Víla Amálka ..... Jak potkala beránka Kudrnu

Jednou víla Amálka potkala na uzoučké vílí pěšince beránka Kudrnu.  
„Kampak jdeš, beránku?“ 
„Rovně,“ povídá beránek Kudrna. 
„Já jdu taky rovně.“ 
A stáli tam proti sobě. 
„Uhneš mi z cesty?“ řekla Amálka. 
„Já nevím,“ zamyslel se beránek Kudrna. „To víš, já mám tvrdou hlavu.“ 
Nakonec ale beránek Kudrna odskočil z pěšinky a řekl. 
„Já jsem si to Amálko rozmyslel. Jdi první.“ 
„A za tohle já Ti povím něco, co nikdo neví,“ pošeptala beránkovi Amálka. „V tomhle lese je tajná louka. A já Tě k ní dovedu.“ 
A dovedla ho tam. 
Na té louce byla všechna stébla trávy dlouhá od konce až do konce. A rostly tam byliny. 
„S těmi musíš beránku Kudrno opatrně,“ řekla víla Amálka. „Některé mají divnou moc, že se v tom málem ani sama nevyznám.“ 
Potom Amálka udělala před beránkem poklonku, beránek se poklonil Amálce a rozešli se. 
Víla Amálka pospíchala dál přes louku. 
Beránek Kudrna se začal pást. Napásl se stébel trávy, dlouhých od konce až do konce. Potom si pro lepší chuť uštípl několik květů. Ale pořád jako by tomu chybělo kořeníčko. Kudrna se dal do bylin. 
Stála tam jedna docela o samotě. Nebyla vysoká, ale tvářila se jako celé neštěstí. Beránek Kudrna jí povídá: 
„Pročpak jsi tak nešťastná?“ 
Bylina vyronila slzičku. 
„Už šlo kolem sedm beránků,“ řekla (a lhala), „ale žádný si ze mě neuštípl ani lístek. Proto jsem tak nešťastná.“ 
„Já si jeden lístek vezmu, abych Ti udělal radost,“ řekl beránek Kudrna a uškubl si a pomaloučku žvýkal. 
V tu chvíli mu ale něco přeložilo kopýtka křížem a nebe a země jako by si vyměnily místo. Beránek Kudrna chce z pastvy domů, ale ať jde kudy jde, nikam nedojde. Vede ho divný hlásek, bylihlásek a špitá: 
„Tudy netudy.“ 
Místo do ovčince došel beránek Kudrna k suché řece a na mokrý suchopár. 
Do třetice ale bylo nejhůř. Hlásek, bylihlásek ho vyvedl na samý krajíček vysoké skály a tam mu pošeptal: 
„Udělej ještě krůček.“ 
„Už ani krůček!“ zavolala zdola víla Amálka. Došla si pro beránka Kudrnu na skálu a odvedla ho na louku k hluboké studánce. Kudrna si položil bradu na kopýtka a usnul, aby se prospal z toho divného čarování. 
Víla Amálka se posadila do trávy a čekala, až se beránek probudí. Za chviličku jí byla dlouhá chvíle, a tak si povídá: 
„Obtancuju sedmkrát studánku.“ 
To už byl čas kdy se tmí a vychází měsíc. Vyšel si na nebeskou vyhlídku a rozhlíží se po horách a lukách. Chtěl vidět líp, naklonil se a smekla se mu stříbrná noha. 
„Ach,“ vzdychla si Amálka. 
Měsíček sletěl rovnou do studánky. Ležel na dně na stříbrných zádech a polykal andělíčky. 
„Chyť se!“ zavolala Amálka a podala měsíčku prst. Ale nedosáhla. 
Aby bylo ještě hůř, začalo se ve studánce kalit od měsíčního chladu. Až dojde sedmá vteřina, nikdo už měsíček v té studánce nenajde. 
A vtom se probudil beránek Kudrna. Klekl si na kolena a vypil studánku až na dno. 
Měsíček si otřepal stříbrnou hlavu a odešel nahoru na nebeskou vyhlídku. Opřel se pořádně o zábradlí a povídá: 
„Děkuju Ti, Amálko. A děkuju Ti, beránku. Jinak bych navěky ležel ve studánce a v noci by byla vždycky jen tma.“