Vřesová studánka

Jitřní mlha se rozplývala mezi sosnami na horských sedlech a oblaka spěchala po obloze, když krajinou zachvěl výstřel. To lesník, celou noc číhající na vysokou, spatřil až na rozednění u osamělého stromu na lesním svahu statného jelena s mocným parožím, pečlivě zamířil a střelil. Ale nevedlo se mu, jak by si přál. Ačkoliv si byl jist, že zasáhl, jelena neskolil. Ten se divoce vzepjal a dal se na útěk. 
Lesníkovi nezbývalo, než postřelený kus dohledat. Namáhavě stoupal do svahu, prodíral se houštinami a pečlivě se rozhlížel po kapkách krve na lístcích brusinkových kříčků, jak jelen značil cestu svého útěku. Ale i kdyby si hned paty utloukl a nohy obrousil, jelena ani nezahlédl. 
Už by se vzdal marného pronásledování, protože zašel hluboko do lesů, kde ještě nikdy nebyl, když tu náhle jelena spatřil. Vlekl se těžce, obtížně, a stále namáhavěji přelézal koryta povyschlých potoků a přeskakoval silné kořeny prastarých stromů. Lesník se zaradoval ..... věděl, že teď už mu paroháč neunikne. S novou chutí se rozběhl za jelenem. Avšak také jelen ho zpozoroval a posledními silami se snažil svému pronásledovateli uprchnout. 
Na chvíli se mu vskutku podařilo uniknout lesníkovi z dohledu. Lesník už nedbal opatrnosti, také se nezdržoval vyhledáváním stop a dral se rovnou kupředu směrem, kterým jelen zmizel, přesvědčen, že zvíře nemůže být daleko. Pojednou stanul na malé mýtině, ze které tryskal pramen, a s údivem přihlížel, jak zchvácený jelen, opřený o kmen padlého stromu, z pramene pije. Byl to opravdu nádherný kus, a čím déle pil, jako by ještě mohutněl ..... potřásal mocným parožím, netrpělivě hrábl kopytem a nakonec pozvedl mohutnou šíji a silně zatroubil, až se to rozlehlo lesy, a hory vracely znásobenou ozvěnu. Potom vyrazil s novými silami, čerstvý a svěží, a ladnými skoky zmizel mezi stromy. 
Lesník stál, jako kdyby do něho hrom uhodil. Když se konečně probral, vyčítal si, že nestrhl z ramene ručnici a raněné zvíře nedorazil. Jenže jelen, jakmile se napil vody z pramene, jako by zázračně ožil, už nebylo ani známky po střele, která ho jistojistě zasáhla! Tu si lesník řekl, že nic se na tomto světě neděje bez příčiny a ani bylina se bez větru nepohne, a když mu jelen ušel, že alespoň sám okusí té zázračné vody. Sešel k mělkému prameni, přiklekl a nabral chladivou vodu do obou dlaní. Voněla lesem a chutnala znamenitě. Hned po prvních doušcích lesník pocítil, jak se do jeho znaveného těla vrací síla, jako by mu čerstvé krve nalil do žil. 
Když později postihla lesníka zlá oční choroba, věděl už, co má udělat: šel ke studánce a její voda mu skutečně oči vyléčila. 
Zvěst o zázračné studánce se záhy roznesla a lidé k ní putovali, aby si léčivou vodou obnovili vyčerpané síly a navrátili zdraví. U pramene postavili dřevěnou kapli, později dokonce kamennou ..... na její stavbu přinášeli poutníci kameny z řeky Děsné a když i ta zchátrala, zbudovali tam dřevěný kostelík. Avšak později blesk kostelík vypálil a lidé, kterým se v těch lesních končinách zalíbilo, postavili u studánky útulnu. 
A studánka nadále štědře rozdává léčivou vodu, a že všude kolem ní kvete zardělý vřes, lidé jí dali jméno Vřesová studánka.