Vodník

I. (V Praze v Podskalí)

1)
V Praze v Podskalí často prý ho vídali k večeru na vorách. Za dne vyvěšoval nad vodou pěkné červené pentličky; jakmile se těch některé dítě dotklo, hned bylo ve vodě a utopilo se. Přívozníci už j e znali a říkali doma:
„Vyskakují zase pentličky; ať děti k vodě nechodí!“
2)
Vodník chodíval také na jarmarky a dobře už ho znali: míval zelený kabát, z levého šosu mu kapalo, u levé ruky mu scházel palec a huhňal. Prodavači na jarmarce rádi ho viděli, a zvláště ševci, volajíce na něj, aby jim dal počinek. Jemu prvnímu nejraději prodávali, protože měli potom v odbytu štěstí. Navečer chodíval Vodník někdy také do hospody na pivo, a tu se vždycky šenkýřky těšily:
„Ten zelený pán sem jde, to budeme mít moc lidu!“ Kamkoli přišel, vždycky se tam sešlo přemnoho lidu; ale vždycky také půl noci nastala pranice a někdo v ní byl zabit.
3)
Jednou prý ho chytili na nastražená lýka, ve kterých se prý nemůže hnout. Tu začal žalostně prošiti:
„Ach, jen mne pusťte, jen mne pusťte, jen tentokrát mne pusťte! Už nikomu neublížím.“ A když ho pustili, dal se do hlasitého smíchu a žbluňk do vody!

II. (Vodníkova žena)
Žena Vodníkova vycházela také častěji z vody ven, říkali jí Sára. Jedna chalupnice seznámila se s ní a měly se rády; žena Vodníkova často ji navštěvovala, a když chalupnice s ní chtěla mluviti, vyšla jen k vodě a zavolala:
„Sára!“ a Vodníková hned se jí ozvala a vyšla z vody ven. Potom chalupnice slehla a udělala Vodníkovu ženu svému dítěti kmotrou.
Když pak to dítě povyrostlo, vzala je jednou žena Vodníkova s sebou do svého domu. Přišly k vodě, Vodníková mrštila proutkem na vodu a udělaly se dolů schody jako do sklepa. Vodník nebyl doma, a v jeho stavení vidělo to dítě na stole celou řadu pokliček,
ptalo se, co to? Vodníková odpověděla:
„Nesahej na to; jsou pod tím duše utopených.“
Ale když Vodníková poodešla, dítě ze zvědavosti své přece jednu pokličku pozvedlo a jedna duše odtud vyletěla. Když potom Vodníkové zase přišla, hned poznala, co se stalo, a honem vyvedla dítě z vody ven, prvé nežli by Vodník přišel, aby ho snad proto neutopil.

III. (Vodníkova děvečka)
Jednou prý také nějaká děvečka u Vodníka sloužila. Měla na práci hospodářství. Ale kdykoli Vodník odcházel, vždycky jí přikazoval, aby žádné pokličky s hrnců nesundavala. A bylo tam mnoho hrnců pokličkami přikrytých. Děvečka byla zvědavá, a chodíc okolo, klepala na hrnce, a zdálo se jí, že jsou všecky prázdné; až když potom na poslední hrnec zaklepala, něco se jí tam ozvalo a zapísklo. I odkryla pokličku a z hrnce vyletěla dušička a děkovala jí, že ji vypustila z vězení.
„A já se Ti za to odsloužím, že budeš šťastná.“ Potom, když Vodník se vrátil, hned to poznal, řka:
„Tys odkryla pokličku!“ Děvečka dala se do prošení, aby se nehněval, a on jí to sice odpustil, ale musela hned od něho ze služby