Vozka

Zadíváte-li se z Keprníku nebo od Vřesové studánky na nedaleká skaliska, spatříte tam balvany podivných obrysů, připomínající zkamenělé spřežení i s kočím. Té skále se říká Vozka a vypravuje se o ní tato pověst.
Zima bývala v Jeseníkách krutá. Sněhu se v těch horských polohách nametlo vždy dost a dost, nejednou až nad okénka dřevěnic, ba až po střechu, a mráz štípal, až kmeny starých stromů pukaly a větve praskaly, jako když střílí. Nejhůře bývalo na severním spádu hor, tam se zima držela nejdéle a jaro přicházelo nejpozději. Proto se lidé v dědinách a na samotách starali už na sklonku léta, aby měli na dlouhý zimní čas dostatečnou zásobu topiva a potravy. Když se nečas protáhl a sněhy nechtěly ustoupit z hor, zakusili hladu a před jarem už, jak se říká, kůrky jedním zubem jídali.
Jestliže v těch končinách zima lidi vždycky sužovala, pak toho roku byla mimořádně tuhá. Takové mrazy, a aby sníh tak dlouho ležel na horách, nikdo ani z nejstarších obyvatel nepamatoval. Na jižní straně hor bylo přece lépe, ale což lidé za hřebenem, tam musí být ještě zapadlí sněhem!
„Ti jistě suší jazyk, zatímco my se máme jako v otrubách,“ vzpomínali na ně vesničané z osady, stulené pod jižním svahem Jeseníků jako v náruči.
A rozhodli se, že sousedům v nouzi pomohou.
Sami měli málo, ale domluvili se, že jim pošlou alespoň brambory, které vydržely v krechtech do předjaří.
„Zemáky nedají hladem zemřít, to je známá věc, ale lepší by byl chleba,“ uvažovali nejstarší z vesničanů.
Museli mu dát za pravdu. A tak vymetli peroutkami do prášku spíže a díže, slaměnky a okříny a sesbírali přece dosti mouky, aby z ní mohli napéci chléb. Ej věru, je tomu tak, jak se říká: dobří sousedé ..... poloviční blahobyt!
Jeden forman měl chléb zavézt přes hory hladovějícím sousedům. Pravda, ten člověk nestál za borovou šišku, ba ani aby ho do flinty nabil, ale co dělat, když nikdo jiný se na tu nebezpečnou jízdu nepřihlásil? A tak jakmile trochu sněhu sešlo, naložili čerstvě upečené bochníky chleba na vůz a vypravili ho na cestu. Vozka práskl do koní a vyjel proti zasněženým horám, jenom oblak chlebové vůně po něm zůstal, co se táhl za povozem.
Předjarní den byl sychravý, a ke všemu se zvedl vítr. Vůz se jenom pomalu pohyboval po kamenité cestě vpřed, třebas potah zabíral ze všech sil. Země byla rozmoklá a koně na ní klouzali, pod hřebenem už nemohli z místa. Vozová cesta tam vedla podél strmé skály a na druhé straně se černala krkolomná strž, ze které doléhalo hučení dravé bystřiny a strhaného sněhu. Kočí se obával, že se opozdí a na zpáteční cestě zatmí, proto surově šlehal do koní a rozzuřen jim nadával. Avšak nic platno, znavení koně nezabrali.
„Aspoň kdyby otep chrastí byla na podložení kola!“ ulevil si vozka, ale marně se rozhlížel, všude jen holá skála, jako naschvál nikde ani keřík či alespoň kousek uvolněného kamene!
„Ďas aby to spral!“ zaklel vozka, když viděl, že není pomoci.
„Nevíš si rady?“ ozvalo se v tu chvíli z příkopu a na cestu vyskočil čert.
„Vezeš přece bochníky, podlož je pod kola, po těch zaručeně vyjedeš!“
Vozka se zarazil: mít spolky s čertem se mu věru nezamlouvalo. Ale když povoz opět sjel níže, protože koně nemohli jeho tíži udržet, už se nerozmýšlel, shodil několik bochníků chleba z vozu na cestu a podložil je pod kola. Potom vykřikl na koně, švihl bičem a koně opravdu zabrali. Vozka v běhu shazoval z povozu další a další bochníky a kladl je pod kola a vůz po nich jel lépe než po dlážděné cestě.
Tu najednou zahřmělo, zahřmělo podruhé a strhla se strašná bouře. Celý kraj byl rázem zahalen do tmy, kterou žíhaly rudé blesky. Proudy deště bily do země, sníh se sypal ze svahů a skály kol dokola sténaly pod náporem vichru. Učiněné dopuštění, jaké snad v tom kraji ještě nikdo nezažil!
Jak rychle se bouře strhla, tak rychle i přešla. Tma prořídla, závojem mraků a mlh prosvitlo slunce. Na svahu hory, tam, kde stál povoz s potahem, bylo vidět nové skalisko. Mělo podobu naloženého povozu se zapřaženými koňmi a s vozkou na kozlíku .....