když se mi podaří, že Tvůj ovčák alespoň jednou zalže, dáš mi půl svého království. Když zklamu, dám Ti sám půl své říše.“
„Ruku na to!“ Král nahlížel na tuto výzvu vstřícně, neboť ovčákovi zcela důvěřoval.
Příštího dne se vydal císař na cestu, aby svedl věrného ovčáka ke lži. Rychle našel královské stádo ovcí se slavným ovčákem. Zdvořile se pozdravili. Císař dlouho neotálel a začal uskutečňovat svůj plán.
„Poslouchej, Jánoši! Prodej mi tu krásnou ovečku se zlatým rounem!“
„To nejde , Výsosti! To jehňátko je nejoblíbenějším kusem mého krále. Jak bych je mohl prodat?“
„Můžeš je klidně prodat. Dal bych Ti takové poklady, že bys je vůbec neunesl. Mohl by ses nechat vozit šestispřežím po zemi.“
„Vaše Výsost musí pochopit, že mám od krále největší poklad. Kromě toho by nešlo honit ovce z kočáru.“
„Ach, hlupáku! Kdybys byl tak bohatý, nemusel bys už vůbec pracovat. Mohl bys být skutečným pánem.“
„Já jsem pánem i teď. Svým vlastním pánem.“
Jánoš byl velmi tvrdohlavý a císař musel odjet s nepořízenou zpět do královského paláce. Ale v Budíně dostal vynikající nápad. Poslal k ovčákovi svou spanilou dceru se zlatem a tuctem lahví dobrého vína. Doufal, že jeho dcera svou krásou může u ovčáka dosáhnout více, než se podařilo jemu. Když Jánoš uviděl císařskou dceru, zdvořile ji pozdravil. Nabízela mu všechno zlato výměnou za zlaté jehňátko, ale Jánoš se nedal přemluvit.
„Nemůžu Ti jehňátko prodat, můj král by mne potrestal,“ odpověděl Jánoš, na něhož udělala císařská dcera okouzlující dojem.
„Ale Jánoši, jakou cenu má jehně oproti celému království?“
„Jak pak odpovím králi na otázku, kde je jeho nejoblíbenější poklad? Že se utopil, nebo že vlk zaútočil na stádo? Ach, neumím lhát. To se ještě nikdy nestalo.“ Na to řekla rafinovaně císařská dcera:
„Měli bychom tedy spolu vypít tohle dobré víno, než odjedu domů. Vždyť by ho byla škoda!“
Sloužící přinesli dobré víno z kočáru a Jánoš začal pít. Hm, to ale chutnalo! Císařská dcera se mu také docela líbila. Čím více pil, tím byl veselejší.
Nakonec povídá:
„Dej pozor, holubičko! Za žádné peníze, za žádné zlato bych neprodal královu nejoblíbenější ovečku, ale můžeš ji mít za jeden žhavý polibek!“
A protože se Jánoš krásné dívce také líbil, dlouho s polibkem neotálela. Tím byla věc vyřízena. Jánoš stáhl na přání císařovy dcery ovečku z kůže a vydal se na cestu do Budína spolu s císařskou dcerou. Maso upekli a snědli.
Císař se radoval, že jeho dcera byla tak úspěšná. Už si byl jist svým vítězstvím.
Zpravil hned Matyáše, že musí pozvat Jánoše do paláce a žádat vysvětlení.
„Uvidíme, co zalže!“
Matyáš nechal dovézt Jánoše od Tisy. Královský posel našel Jánoše velmi smutného. Od té doby, co pominula opilost, bylo Jánošovi bídně. I kdyby si nechal pro dobrou lež hlavu kamenem rozbít, nestačila by. Žádný div. Jednoduše neuměl lhát. Teď musel ke králi.
Vznešená společnost právě obědvala, když přijel Jánoš. Král se hned zeptal svého nejoblíbenějšího ovčáka, zda mu může povědět o něčem zvláštním.
„Můj pane, není nic nového,“ odpověděl Jánoš pln starostí. Jeho pohled se setkal s pohledem překrásné císařské dcery. Hned byl lépe naladěn.
„Ale já jsem slyšel něco o jehňátku se zlatým rounem,“ řekl Matyáš.
„Ach ano, skutečně,“ zabrumlal Jánoš.
„Vyměnil jsem ovečku se zlatým rounem za černou ovečku. A tahle ovečka je nejkrásnější na celém světě.“
To se zdálo Matyášovi být velmi dobrou odpovědí a ptal se ovčáka dále:
„Přivedl jsi mi tu ovečku ukázat?“
„Nemusel jsem ji vodit pane králi, sedí vedle vás.“
Matyáš zatleskal radostí, protože vyhrál sázku. Věrný ovčák nelhal. Císař neměl jiné volby. Musel dát uherskému králi půl své říše, ten ji daroval Jánošovi. Císař ztratil ale ještě více, svůj nejdražší poklad, totiž svoji dceru. Stala se ženou pravdomluvného ovčáka, který se náhle stal králem. Mladý pár měl slavnostní veselku a možná žijí šťastně ještě dnes!