Voršulák a čert

Kdysi byl na hospodě v Hostyzi jeden hospodský, jmenoval se Voršulák, a o tom se po širokém okolí vědělo, že není radno si s ním něco ve zlém začínat. A byla to pravda! 
Jedenkrát na podzim, zrovna v sobotu před hody, sedělo u něho v šenkovně pár sousedů dlouho do noci a nemohli se odtrhnout od karet. Hráli ferbla a třískali kartami o stůl, až světlo skákalo a házelo po stěnách všelijaké roztodivné stíny, a mračna kouře se koulely z kouta do kouta, že chvilkami nebylo přes stůl ani vidět. A venku se zatím ženili všichni čerti! Vítr rval listy z ořechů, házel je na střechy a honil je po celé dědině. Dešťová mrholenice co chvíli šplíchla oknem a psi štěkali jak divocí. Zrezivělé hodiny tloukly zrovna dvanáct, když se otevřely dveře. Syrový vítr se zatočil po šenkovně a teplo okolo dveří se srazilo ve veliký oblak páry. Bylo skoro přítmí. Když se zas rozšeřilo, stál uprostřed šenkovny cizí chlap. Na sobě měl široký starodávný burnus, na hlavě beranici a široké kalhoty až po zem. Vousy a vlasy měl černé, nos jako skobu a oči mu ohnivě svítily jak uhly. 
Poručil si holbu piva. Když ji Voršulák načepoval a postavil na vedlejší stůl, stoupl si cizí host za něho a koukal, jak padají karty. A sousedi hráli pořád pryč! Když vypil pivo a dal si druhé, tak z něho vylétlo: 
„Jestli nemáte nic proti tomu, tak bych si taky přisadil!“ Voršulák mrkl na ostatní ..... že jako takový cizí chlap může mít dost peněz. Tak sousedi hned strkali stoličkami, dělali mu místo a těšili se, jak chlapa oškubají. Ten tedy přisedl, vyhodil pár rýnských na stůl a vzal do rukou karty a hrál. A jak hrál! Sousedům zůstával rozum stát. Dědek Kubů pořád jenom brblal: 
„Copak je toto za čáry?“ 
Ale šestky a čtyráky se stěhovaly pořád před toho cizího. Netrvalo než půl hodiny, stůl byl jako vymetený. Ale před tím cizím bylo na půl klobouku peněz. Všecky to dost mrzelo, ale těšili se, že se to musí obrátit. Tak tahali z kapsy drobné a nedali na sobě nic znát. Mezi hrou najednou spadla Voršulákovi nechtě karta pod stůl. Jak se pro ni ohnul, zahlédl pod stolem koňské kopyto. A už byl doma! Popadl křídu a načmáral před sebou na stole kříž a mrkl na ostatní, aby jako taky. No, když to udělal Voršulák, tak oni nepozorovaně jeden po druhém namalovali kříž taky. Cizímu chlapovi se to nelíbilo. Zaškaredil se, vzal si za záminku spadlou kartu a povídá: 
„Pod stolem se nehraje! A když nechcete hrát poctivě, tak toho raději nechrne. A já ty Vaše usmolené šestky nepotřebuju, nechte si je!“ 
A strčil celou tu hromadu drobných doprostřed stolu. To se ví, kdo by nebral, když se rozdává! Sousedi ani nepočítali, jenom brali. A Voršulák, ohava, nabral dvě hrsti. Jistě třikrát tolik, co prohrál. To víte, chytrý, ošemetný Voršulák! Cizí chlap si seděl zeširoka na stoličce a šklebil se tomu, jak se sousedi dělí. Voršuláka napadlo, že ten cizí bude dělat uraženého. Ale ten, jako by se nemetlo. Dal si nové pivo, přisedl zase blíž a začal vykládat. 
Vypravoval hory doly, byly, nebyly. 0 počasí, o polích, o žních. Všemu dobře rozuměl, takže se sousedi domýšleli, že je to nějaký větší sedlák od Litovle. Mezi řečí povídá Voršulákovi: 
„No, Vaše hospodářství taky není v nejlepším pořádku. Kdyby to bylo moje, já bych to jinak spořádal.“ Voršulák dělal hloupého a povídá: 
„No, to víte. Hospoda, hospodářství s hromadou polí, je toho na nás drobek moc.“ 
„No, jak jsem si všiml, nemáte ani pořádnou zídku okolo stavení. To by bylo první, co bych udělal. Pořádnou zeď okolo stavení, dvora a zahrady, aby Vás zloději neroznášeli na všecky strany.“ Voršulák se ušklíbl pod vousy. Povídá si: Přišels o půlnoci potmě, jak sis tedy mohl všimnout, že nemáme okolo zídku? Kdybys byl s dobrým, tak bys to nemohl vědět. Ale nahlas povídá: 
„E, zlodějů tady moc není. A potom ..... ledajakou malou zídku nechci, a nějakou pevnou pořádnou zeď? To se ví, hospodě by to přidalo na vzhledu, ale kdepak vzít a nekrást!“ 
„Kdybyste chtěl, tak by Vás to nestálo, ani co by za nehet vlezlo.“ Voršulák věděl, že podá-li čertovi prst, chytne Tě za celou ruku. Ale povídal si: Ty jsi hodně hloupý čert, jak ses ukázal. Zasloužíš si, abych Tě napálil. 
Ono se o Voršulákovi povídalo, že je přes čerta chytrý, a jestli někoho nespálí, tak ho aspoň připálí. A o své vychytralosti Voršulák dobře věděl. Proto povídal: 
„Tak tedy platí! Ale pěknou vysokou zeď s vraty, a musí být okolo hospody, dvora, zahrady a polem za hospodou. A to než kohout zakokrhá, jinak to nechci!“ 
„Platí!“ ozvalo se od stolu a v komíně hvízdlo, jak jím čert vylítl ven. Když sousedi viděli, že doopravdy jde o techtle mechtle s černým, celí dolekaní se sebrali, dali na půl huby dobrou noc a vytratili se. Voršulák zůstal sám. Rozmýšlel se, jestli udělal dobře. E, copak! Teď je skoro jedna k ránu a ty, čerte, budeš čím dál tím slabší. Tu práci nemůžeš zmoci, povídal si v duchu. 
Ale vtom prásk! V hospodě až okna zařinčela. A potom začalo okolo boží dopuštění! Křápání lámaného kamene, praskání dřeva, syčení vápna, skřípání, jako by okolo hospody rámuseli všichni čerti, a ne jenom jeden z nich stavěl zeď. 
A když k ránu svítalo, koukal polekaný Voršulák, že chybí už jenom vrata a kousek zdi ke stodole, a čert bude hotový. Ale přece ještě neztratil hlavu. Však já Tě naučím! povídal si a jenom čekal, až čert zase odlétne pro kamení. Jenom co rohatý odlétl, už se Voršulák belhal ke kurníku a brblal si do vousů: 
„Počkej, pojedeš jako na ohřeble, že ani do pekelné brány nebudeš trefit!“ A pošťuchával dírou odzadu kohouty, aby už začali kokrhat. 
Napřed vylezl z posady ven bílý. Zapleskal křídly, natáhl krk a zakokrhal: 
„Ky ..... ky ..... ry ..... ký!“ 
Čert zabručel až kdesi od Žďáru: 
„Když bílý kokrhá, to není chvíle má!“ 
A frr, bum, prásk! Pustil balvan jak stůl, až se hospoda otřásla v základech. Vlezl zase na zeď a stavěl dál. 
No toto je mně pěkné, třásla se Voršulákovi strachy kolena. Vždyť přece naše babka vždycky povidala, že na rohatého platí každý kohout! Začal pošťuchovat druhého, červeného. Ten skočil z bidýlka, vylezl ven, zaplácal křídly, natáhl krk a zakokrhal: 
„Ky ..... ky ..... ry ..... ký!“ 
Čert vystrčil za zdí rohy a šklebil se: 
„Když červený vyletí, to na mě neplatí.“ A práskl truhlíkem maltu do zdi. 
Teď už se Voršulák strachy potil. Víc jak ty dva kohouty v kurníku neměl a čert pořád do práce jako ras! Frr zas pro nový balvan. Voršulák stál celý strachy pryč za kurníkem. V posadě se probudil i ten ostatní slepičí pronárod. Kdákali, kvokali, plašili se, jako by se na ně dobýval tchoř. Byl mezi nimi jeden malý černý kohoutek a ten pořád zkoušel, jestli se mu podaří zakokrhat. Natáhl krk a slabým, ještě kuřecím hláskem ze sebe vypravil: 
„Kchy ..... kchy ..... ry ..... ký!“ 
Čert zrovna nesl přes stodolu balvan jako půl chalupy. Trhl sebou, až mu křídla zachytla o hřeben střechy, nastavil uši a povídá: 
„Malý ..... černý, 
čertu věrný. 
Konec práce ..... dost!“ 
A bum, krách! Pustil balvan doprostřed dvora, že bláto vystříklo až na komín. Zatočil se ve vzduchu a byl pryč. 
Voršulák nejprve koukal jak vyjevený. Potom si utřel z čela pot a povídá: 
„Ten mě dostrašil! Jakživ už nechci s rohatými nic mít!“ A šel si prohlídnout ten balvan. Teď teprve viděl, co obnáší. Byl nejméně sto centů těžký a ještě v něm byly díry po čertích pazourech. Potom si šel lehnout a hleděl dospat, co zameškal. Za pár neděl potom sčítal Voršulák sousedské hříchy na futrech a škaredě při tom brblal. Zdálo se mu toho moc. Najednou kdosi rozhodil dveře, až ho div neporazil. Zůstal leknutím stát s otevřenou pusou. On to byl starý známý ..... čert! Stál mezi dveřmi, šklebil se a šlehal ocasem o zem. „Voršuláku, Tys mě ošidil!“ Ten na něj vyvalil oči: 
„Já, ošidil? Tys mě ošidil! Vždyť jsi ještě dlužen za ty tři piva, cos tady tenkrát před hody vypil!“ A nabýval pomalu kuráže. 
„To nech teď být a nezamlouvej! Já jsem Ti postavil okolo hospody zeď a Tys mně za ni nic nedal,“ dupl čert kopytem. „Vždyť nebyls do zakokrhání hotov! Tak jsem Ti nemusel nic dávat,“ povídá Voršulák. 
„No, já vím, já vím, ale přece! Podívej se, já jsem se nadřel a nic jsem z toho neměl,“ dobřil se čert. „Chceš-li mít se mnou pokoj, tak se se mnou rozděl po tři léta o úrodu z toho pole za hospodou. Jinak Ti do smrti nedám pokoj.“ 
Voršulák věděl, že je lepší po dobrém než po zlém. Poškrabal se za uchem a povídá: 
„No jo, to může být! Ale jakpak to tedy chceš mít?“ 
Ale už zase přemýšlel, jak by ho dostal. Čert se chvíli rozmýšlel, drbal se mezi rohy a pak povídá: 
„No víš, aby nebylo mezi námi nějakých hádek, tak budeme tahat karty.“ 
Natáhl pazouru a vzal je z police. 
„Kdo vytáhne vyšší kartu, bude mít úrodu nad zemí, a kdo nižší, tak dostane to, co roste v zemi.“ 
„No tak dobře!“ přikývl Voršulák. Vzal rohatému karty z pazourů, zamíchal a dal sejmout. „Tak tedy táhni!“ 
Čert natáhl pazouru a vytáhl kartu. 
„Zelený král!“ vyskočil radostí, až trkl rohy do trámu. 
Potom táhl Voršulák a vytáhl žaludskou devítku. 
„To jsem to chytl!“ povzdechl si lstivě. 
Rohatý se zašklebil: 
„Tak nezapomeň! Za rok si přijdu pro úrodu!“ 
„No, můžeš přijít, ale o dva měsíce dřív. A nezapomeň si na ni přinést popruhy!“ volal za ním Voršulák. 
„No, nechť!“ 
Čert dupl kopytem o zem a fit komínem ven! Jenom trochu smradu po něm zůstalo. A Voršulák se jenom ušklíbal. 
Přešla zima, jaro, léto a přišel zase podzim s mlhami, s přeháňkami a syrovinou. V polovici září se otevřely dveře u Voršuláků a černý tady s popruhy pod paží. 
„Tak, Voršuláku, já jsem si přišel pro svůj díl.“ 
Voršulák na sebe hodil plášť, na hlavu si narazil čepici a šli za hospodu. Tam se zastavili u kusu brambor. 
„Tak jen dělej, ať si to sklidíš, abych taky já mohl do země pro svůj díl,“ povídal Voršulák čertovi potutelně. 
A ten rval nať, skládal do plachty ..... vždycky frr přes stodolu a odnášel svou úrodu do pekla. Voršulák se jenom usmíval do vousů. Ale druhý den ráno se najednou rozletěly dveře a čert zase tady! „Tyf Voršuláku, poslouchej, Tys mě včera okradl!“ A švác ocasem o zem. 
„No, cos vyhrál, tos přece dostal,“ povídá na to Voršulák pomalu. „Vždyť to bylo cosi úrody!“ 
„Co s takovou úrodou? Ani pod kotly to nechtělo hořet. Jeja, jeja, ještě teď mě bolí záda, jak jsem to zas musel vyhazovat a vynášet z pekla ven! A toho pošklebování u nás! Člověče, vždyť já jsem kvůli Tobě v pekle načisto zepsutý! I malá čerťata se mně pošklebují!“ 
A mlátil zlostí ocasem, až to bouchalo. 
Voršulák stavěl židle okolo stolů a čekal, až se čert vyštěká. 
„Ale napřesrok se nebudou tahat žádné karty. Vezmu si úrodu pod zemí, a bude to! Už se od Tebe tak okrást nenechám.“ 
„No dobře, jak chceš. A už mně tady takhle nerámus. Nejsi v pekle, jsi v hospodě, a u mě se takový randál nedělá. A zaplať napřed ty tři piva, cos tady vloni před hody zůstal dlužen.“ 
Čert zkrotí. Ve svém chlupatém kožichu neměl kapsu a zaplatit nemohl. 
„Tak nezapomeň! Napřesrok si přijdu pro úrodu, ale žádné takové švindle,“ povídal už skoro potichu. 
„No přijď, ale o měsíc později. A nezapomeň si vzít koš!“ 
„No však!“ slíbil čert. Bouchal dveřmi, div z pantů nevylétly. 
Zase přešla zima, jaro, léto, i skoro celý podzim. Už i brambory měli lidi pomalu vykopané, kopali už jenom Ti lenošní. Voršulák právě obkládal dveře od chlíva slámou, když se přihnal čert s košem na zádech. 
„Tak, Voršuláku, já jsem si přišel pro úrodu.“ Ale strachem stříhal ušima, jestli ho Voršulák zas neošidí. 
„Tak jenom pojď, pojď!“ zval ho Voršulák a vedl milého rohatého za hospodu. Tam bylo zelné pole. 
„No vidíš, letos jsem aspoň na Tebe nemusel čekat, už jsem si svou úrodu sklidil. A Ty to hleď sklidit dnes, ať zítra mohu orat,“ povídal Voršulák poťouchle. 
A čert rval košťály ze země, skládal do koše a vždycky, když měl plný koš, frrr přes hřeben stodoly do pekla. 
Druhý den ráno, zrovna když hospodský vymýval sklenky ve škopíčku, sjel čert komínem do šenkovny. Koulel očima, dupal kopyty a povídá: 
„Voršuláku, Tys mě včera zatraceně okradl!“ A švác ocasem o zem, až se sklenky na polici zakymácely. „Jakpak okradl? Cos chtěl, tos přece dostal. Vždyť jsi měl té úrody hromadu košů.“ 
„Có, takovou úrodu? Koukni se na mě, vždyť jsem samý modrý flek. Všude, kde v pekle přijdu, tlučou po mně košťály, a to jsem jich polovičku vynesl ven, do předpeklí.“ 
A čert rozhrnul chlupy a ukazoval modré fleky po košťálech a trkal rohy do zdi, až se třásla. Voršulák se na něj osápl: 
„Ty, nedělej mně tady takový kravál! Nebo si běž dělat rámus někde na hory. A zaplať mně, co jsi dlužen, nebo Tě dám advokátovi!“ Jak čert slyšel o advokátovi, tak se lekl a chodil potichu po šenkovně. Zastavil se před Voršulákem a povídá: 
„Ale napřesrok si vezmu celou úrodu. To za ten letošek i za loňský rok. Jak nad zemí, tak pod zemí. Tak mě nebudeš moci ošidit.“ 
„No dobře!“ povídá na to Voršulák a jaksi mu škubalo vousy. „Tak nezapomeň, že si napřesrok přijdu.“ 
„Ale přijď o tři měsíce dřív a vezmi si na to s sebou trakač.“ 
„No však!“ dupl čert kopytem. 
Zase utekla zima a jaro, i léto už bylo skoro pryč. Všude už měli po žních, když se k Voršulákům přištrachal čert s trakačem. Právě skládali otavu na hůru. 
„Ty, Voršuláku, já jsem si přijel pro úrodu.“ 
Ale rohy se mu potily strachem, jestli ho Voršulák přece zase nějak nenapálí. 
„No tak počkej, až složím. Hned to bude.“ 
Potom slezl ze žebřiňáku a šel s milým čertem za hospodu. Tento rok nechal Voršulák ležet pole úhorem. Ode zdi ke zdi se to hemžilo kopřivami, bodláčím a všelijakým jiným neřádem. 
„Letos jsem Ti sem nasel pepř, jenom chytni, jak pálí!“ povídal lstivý Voršulák. 
Čert hrábl do kopřiv. 
„Áááá, ten pálí!“ vykřikl a drhl si pracku o chlupy. „To bude pepře, pro celé peklo!“ A skákal radostí. 
„Tys přece hodný, Voršuláku, žes mně poradil, abych si na tu úrodu vzal trakač. Vždyť by mně ten pepř propálil záda.“ 
„No tak vidíš! A Ty vždycky říkáš, že Tě šidím,“ povídal Voršulák a šel po své práci. 
Čert rval kopřivy a bodláčí, nakládal na trakač a odvážel přes hřeben stodoly do pekla. Vyl při tom bolestí, ale nepopustil, dokud celá úroda nebyla v pekle. A Voršulák se jenom ušklíbal. 
Ale na druhý den ráno! Voršulák právě zametal šenkovnu, když do ní vlétl čert, celý rozškrábaný a flekatý. Koulel očima a začal: 
„Voršuláku, Tys mě okradl, jak mě ještě nikdo na světě neokradl!“ A tloukl ocasem, až Voršulákovi vypadlo pometlo strachem z ruky. „No, no, no ..... vždyť jsi dostal celou úrodu. Já jsem Ti z ní nic neukradl.“ 
„Nebudu Ti ani povídat, jak jsem dopadl s tím pepřem v pekle. Ale teď letím na Krkanovské hory. Za tři dni poletím zpátky. Tak se nachystej, poletíš se mnou do pekla. Budu Tě sto tisíc let pálit tím pepřem. Já Ti dám pepř!“ 
A vyfoukl ze šenkovny. 
Teď Voršulák viděl, že je zle! Seděl u stolu, hlavu v rukou a rozmýšlel, co si má počít. Voršulačka poznala, že mu cosi chybí. Tak na něho, a nepřestala, až jí všecko řekl. „Už zítra ráno si pro mě přijde čert,“ vypravil ze sebe. „No, to jsem tady ještě já!“ dupla si Voršulačka. „A Ty si s tím nelámej hlavu. Však já to spravím.“ 
Ráno poslala muže ze stavení pryč. Přitáhla z komory starý dubový stůl. Byla v něm vyryta po jedné rvačce hluboká rýha. Potom začala dělat takový rámus, div se komín nerozsypal. Když byla v nejlepším, otevřel dveře nějaký cizí pán. Zůstal v nich stát a ptal se, co je tak dopálená. 
„Ale jenom si považte! To se ani nedá povědět. Jenom se koukněte tady na ten stůl. Takový pěkný stůl ..... není ho škoda? Holým nehtem do něho Voršulák udělal tady tu rýhu. Takový je to mamlas! Chvála pánubohu, že to bylo jenom malíčkem. Kdyby palcem, tak ho načisto přeřízl. Ten by měl obry porážet. Takový pěkný stůl!“ 
Čert ..... to byl on ..... si stoupl ke stolu, kouká na tu rýhu a potom povídá: 
„Já mám pořádné pazoury a ledacos jsem už viděl, ale toto bych nedokázal. Tak on je tak silný? A kdepak je pan hospodský? Mám s ním nějaké řízení od posledního kupu.“ 
„Ale šel naproti ke kováři.“ 
„A copak tam šel dělat?“ vyptával se čert. 
„Ale copak by tam dělal? Chodí si tam brousit pazoury. No, však to vidíte, a to je měl tupé! Takový pěkný stůl!“ A začala z hněvu tlouct hrnci. Čert ve spěchu ze sebe vysypal: 
„Víte, panímámo, co? Já mám ještě vyřizování,“ a vykukoval oknem, jestli Voršulák už nejde domů, „tak přijdu tak asi za hodinu, až bude doma.“ 
A už se točil mezi dveřmi. 
Dodneška má přijít! A Voršulákovi se o tom něco navykládali, jak ošidili čerta.

Zdroj: www.abatar.cz