Vlk a kozlátka

Byla jednou jedna stará koza a ta měla sedm malých kůzlátek a měla je ráda jako každá maminka své děti. Jednou ráno se chtěla vydat do lesa pro krmení, a tak si všech sedm kůzlátek zavolala a povídá:
„Milé děti, já teď musím do lesa a Vy zůstanete samy doma. To Vám povídám, mějte se na pozoru před vlkem! Kdyby se dostal do chaloupky, všecky Vás sežere. Ten darebák se umí přetvařovat, ale má chraplavý hlas a černé nohy, podle těch ho hned poznáte.“
Kůzlátka odpověděla:
„Nic se nestarejte, maminko, však my si dáme pozor a nikoho sem nepustíme, jenom si jděte.“
Stará koza zamečela a klidně se vydala na cestu.
Netrvalo dlouho, a někdo zaklepal na dveře a volal:
„Otevřte, dětičky, otevřte, maminka už je tady, už se vrátila z lesa a každému z Vás něco přinesla.“
Ale kozlátka poznala podle chraplavého hlasu, že je to vlk, a volala:
„Neotevřeme, Ty nejsi naše maminka. Ona má pěkný milý hlásek a Tvůj hlas není takový, máš ho chraplavý. Ty jsi vlk.“
A tak se vlk sebral, šel ke kramáři a koupil si veliký kus křídy. Křídu snědl a hlas mu po ní zjemněl. Potom se vrátil ke kozí chaloupce, zaklepal a zase zavolal:
„Otevřte, dětičky, otevřte, maminka už je tady, už se vrátila z lesa a každému z Vás něco přinesla.“
Kozlátkům se zdálo, že tohle už by mohl být maminčin hlas, jenže vlk položil svou černou pracku na okno, kůzlátka to uviděla a hned volala:
„Ba ne, my Ti neotevřeme, naše maminka nemá takové černé nohy jako ty. Ty jsi vlk.“
A tak se vlk rozběhl k pekaři a povídá:
„Uhodil jsem se do nohy, pomaž mi ji těstem, aby nebolela.“
Pekař právě válel těsto, chtěl se vlka zbavit a pracku mu pomázl. Vlk potom běžel ještě k mlynáři a povídá:
„Posyp mi tu pracku bílou moukou.“
Mlynář si pomyslel: Že on chce někoho oklamat! a všelijak se vymlouval, ale vlk řekl:
„Jestli mi to neuděláš, já Tě sežeru!“ a mlynář dostal strach a pracku mu pomoučnil.
Potom šel vlk potřetí ke dveřím chaloupky, zaklepal a volal:
„Otevřte, milé dětičky, maminka se Vám vrátila z lesa a každému něco přinesla.“
Kůzlátka odpověděla:
„Nejdřív nám ukaž svou tlapku, ať víme, že jsi opravdu naše milá maminka.“
Vlk položil pracku na okno, a když dětičky viděly, že je bílá, myslely, že je to všechno pravda, že venku stojí maminka, a dveře otevřely. Jenže do světničky vrazil vlk!
Kůzlátka se polekala a honem se chtěla schovat. Jedno skočilo pod stůl, druhé do postele, třetí do pece, čtvrté pod schůdky před ní, páté do almary, šesté pod umyvadlo a sedmé do skříně vysokých stojacích hodin. Ale vlk je všecka našel a dlouho se s nimi nepáral: kůzle po kůzleti mu zmizelo ve chřtánu. Jenom to nejmladší, co bylo schované v hodinách, to přece nenašel. Vlk měl na kůzlátka už dávno spadeno. Když je teď konečně měl v sobě, odkolébal se pryč, lehl si na zelené louce pod strom a usnul.
Brzy potom se vrátila stará koza z lesa domů do chaloupky. A tam ..... ach, to byla hrozná podívaná! Dveře dokořán, stůl, židle, lavice překocené, z umyvadla střepy, přikrývka i polštáře z postele na zemi. Hledala své děti, a ty nikde. Volala je jménem, jedno po druhém, a žádné se jí neozývalo. Teprve když zavolala to nejmladší, uslyšela konečně slabý hlásek:
„Tady jsem, maminko, v hodinách.“
Otevřela dvířka, pomohla kozlátku ven a ono jí vyprávělo, že přišel vlk a všechna ostatní sežral. Dovedete si představit, jak pro ta svoje ubožátka plakala.
Samou žalostí nakonec ani v chaloupce nevydržela, šla ven a nejmladší kůzlátko běželo s ní. Když přišla na louku, ležel tam vlk pod stromem a chrápal, až se větve třásly. Prohlížela si ho ze všech stran a viděla, že se mu v plném břiše něco hýbe, a pomyslela si: Co kdyby chudinky mé děti byly ještě naživu! A tak kůzlátko muselo honem domů, aby jí přineslo nůžky, jehlu a nitě. Nůžkami potom začala vlkovi rozparovat břicho. Sotva zastřihla poprvé, už jedno kůzlátko vystrčilo hlavu, a jak stříhala dál, vyskakovalo kůzle za kůzletem, až bylo všech šest z břicha venku, a všechna živá a zdravá, protože vlk je ve své hltavosti ani nekousal, jenom je spolykal. To bylo radosti! Kůzlátka se k své mamince tulila, div ji neumačkala, a hned zas hopkovala a stavěla se na zadní, inu, hotový cirkus. Stará koza však řekla:
„Radši jděte a nanoste hodně kamení, nacpeme je tomu zlému zvířeti do břicha, dokud ještě spí.“
A sedm kozlátek se rozběhlo a všecka honem, honem snášela kameny a nastrkala jich vlkovi do břicha, co se jen vešlo. Potom stará koza nakvap zase břicho zašila a byla tak hbitá, že vlk nic nezpozoroval a ani se nehnul.
Když se vlk konečně vyspal, sebral se a šel. Protože měl v žaludku kamení, dostal hroznou žízeň a chtěl se jít ke studánce napít. Ale jak vykročil a při chůzi se pohupoval sem tam, kameny mu v břiše hrkaly a rachtaly. Podivil se a zvolal:
„Copak mi to v břiše rachtá, co se to tam přesýpá? Kůzlat šest, co dřív tam bylo, v kamení se proměnilo.“
A když došel ke studánce, nahnul se nad vodu a chtěl se napít. Ale těžké kameny ho stáhly do vody a vlk se utopil. Od té doby se kůzlátka už nemusela bát, když zůstala sama doma