Vlaštovčí dary

V jedné dědině žili dva sousedé, Achsar a Aslan. Achsar byl pracovitý dobrák, celý den jenom dřel, nikoho neošidil, a tak zůstal chudý, měl jen tu střechu nad hlavou. Aslan byl líný, ale vychytralý, hromadil zlatník k zlatníku, až byl z celé dědiny nejbohatší. 
Jednou na podzim šel Achsar do lesa na dříví, a tu uviděl na cestě vlaštovku. Seděla smutně na zemi a nemohla vzlétnout. Měla zlomené křídlo. 
Achsar si povzdechl: 
„Ať nemá štěstí, kdo Ti to křídlo přerazil!“ 
Pak vzal vlaštovku do ruky, zanesl ji domů, celou zimu ji krmil a ošetřoval a na jaře, když se do dědiny vrátily ostatní vlaštovky z teplých krajin, pustil ji mezi ně. 
Přišel zase podzim a vlaštovky odlétly na jih. A znova přišlo jaro a vlaštovky se zase vrátily. Mezi nimi i ta, kterou dobrý Achsar vyléčil. Zakroužila nad jeho střechou, snesla se mu na ruku a položila na ni veliké semeno. 
„Copak je to za semeno, nikdy jsem takové neviděl.“ podivil se Achsar a zasadil je do země. 
Hned druhý den vyrostl ze semena klíček, pak lístek, za týden už veliké, široké listy a za měsíc se mezi nimi objevila obrovská dýně, veliká jako kupka sena. 
„Tak velikou dýni jsem ještě nikdy neviděl,“ zase se divil Achsar a také sousedé dýni okukovali a vrtěli hlavami. 
Když už byla dýně zralá, Achsar ji uřízl a hned se seběhli sousedé, aby byli při tom, až ji bude Achsar krájet. 
„Musíš mi z ní dát hrst semen!“ řekl Aslan. „Chci mít taky takové dýně.“ 
Achsar vrazil do dýně nůž, ale ten se zlomil, jako by narazil na železo. Přinesl tedy sekeru, ale i ta se přerazila. Všichni se dívali jako vyjevení. 
A vtom dýně praskla sama od sebe a vyvalilo se z ní plno zlatníků. Celou dědinu by si byl mohl Achsar koupit za to bohatství. 
„Kdes přišel k té kouzelné dýni?“ zvolal Aslan a Achsar po pravdě všem vyprávěl, jak se to zběhlo. 
Ještě týž den zaběhl Aslan do zahrady a uviděl tam na plotě hejno vlaštovek. Vzal kámen, hodil jej mezi ně a jedné vlaštovce přerazil křidélko. Vzal ji domů, pečlivě ji ošetřoval a opravdu, na jaře byla vlaštovka zdravá. Aslan ji pustil mezi ostatní a čekal, jestli se mu taky odmění. 
Čekal celé léto, čekal celou zimu a na jaře, když se vlaštovky vrátily z teplých krajin, přinesla mu ta, kterou uzdravil, taky veliké semeno. 
Aslan se radoval, zasadil semeno do země a čekal, co z něho vyroste. A vyrostla z něho obrovská dýně, ještě větší než ta Achsarova. 
A jak dýně uzrála, pozdě v noci, když už celá dědina spala, Aslan ji uřízl a honem zanesl do světnice, aby nikdo nevěděl. Zanedlouho dýně sama praskla. Ale nevyvalily se z ní zlatníky, jen samí hrozní hadi z ní lezli ven. Vrhli se na zděšeného Aslana a uštípali ho svými jedovatými zuby.