Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá

Byla jedna propiska a pastelka. Ostatní pastelky, tužky, propisky byly v pouzdře, propiska s pastelkou ležely na stole. Propiska s pastelkou byly velmi smutné. Propiska mluvila jen o malých a velkých písmenkách, pastelku zajímaly jen barvičky světa, ve kterém žije. Jednou přišel domů kluk, kterému patřily všechny pastelky, fixy, pera, propisky i tužky. Vysypal pouzdro a odešel. K propisce se náhodou zakutálelo pero. I začali si povídat o písmenkách, jak je úžasné, když je mohou napsat. A tak si propiska objevila přítele, se kterým si moc rozuměla. To ale bylo líto pastelce. Odkutálela se pryč. Kutálela se, kutálela, až narazila do modrého fixu. I začala se omlouvat: „Ó, promiň, já tě neviděla.“ Ale fix odpověděl: „Nic se nestalo. Víš co, pojď si se mnou povídat. Třeba o barvách.“ Pastelka se zaradovala. Říkala si, jak je to hezké mít někoho, s kým si rozumí. Pastelka se bavila s fixem a propiska s perem. Každá si našla sobě rovného přítele.