Vlk a sekáč

Seděl sekáč u příkopu a zakusoval chléb. 
A tu vyběhl z lesa vlk, zamířil k sekáči a ptá se: 
„Co to jíš, člověče?“ 
„Chleba.“ 
„Dej mi také ochutnat!“ 
Sekáč ulomil ze skrojku a podal vlkovi. 
Vlk to sousto zhltl, oblízl se a řekl: 
„Máte ale Vy lidi dobroty! Taky bych chtěl mít každý den něco takového na zub.“ 
„A proč ne?“ řekl sekáč, „Zasej obilí a můžeš si popřát, co hrdlo ráčí.“ 
„To také udělám!“ zaradoval se vlk. „Poslechni sekáči, buď tak dobrý, nauč mne, jak se to dělá.“ 
A tak začal sekáč vlka poučovat: 
„Nejdřív musíš zorat zem …“ 
„A budu mít chleba?“ 
„Ty bys tomu dal!“ sekáč na to. „Půdu musíš uvláčet, potom zasít …“ 
„A potom už to bude?“ 
„I kdepak, počkej trochu,“ řekl sekáč. „Na podzim zaseješ zrno, přes zimu si poleží v zemi, na jaře vzejde žito a v létě …“ 
„V létě už si budu moct zakousnout!“ 
„I co Tě nemá, holečku! Žito musíš posekat, svázat do snopů, postavit do panáků, aby je vítr profoukal a slunce vysušilo, a pak …“ 
„Budu mít chleba!“ vykřikl vlk. 
„To nebudeš,“ pravil sedlák. „žito musíš zavést do stodoly, vymlátit, provát, odvézt do mlýna, semlít mouku …“ 
„A sníst!“ 
„Ach vlku, vlku,“ řekl sekáč, „Ty jsi ale nedočkavec! Z mouky musíš nejdřív zadělat na těsto, do těsta přidat kvásek, vsadit do pece …“ 
„A vytáhnout chleba?“ 
„Ano, pak už můžeš vytáhnout chleba a můžeš se do něj dát.“ 
Vlk si povzdechl a povídá: 
„Ne, já chleba nechci, nějak mne na něj přešla chuť.“ 
„A pročpak?“ otázal se sekáč. 
„Ale ..... musí se na něj náramně dlouho čekat,“ řekl vlk. „Raději mi poraď, jak bych si co nejrychleji nacpal břicho.“ 
Sekáč se zamyslel a řekl: 
„Dobrá, běž tedy na pastvisko. Pase se tam stará kobyla s hříbátkem. To hříbátko si sežer.“ 
Vlk se zaradoval a běžel na pastvisko. 
Vidí, jak se tam pase velké stádo koní a uprostřed nich stará kobyla s hříbátkem. 
Počkal, až kobyla s hříbátkem přijde blíž, a zavolal: 
„Hej hříbátko, člověk mi rozkázal, abych Tě sežral!“ 
„No tak pojď řeklo hříbátko, horempádem utíkalo k matce a schoulilo se jí pod břicho. 
Vlk se rozlítil a zaryčel: 
„Tak Ty si budeš se mnou hrát na schovávanou?“ 
A rovnou na kobylu ..... hop! A kobyla na něj ..... kop! Až se milý vlk svalil na zem. Chvíli zůstal ležet, ale potom se zdvihl a znovu ..... hop! A kobyla ..... kop! Div, že vlkovi všechny kosti v těle nezpřerážela. 
Vlk se odplížil zpátky k sekáči. 
„Ne“ řekl, „ani na hříbátko nemám chuť.“ 
„Pročpak?“ zeptal se sekáč. 
„Ale ..... ta jeho matka, stará kobyla, má náramně velká a tvrdá kopyta.“ 
Sekáč se zamyslel a povídá: 
„No dobrá. Běž na louku. Pse se tam beran. Ten bude mít kopyta menší.“ 
A tak běžel vlk na louku, Uviděl berana a řekl: 
„Poslouchej, berane, člověk mi rozkázal, abych Tě sežral!“ 
„No, když to rozkázal člověk, nedá se nic dělat,“ odpověděl beran. „Jenom mne, prosím Tě, netrhej na kusy, bratře vlku, nekaz mi kožíšek. Víš co, uděláme to takhle: postav se u plotu, rozevři pěkně tlamu, já se rozběhnu a skočím Ti rovnou do chřtánu,“ 
Vlk šel tedy k plotu, zeširoka se rozkročil, rozevřel tlamu od ucha k uchu a čekal. 
Tu se beran rozběhl a vší silou trknul vlka do hlavy. 
Vlk se zase svalil na zem a dvě hodiny o sobě nevěděl. 
Beran mezitím klidně odešel někam jinam a na vlka už zapomněl. 
Konečně se vlk vzpamatoval. Otevřel oči, otočil hlavu napravo, nalevo, dívá se ..... beran nikde. A tak se vlk zdvihl ze země a povídá: 
„Sežral jsem ho, nebo ne? Už to tak bude, asi jsem ho sežral!“