Veverčák oříšek

Toto je pohádka o ocásku. Ten ocásek patřil malé rezavé veverce, tedy vlastně veverčákovi, který se jmenoval Oříšek. 
Oříšek měl bratra, který se jmenoval Čiperka a mnoho dalších bratranců a sestřenic. Všichni žili společně v lese u jezera. 
Uprostřed jezera leží ostrov plný stromů a lískových keřů. Mezi těmi stromy stojí dutý dub. Bydlí v něm sova, která se jmenuje paní Hnědá. 
Jednou na podzim, když dozrály oříšky a listy lískových keřů se zbarvily do zlatova, Oříšek a Čiperka a všechny veverky vyšly z lesa na břeh jezera. 
Z větviček si postavily malé vory a pomalu veslovaly přes vodu na Soví ostrov, aby si tam nasbíraly oříšky. 
Každá veverka měla s sebou pytlík a široké veslo a svůj ocásek vztyčila a roztáhla jako plachtu. 
Vzaly s sebou tři vypasené myši jako dárek pro paní Hnědou. Položily je na schod před vchodem. 
Potom se Čiperka a ostatní veverky hluboce poklonily a zdvořile řekly: 
„Vážená paní Hnědá, prokázala byste nám tu čest a dovolila nám sbírat oříšky na Vašem ostrově?“ 
Ale Oříšek byl velice nezdvořilý. Poskakoval jako malá červená třešinka a zpíval:

„Hádej, hádej, hadači! 
Panáčka na větvi půl světa vidí, 
je celý červený, tolik se stydí. 
V ruce má hůlčičku a v břiše kámen, 
sundáš ho ze stromu a je s ním ámen.“

Ta hádanka je stará jako svět sám; paní Hnědá si Oříška ani nevšimla. 
Jen tak zavřela oči a usnula. 
Veverky do večera naplnily své pytlíky oříšky a potom odpluly zpátky domů. 
Nazítří ráno se vrátily na Soví ostrov. Tentokrát přinesly pěkně tlusťoučkého krtka. Položily ho na kámen před domovní dveře paní Hnědé a řekly: 
“Paní Hnědá, prokázala byste nám tu vzácnou čest a dovolila nám nasbírat si další oříšky?“ 
Ale nezdvořilý Oříšek začal tancovat, šimrat starou paní Hnědou hluchavkou a zpívat:

„Hádej, hádej! 
Stojí paní u vrátek, 
má zelený kabátek. 
Kdo tu u ní otálí, 
toho hnedle popálí.“

V tom se paní Hnědá probudila a odnesla si krtka do svého příbytku. 
Přibouchla Oříškovi dveře před nosem. A zakrátko se nad vrcholkem stromu objevil tenký proužek modrého kouře z ohniště. Oříšek nakoukl klíčovou dírkou a zazpíval:

„Je ho plný dům i hrad, 
stačí se jen podívat. 
Když však chceš naplnit krabičku, 
nenajdeš ho ani trošičku!“

Veverky sbíraly oříšky tak dlouho, až měly své pytlíky úplně plné. 
Ale Oříšek sebral jen pár duběnek ..... žlutých a červených, sedl si na bukový pařez, hrál kuličky a pozoroval dveře staré paní Hnědé. 
Třetího dne veverky vstaly velmi brzo a vydaly se rybařit; jako dárek pro paní Hnědou chytily sedm tlustých ryb. 
Pádlovaly přes celé jezero a přirazily u ohnutého kaštanu na Sovím ostrově. 
Čiperka a dalších šest veverek nesly každá velkou rybu; ale Oříšek, který se vůbec neuměl chovat, nenesl žádný dárek. Pobíhal vepředu a zpíval:

„Zeptal se mě strejček Blahod: 
kolik roste v moři jahod? 
Já volám, můj hlas se nese 
právě tolik, co ryb v lese!“

Ale stará paní Hnědá se o hádanky vůbec nezajímala. Dokonce ani tehdy ne, když měly rovnou i odpověď. 
Čtvrtého dne přinesly veverky paní Hnědé šest těch velkých brouků, co se dají výborně použít jako hrozinky do vánočky. Každý brouk byl pečlivě zabalen v listu šťovíku, který byl navíc zašpendlen borovicovou jedličkou. 
Oříšek si, neomaleně jako vždycky, pozpěvoval:

„Rozinky a bílá mouka 
měly malou nehodu, 
trochu zmokly, zapletly se, 
v troubě našly pohodu. 
Uhádneš to? Jémine! 
Odměna Tě nemine!“

Což bylo směšné, protože Oříšek samozřejmě neměl žádnou odměnu, kterou by mohl paní Hnědé dát. 
Zatímco ostatní veverky slídily v lískových keřích, Oříšek sbíral suché květy z růžových keřů a zapichoval do nich borové jehličí. 
Pátého dne přinesly veverky jako dárek med divokých včel; byl tak sladký a lepkavý, že když ho položily na kámen, musely si olízat tlapky. Ten med sebraly z včelího hnízda, které bylo na samém vršíčku kopce. 
A Oříšek poskakoval sem a tam a zpíval:

„Bzzz bzzz bzzz! 
Když jsem šel do města, vycházím ze vrátek, 
potkal jsem stádečko hezounkých prasátek. 
Že měla závoje jak tkané z pavučin, 
nejsou to prasátka, za to se zaručím!“

Stará paní Hnědá nad Oříškovou drzostí jen odvrátila oči. 
Ale med snědla! 
Veverky zase plnily pytlíky oříšky. 
Ale Oříšek se místo sbírání usadil na velkém plochém kameni a s planým jablíčkem a zelenými šiškami které našel, hrál kuželky. 
Šestého dne, tedy v sobotu, přišly veverky už naposledy. Jako dárek na rozloučenou nesly v košíčku z rákosí čerstvě snesené vajíčko. 
Oříšek utíkal před nimi a vykřikoval:

„Elce pelce do pekelce, 
udělám dva kotrmelce. 
Kdybych ale spadl hloub, 
zlámal bych si každý kloub!“

Vajíčka paní Hnědou zajímala; otevřela jedno oko a pak je zase zavřela. Ale ani tentokrát nepromluvila. 
Oříšek byl čím dál tím drzejší:

„Zlatavý panáček pronikl do hradu, 
proběhl celý dům, kuchyň i zahradu. 
Královi rytíři stojí tam ve zbroji, 
ten malý neplecha nic se jich nebojí.“

Oříšek tančil jako sluneční paprsek; ale paní Hnědá zase nic neřekla. 
Oříšek začal znova:

„Pokoje si nikdy nedá, 
svoje věci všude hledá. 
Lítá tam a zase zpět, 
proletěl už celý svět!“

Oříšek zabzučel, aby to znělo jako vítr a s rozběhem skočil paní Hnědé na hlavu! 
A tu se strhla rvačka a pranice a ozvalo se hlasité „kvííí!“ 
Veverky se rozutekly do křoví. 
Teprve za chvíli se odvážily vrátit a nakouknout ke stromu. Viděly paní Hnědou, jak sedí na schodě přede dveřmi, docela klidně, se zavřenýma očima, zkrátka jako by se vůbec nic nestalo. 
A přitom Oříšek byl v jejích pařátech! 
Toto vypadá jako konec příběhu. Ale není. 
Paní Hnědá si odnesla Oříška do domku. Držela ho za ocásek a chystala se mu dát co proto; ale Oříšek škubl tak silně, že se ocásek mu utrhl, on se vyřítil po schodišti a utekl podkrovním okénkem. 
A od té doby, když uvidíte nahoře ve větvích Oříška a dáte mu hádanku, bude po Vás házet větvičky a dupat a láteřit a vykřikovat: 
„Krrrr ..... krrrr ..... krrrr ..... rrrr!“

Zdroj: www.abatar.cz