Víla nedbá o domácnost

Tráva byla ovečkám až po kolena. Les byl plný stínu a slunce se uklánělo, stříbrnou hlavu chýlilo ke kopcům. Mladý pasáček ovcí zatleskal rukama na své stádo, posunul klobouk s kytkou z čela, přiložil píšťalku ke rtům a první vykročil k lesu. Za tím lesem se třpytí říčka, tam se ovečky napojí. 
Pasáček přeskakuje přes kořeny a za ním jako vlečka se do daleka kadeří hřbety a úzká čela ovcí. 
Už stojí pasáček na kraji lučiny, stíní ho šípkový keř. Stojí a nepíská, oči má jako hvězdy, tají dech, nehýbá se. Bojí se vyplašit ptáka Ohniváka nebo jelena se sluncem v parozích, kteří se přišli napít k vodopádu? 
Ani pták Ohnivák, ani zlatoparohatý jelen neoslnili mládencovy oči, ale dívky, co se tam koupaly. Byly jako z vodní pěny, byly jako ze slunečního svitu, byly samý smích a dovádění ..... byly to hrdličky i laně, světlo denní. 
Mladý pastýř už věděl, co udělá. Dřív, než se stádo se svými plechovými rolničkami vyhrnulo z lesa, vyskočil z úkrytu a shrnul do náruče všechny ty bílé hadříky, roztroušené po kamení. Byly lehké jako pavučina, teplé jako dětský úsměv, hřály ho na srdci. 
Dívky ve vodě se polekaly. Už se nesmály a nestříkaly vodou, už jim vlasy nevířily ve vánku jako zlatá tříšť pod vodopádem. 
„Neber nám šaty, chlapče!“ volaly. „Vrať nám je, pasáčku, vždyť nastydneme!“ 
„Až mi slíbíte, že jedna z Vás bude mou ženou!“ ozval se mládenec. 
A ty překrásné dívky ve vodě se už zase smály: 
„Ach, co to povídáš, pasáčku! Jsi jako vítr ..... jsi jako blesk! Nic o nás nevíš a jednu z nás za ženu chceš?“ 
Ano, mládenec chtěl. Však kdyby půl světa prochodil, takovou krásu nenajde. Která z princezen má tak bílé ruce a tak modré oči a tak veselý hlas? Která z princezen se třpytí jako sluneční paprsek? 
Však také ta děvčata nebyla princeznami ..... byly to lesní víly, které si ruce chrání. O domácnost nedbají, děti nevychovávají, zahrady neplejí, oběd neuvaří, prádlo nevyspraví. Mají život veselý jako jaro na louce, umějí jenom tančit a plesat, s větrem se objímat, zpívat a smát se. 
Pověděly to mladému pastýřovi, myslely, že se poleká a uteče. Ale tomu se tím víc oči rozzářily. On, ano, on chtěl jenom lesní vílu. Ať si nedbá o domácnost, prý mu na tom nezáleží. 
A tak vílám nezbývalo, než pasáčkovi slíbit, že se jedna stane jeho ženou. Ale dřív musí zahrát na píšťalku a lesní víly budou tančit. 
„Jestli nestačíme tančit, jak Ty pískáš, odejdeme jedna s Tebou. A jestli nestačíš pískat, jak tančíme, zůstaneš navždycky s námi a budeš nám vyhrávat, dokud budeš žít!“ řekly víly. 
Pastýř tedy vrátil vílám šaty, ale ony frrr! Jako hejno hrdliček se smíchem se rozletěly po lese. 
Proč jsi věřil vílám, pasáčku? O domácnost nedbají, děti nevychovávají a jejich slova nic neplatí, jsou jako chmýří pampelišek, první vánek je odnese. 
Smutně se vrátil mládenec ten večer se svým stádem domů k mamince. Lesní víly se mu tolik, tolik líbily ..... jak ty jejich šatky z pavučiny uměly hřát na srdci! Což teprve kdyby jednu z nich směl držet v náručí. 
Ale druhý den ráno si složil mládenec do uzlíčku šaty, v jakých chodí o svátcích děvčata z vesnice, nosila je matka, když bývala mladá. Sukně a halenka pestře vyšívaná, střevíce a stuhy do vlasů. 
„Připrav se, matko, že si dneska přivedu nevěstu!“ 
Vzal píšťalu a vedl stádo zase k tomu vodopádu za lesem. Ovečky nechal daleko vzadu, aby plechovými rolničkami nevyplašily dívky z vody a už stál za svým šípkovým keřem. Řeka pod strání byla modrá, modrá a po ní plula bílá květina. ..... A nebyla to květina, byla to hlava lesní víly, která plavala po vodě. Byla tu sama, třpytivá jako odlesk slunce na vlnách. 
Pastýř nemeškal a už držel pavučinkový šat v ruce. 
„Nedám Ti ho, moje krásná, abys mi zase neulétla. Donesl jsem Ti jiné šaty, a v těch se mnou půjdeš do vesnice. Maminka už chystá přivítání.“ 
Byla víla ráda nebo nebyla, že se z víly v krásné děvče změnila? Byla ráda nebo ne, že ji hezký chlapec vede za ruku? 
„Ty vílí šaty mi nikdy nedávej. Ulétla bych Ti v nich ..... vždyť víla děti nevychová, o domácnost se nestará. Dobře je schovej, milý,“ zašeptala. 
Doma už bylo víno v pohárech a vonělo tam maso, ovoce, chléb a ovčí sýr, kmotři a kmotry byli ve svátečním a hrála muzika. Pastýřova nevěsta byla krásná mezi ostatními děvčaty. Která z princezen by se jí mohla vyrovnat? Která má tak bílé ruce, tak modré oči, tak veselý smích? Která se třpytí jako paprsek? Nepamatovali v tom kraji hezčí svatbu, nepamatovali milejší nevěstu. 
Mladý pastýř dobře schoval šaty z pavučinky a šťastně žil se svou ženou. Už věděl, jak hřejí nejen vílí šaty, ale i její srdce v náručí. 
Ani pastýřova matka si nemohla nevěstu vynachválit. Pod rukama jí všechno jen rozkvétalo. Okna se třpytila jak rosa v kvítí, ve spíži voněly jahody, hříbky a med, zahrada byla stále jako kytice, i ty ovečky jako by očaroval. Chodily bílé, vlna jim narůstala měkká a předlouhá a z jejich mléka byl nejlepší sýr. 
Běžely roky a pastýřova žena přivedla na svět děťátko. Bylo radosti, pastýřova píšťala zpívala jako nikdy. 
Opět zavoněla pečeně a zajiskřilo víno, sešli se sousedé, kmotři a kmotry, veselo bylo jako před lety, když přišla lesní víla do domu. Takové krásné zdravé děťátko, a maminka jako růžový keř nad ním, kdo by se neradoval, když na ně pohlédl. 
Hrála muzika a pastýřova píšťala zvonila zlatým sluncem a vodou, která přeskakuje přes kamení tam za lesem, kam chodí ovce pít a kde v pěnách dovádějí lesní víly. Všichni tančili. 
„A co ty, maminko, netančíš? Pojď taky do kola!“ volali kmotři na vílu u kolébky. 
„Neumím už,“ vzdychla mladá žena a smutek jí křídlem zastínil tvář. 
„Jen pojď, zkus to s námi!“ 
Ale pastýřova žena jen odvracela hlavu, aby žádný neviděl slzy stesku v očích. Nakonec přece musela vstát a tančit s ostatními. Ale byl to divný tanec. Jako by jí nohy svázali, na ruce zavěsili závaží. Najednou div nepadala slabostí a únavou. 
Pastýř ovcí odložil píšťalu a odešel. Nechtěl snad vidět svoji vílu tančit? 
Ano, chtěl. Chtěl, aby zase zazářila v kráse, o jaké se člověku nesní, aby ji vítr objímal v pase a zlaté paprsky vlasů aby se rozzářily ve víru, oslnily každé oči a strunky nohou aby se ani země nedotýkaly a ruce byly lehounké a vláčné jako stvoly trav. 
A proto odešel pro vílí šaty z pavučiny, aby je své ženě vrátil. 
„Obleč si svoje taneční šaty, milá, ať každý vidí, co dovedeš!“ zavolal pastýř a jeho ženě zahořela tvář radostí. 
Když se převlékla, byla ta nejkrásnější víla, samý smích a třpyt, kouzelný vír, lehounký větrný vír. Tančila, div kmotrům i kmotrám hlavy nepomátla, těšila oči každého, těšila srdce svého muže, který pro ten krásný tanec sám na sebe zapomněl. 
„Nechávej mi v okně džbán mléka a bílou chlebovou placku. Až jednou zůstane džbán mléka plný a placka nedotčená, poznáš, že už nejsem, milý ..... “ pověděla víla a najednou byla pryč. Jen lesní vůně a chvění v srdci a slunce v lidských očích a nemluvňátko v kolébce ..... po ní zbylo. 
Litoval pastýř nebo nelitoval, že vrátil ženě šaty z pavučinky? 
Opatroval s matkou dítě, rostlo a kvetlo pro radost všech. Sama víla za synáčkem přicházela, ale vždycky jen tak, aby ji nikdo nezahlédl. Poznali to jen na hošíčkovi, protože byl nakrmený, převinutý, vykoupaný, matčinou dlaní ukolébaný do sladkého spánku, s nejhezčím úsměvem na rtech, s růžemi ve tvářích. 
Opatrovali dítě a pak mládenečka a každý den byl džbánek mléka na okně prázdný a bílá placka zmizela. Věděli, že víla stále žije, veselá a krásná tančí někde se sestrami. 
Když se pak z mládenečka stal mladý muž, který se šťastně oženil, stalo se jednoho rána, že džbánek a chléb na okně zůstaly nedotčené. Nebylo už lesní víly. 
Pastýř však nechtěl o jiné ženě ani slyšet. Copak by našel takovou krásnou? Vždyť žádná princezna se jeho víle nevyrovná. Která má tak bílé ruce, tak modré oči a tak veselý smích? Která se třpytí jako paprsek? 
Pastýři ovcí, co pod lesem hraješ smutné písně na píšťalu, vyprávěj nám o ní.