Vlkodlak

Od jedné ženy utekl muž mezi vlkodlaky. Dlouho ubohá žena postávala a čekala na všech rozcestích. Možná že jste ji viděli v šedém děravém šátku s dítětem na rukou. Jako stín chodívala kolem osvětlených oken krčem a poslouchala pijácké hlasy. Někdy pootevřela vrzající dveře hospody a její pohled někoho plaše hledal. Avšak ode všech dveří odcházela samotinká s dítětem, které převinovala, kolébala a konejšila jako své vlastní trápení. Ze všech květů. u cesty kanuly její slzy. Ptala se východního větru, ale ten jí odpověděl, aby se obrátila k západnímu. Ptala se i severáka, ale ten se jí hvízdavě vysmál. Ať prý se ptá jeho jižního bratra. Tak chudák čekala od rána do večera, od zimy do léta. Měla dvě děti a často když se večer vrátila domů bez kouska chleba ..... shledala, že všechna lůžka jsou plná dětí a že sama neví, kam by hlavu složila. Ve všech koutech seděly děti a dívaly se na ni velkýma uplakanýma očima. A ona nebyla schopna poznat, které z nich jsou její a které cizí. Vlasy jí vstávaly hrůzou. Celou noc chodila od jednoho kouta k druhému a konejšila děti. Sama oko nezamhouřila. 
Teprve za svítání, když noční přízraky zmizely, nacházela své uplakané miláčky, jak si v postýlce leží v objetí, a sama k nim na chvilku přitiskla svou hlavu, než usnula. 
Zatím její muž vlkodlak vycházel večer s beránkem na zádech do lesa a tam pod vonícími listnatými větvemi vyhledával místo pro svou hostinu. Pak, když se dosyta napil krve, prolézal hustým houštím, bral na sebe opět lidskou podobu a v lesní krčmě, kde celé noci hodovali loupežníci, až do rána pil a tancoval. 
Poté opět prolézal sukovitým porostem a někde v křoví se zdržel, aby se vyspal. Ale jednou ..... jak se to už stává ..... nějaký pasáček při hledání své ztracené ovečky našel v porostu na břehu bažiny jeho šaty. 
Druhý den sem přišel vlk, který kňučel a dlouho obcházel kolem porostu. Už se nemohl proměnit zase v člověka. Musel zůstat v lese a žít s vlčí smečkou. Teprve teď ale zpozoroval, že mu v prsou buší lidské srdce. 
Často odbíhal od smečky a v lesích i polích bylo slyšet jeho vytí. Když občas v písku polní cesty ucítil stopy své ženy a dětí, zvedal hlavu a žalostně kňučel. 
Po nocích očichával práh svého domku a třel hlavou o dveře. Ale už nebyl člověkem a musel běžet zase zpět do lesa. 
Pak přišla zima. Vlkodlak seděl na pasece na kameni, ojíněný mrazem a smutkem. Se vztyčenou tlamou hleděl do dálky přes zasněžené lesy a vyl. Už nemohl snést svou samotu a přidal se k vlkům. Byly to jediné živé bytosti, k nimž se mohl připojit a o něž starý lesní bůh pečoval. 
Ale vlkům se té zimy vedlo velmi zle. Sníh byl strašně hluboký a všechny ovčíny byly zaváté. Také v lese už nebylo možné najít srnčí nebo zaječí stopy. Byl by to asi jejich konec, kdyby se nad nimi lesní bůh neslitoval. 
Jedné noci pozval vlky na hostinu. Uprostřed lesa byla velká planina, na které ležel sníh jako hladký bílý ubrus. Zde se vlci posadili do kruhu se vztyčenými tlamami a čekali. Bylo ticho, jen zasněžené stromy se jiskřily jako svíce v měsíčním světle. 
Z lesa vyšel bílý muž a krmil vlky šedými kameny. Avšak vlkodlaka, který se třásl vsedě a koukal za řeku na teplé světlo jednoho malého domu, udeřil kamenem do čela a řekl: 
„Co se tu potloukáš po lese? Běž ke své ženě a dětem!“ I mezi vlky byl tedy cizincem. 
Jednoho rána se opuštěná žena podívala z okna a vykřikla. Na dvoře stál obrovský šedý vlk. Její malý synáček ho držel za uši, strkal mu svou ručku do tlamy a pohrával si s jeho rudým jazykem. Potom dítě roztáhlo vlkův chřtán ještě víc a strčilo do něho celou hlavu. Ženino srdce se div nezastavilo strachem. 
Ale co nevidí! Smějící se synáček vyndal svou hlavu z vlčí tlamy, zvíře se položilo do trávy, něžně vrtělo ocasem a zvalo chlapce, aby si na ně vylezl. Dítě se mu posadilo na záda a vlk ..... jako při hře ..... s ním běhal po dvoře. Chlapec se jen smál a radostně tleskal. 
To je asi sousedův pes! ..... pomyslela si žena a uklidnila se. Večer pes vešel se skloněnou hlavou za dětmi do světnice. Zůstal však zahanbeně stát u dveří. Žena ho zavolala a hodila mu kousek chleba. Pes se přiblížil a bázlivě očichával její kolena. Od té chvíle zůstával v domě. Žena ho neodháněla, protože si ho děti velmi oblíbily. Sloužil jim a pomáhal, jak jen mohl: nosil ženin džbán, když šla ke studánce pro vodu, dal se zapřahat do vozíku, vozil děti, ale i květiny a ovce na trh do města. 
A všichni se radovali, jakého má ta žena velkého, pěkného a poslušného psa. 
Jednou přišel žebrák s bílým plnovousem a sedl si u nich na zídku, aby posvačil. Kousek masa mu upadl na zem. Pes ho poctivě zvedl a položil starci na kolena. Tu ho stařík třikrát udeřil do čela a pravil: 
„Tak tedy buď zase volný!“ A vlkodlak se opět stal člověkem. Žena jen spráskla ruce nad tím zázrakem. Stál tu před ní její muž ..... člověk, vlk i pes.