Vikštejn

„Pomoz, pane bože, v nouzi svému věrnému sluhovi.“ 
Takovýto starožitný nápis přečkal staletí nad bránou hradu Vikštejna, jehož hradby strměly již v době panování Přemysla Otakara II. nad údolím řeky Moravice a tvořily silný bod v obranném řetězu země. 
Jméno dal hradu pan Vítek z Kravař, když jej někdy v polovině třináctého věku po tatarských nájezdech znovu zbudoval. Vikštejn byl tenkrát proslulý rytířskými hrami a turnaji, k nimž se sjížděli páni z blízka i z daleka. Přijel také rytíř Tunkl, člověk prudké a nesnášenlivé povahy. Velice se rozhněval, když v souboji podlehl právě panu Vítkovi, a když ve zlém opustil hrad, přísahal, že se mu krvavě pomstí. Slovo dodržel. Když pan Vítek odtáhl na čas z hradu, rytíř Tunkl přepadl Vikštejn, řádil v něm jako zběsilý a nakonec zaslepen nenávistí vyvlekl Vítkovu ženu na cimbuří a svrhl ji do Moravice. Za ty strašné zločiny ho ovšem trest neminul: panovník ho vypudil ze země a jeho sídlo, hrad Rabštýn, dal rozvrátit tak, že z něj nezbyl kámen na kameni. 
Za dlouhá staletí se vystřídala celá řada majitelů panství vikštejnského, z nichž pak zejména stojí za zmínku chráněnci Jiříka Poděbradského, Bírkové; právě rázný pan Hynek směle pro hlásil, že na svém hradě jinou vrchnost neuznává než krále českého, což byl v oněch dobách zajisté nemalý důkaz statečnosti. A také v peleš loupežnickou se Vikštejn jistý čas změnil, to když v něm sídlil Mikuláš Brabanský se svými druhy. Sužoval svými nájezdy celý kraj, nebylo statku, který by nevyloupil, nebylo města, ve kterém by neprováděl své nekalé řemeslo. A ke všemu tak obloudil srdce paní Mandaleny, které příslušela druhá polovice zboží vikštejnského, že ta se viděla jen v panu Mikulášovi. Zdálo se, že Mikuláše nikdo nezdolá; jeho hrad stál na strmé skále a snadno vzdoroval nepřátelům, a z hlubokých sklepení vedla podzemní chodba do údolí Moravice, kterou by se loupeživý rytíř v čas nouze snadno zachránil. Nakonec se Brabanskému postavila všechna ostatní knížata i opavští stavové a vyslala proti Vikštejnu tak početné vojsko, že Mikuláš nemohl déle vzdorovat, podzemní chodbou hradu unikl a uprchl do Polska. Paní Mandalenu vzal s sebou a jejímu muži Adamovi pranic nepomohly ani dopisy císaři, kterými žádal, aby mu byla věrolomná žena navrácena ..... 
V zámecké kapli býval obraz a ten prý chránil Vikštejn před hromy a blesky a vskutku, i kdyby se strhla sebeprudší bouře nebo smršť povalila lesy v okolí, Vikštejnu jako by se rozběsněné živly vyhýbaly. Právě pod tímto obrazem se modlíval za svého pobytu na Vikštejnu Valdštýn. Jeho nepřátelé vyslídili, kdy do kaple chodí, a když v určenou hodinu spatřili klečet před obrazem bílou postavu, vypálili na ni několik ran. Ukázalo se však, že zahubili mladou paní vikštejnskou. 
Ze zřícenin druhdy pyšného hradu vane ještě i dnes ponuré kouzlo středověku. V jeho hlubokých sklepeních mají prý být zakopány poklady, které tu na útěku zanechal Mikuláš Brabanský, avšak zatím se nenašel nikdo, kdo by je vykopal. Nešťastná manželka pana Vítka, zabitá vzteklým rytířem Tunklem, prý v noci obchází po hradních rozvalinách a naříká. Byl jsem tam, avšak bílou paní vikštejnskou jsem neviděl ..... možná jsem nepřišel v tu pravou noc .....