Všehochlup

Abych to řekl zkrátka, byl jednou jeden pán, už nevím ani, jak se jmenoval. Ale byl tuze bohatý. A ten pán měl zvíře nadobyčej krásné, říkali mu Všehochlup. A taky skutečně, ode všech barev, co jich je jen na světě, měl po sobě flíčky, jeden modrý, a zas žlutý ..... inu, šlo to tak napořád od hlavy až kdovíkam. Jako by ho někdo nejlíp omaloval! Kraj světa jezdili se na to zvíře dívat, jako procesím to pořád chodilo, neboť takového nikdy neuvidíme. Každý zapomněl nad ním větším dílem hubu zavřít, jak se mu divili.
A ten Všehochlup měl pro sebe celou zahradu, tam si mohl podle svého běhat, takovou měl volnost, žádný mu nesvízel nějakou nesměl udělat. Mnoho sluhů mělo ho pořád jen na starosti, ani hnout se nesměli, neustále okolo něho. Inu, dělalo se s ním všecko možné, všecko pomyšlení a tak dále.
Až takhle jednou se stalo, že ten pán měl někam cestu, a jeho syn Filípek jde se s milým Všehochlupem do zahrady trochu povztekat. Teď když se s ním nahonil až běda, jako hloupý zapomněl za sebou zavřít branku, a děkuju pěkně! Milý Všehochlup, rozum z toho neměl, pěkně brankou ven, a byl tentam. Vyběhne a utekl, žádný nevěděl kam.
Jeho pán přijde, a když viděl, co se stalo, to se ví, rány boží, spustil nářek a zas klel a všecko dohromady. A nejhůř se sápal na toho Filípka: když mně to ten kluk vyvedl a tak dalece, mou jedinou radost, o tu jsem přišel, tak víš co, táhni mně ze stavení, a do smrti se ke mně nehlas, vidět Tě nechci! Peněz mu dal na cestu sílu, jen co je pravda, ale proto a zato musel se pakovat z domu.
Tak ubohý Filip si sedl na koně, sedí na něm a rozmýšlí, co a jak dělat. Jede kus, až u cesty vidí, člověk tam klečí a naříká zle, peníze prý žádný, bože, je to život bez rukávů!
Filípek se u něho zastavil a povídá:
„A tak pojď se mnou! Peníze, těch mám já dost, o živobytí zle nebude. Jakpak se jmenuješ?“
„Bystrooký.“
Zapsal si ho do knížky a jedou spolu dál.
A zas tam kousek u cesty člověk běduje zle, co to je teď za svět, abys někde za plotem dodělal. A tak dlouho, tak dalece, až mu Filip povídá:
„I pojď taky s námi, bědováním si nepomůžeš. Kdoví, nebudeš-li mi k něčemu dobrý. Jakpak Ty se jmenuješ?“
„Dlouhý.“
„No, to jsi, to vidím, mohl bys hnedle hvězdičky otírat. A copak dovedeš?“
„Co bude pán potřebovat.“
„Tak se přilípni do houfu.“
Zapsal si ho do knížky. Již měl dva. Jedou kousek, a zas tam pod mezí člověk kničí, zrovna jako by ho bral na nože. Nic jinak.
„I pojď taky! Já uživím všecko. Jakpak Ty se jmenuješ?“
„Široký.“
„No to je větším dílem dobře. A copak dovedeš?“
„Co bude pán potřebovat.“
„Tak pojď taky do houfu.“
Zapsal si ho do knížky a byl rád, že mu jich zakrátko tolik přibývá. Zdvihli se, a sotva pár kroků jedou, zas tam člověk bučí hůř než hovado. A ďasa, co to tu řve! Filip se octl až u něho a divže z chlapa neomdlel, jak se ulekl. Měl vousy dobře na sáh dlouhé, coural je po zemi, a oči, mohl by jimi vypálit vesnici.
„Jakpak se jmenuješ?“
„Prosím, Madlafous.“
„No, Tebe taky ještě unesu. Copak dovedeš?“
„Co bude pán potřebovat.“
„Tak se přichyť do chumáče.“
Sebral se s nimi se všemi, a přišli pomalu do jakés hospody, říkalo se tam Na veselce. Chlapi již vyplazovali jazyk a zuby se jim potily. Do hospody tedy přišli, ale kam s nimi? Jeden široký jako stověderní sud, jeden zas dlouhý, musel by se komínem protáhnout, a všichni něco. Děkuji pěkně! Tak nezbývalo, museli zůstat venku, a Filípek si usedl pohodlně do šenkovny. Jíst a pít jim poručil, co chtěli, a chlapi se činili, až jim za ušima lupalo.
Teď na té hospodě si vypravovali, že král má princeznu Terezku, a kdo by ji zkrotil, že mu ji dá za manželku. Filip to tak chvilku poslouchá, a po chvíli jim řekl:
„To se půjdu taky hlásit.“
„Ach, prý, milý přítelíčku drahý, tam již bylo jinších kavalírů a chlapáků z celého světa, a všichni tam hlavu ztratili, žádný to s ní nevydržel.“
„Ó, já půjdu! Já půjdu! Na něco takového již dávno čekám. To jinak nejde: Kdo chce šít, musí dřív navléknout do jehly.“
Nedal si říci, jak mu to Ti tuze vymlouvali, sebral se a hajdy k milému královi. Pěkně se omeldoval, že on to učiní, však to prý nějak dopadne. Když ne, ne! V nejhorším o víc u toho nejde, leda o krk.
Tak tam přijde, kde měla Terezka svoji komnatu, ale promluvit s ní, na to ani nedošlo. Najednou z ní malinká růžinka, a tatam, uletěla někam dvě míle do trní, že nebylo možná se k ní dostat. Filípek zůstal vyjeven, to je svaté, a povídá svým chasníkům:
„Milí hoši, ta mně to pěkně vyvedla! Jářku, co teď budu dělat?“
„I to prý nic není,“ povídá ten Dlouhý, „za smutek ani zármutek to nestojí. Já jsem dlouhý, krok udělám na míli a budu tam co nevidět. Bystrookého si vezmu pod paží, ten mně tu růžičku ukáže, a bude tady, co by kočce vyprášil.“
A opravdu, Dlouhý udělal dva tři kroky, a byli oba tam. Jeho kamarád kouká, trní—netrní, to na nás neplatí, až tam někde vprostředku milá růžinka seděla. A byla tak čerstvá, jako by právě rozpukla. Dlouhý se tam po ní natáhl, mohla se krčit jak chtěla, a již metou zpátky, růžičku pěkně v hrsti.
Ani se nenadál, Filípek ji měl doma. Byla z ní hned krásná princezna, a všecka zlost z ní rázem spadla.
Ráno král již obchází po špičkách, okýnkem kouká co a jak, diví se, to jsem přece blázen, tolik rytířů se tady vystřídalo, žádný to nedokázal, inu, světe, světe! Snad by tenhle klouček něco nevyvedl! Ale již to bylo tak. Přijde druhá noc, Filip se těšil na besedu. Ale zas ani slovo, z Terezky se udělal zlatý prsten, najednou frnk, zaletěl daleko do rybníka, a nějaká ryba ho tam spolkla jako nic. Filip kouká, princezna pryč, tak běduje a naříká:
„Co si, hoši, počnu! Co si počnu!“
„I to je nejmenší,“ povídá ten Široký, „my to dokážeme.“
Dlouhý vzal každého pod paži, zas dva tři kroky, a již byli tam. Rybník před nimi náramný, jako by mu konce nebylo. Bystrooký kouká, kouká, hoši, nevím, tohle nebude jenom tak hračka!
„I jen alá, kam by se nedělo,“ povídá Široký.
Klekl si u toho, bradu strčil do vody, a žádný vůl neumí tak ostře táhnout, jak on ten rybník vyprázdnil.
„Tak koukej, kde se ta ryba šplachotí.“
Bystrooký jenom mrk, a již ji viděl, jak se plácá na blátě. Dlouhý se honem natáhl, a nic platno, štika jako poleno zamrskala se mu v hrsti. Jaké s ní okolky, hned ji rozpárali a Filip měl prstýnek již doma. Udělala se z něho zas krásná princezna, chytili se oba kolem krku a že se již nikdy nerozloučí.
Sluníčko již dávno svítilo, král tady obchází, a dočkat se jich nemohl. Začalo mu všechno být divné, i povídá sobě: Ale počkej, Ty ji přec tak lehko neodvedeš! Dal vytopit hned velikou plotnu, byla brzy jako krev, a teď povídá Filipu:
„Hošíčku, na tu Tě posadím, když to vydržíš, teprve bude Terezka Tvou.“
Filip na to kouká a myslí si:
„To je se mnou konec! Za minutu budu na škvarek.“
Již se tak dalece se vším loučil, když tady Madlafous u něho a šklebí se potutelně:
„I jaképak strachy, jemnostpane, alá do toho, ještě se mně nikdo neuškvařil!“
Tak Filípek si na milou plotnu sedl, když tu Madlafous jen vousy rozhýbal, a co by zívl, všecko bylo učiněný mráz. Král přijde, až se všecek zimou zaklepal. Taková zima! Jen ho to projelo. Honem kožichy, museli ho do nich zaobalit, a rampouchy mu visely od nosu. Viděl, jářku, sbohem, Terezko, nic jiného nezbývá. Oddělil jim peníze, co všecko bude jejich, a jen se Filípka ptá, chtěl-li by tady zůstat králem. Ale ten ne, ne, zkusil jsem dost, ještě bych rád uviděl svého otce. A na jiného neměl již dál pomyšlení ..... doma je doma.
Král tedy viděl, jaká pomoc, snad mně osud bude přítelem. Ale když teď zůstal sám, všecko mu vstouplo znovu do hlavy, že by mu takový holobrádek odvedl jeho dceru navěky, přece se mu to tak dalece v hlavě rozleželo. A tak spustil poplach na zámku, vojsko bylo na komando svoláno, a děj se co děj, že musí jeho Terezku přivést zpět! No tak hnedlinko sedalo všecko na koně a jako vítr žene se to hurtem za nimi. Ti najednou slyší za sebou hluk náramný, celá silnice jeden mrak.
„Hoši,“ povídá Dlouhý, „musíme se drobátko připravit. Tohle bude kousek patálie.“
Jenom natáhl ruku, podal vojáka i s koněm svému kamarádu ..... pomaličku, šlo to jeden po druhém, že Široký nestačil je zobat jako maková zrníčka. Když to chlapíčkové viděli, obrátili frontu a metou zpátky do zámku! Za chvíli jich dobrá polovička chyběla. Ti již měli pěkně pokoj, a svatý pokoj. A více si nepřáli.
Tak jedou, jedou tím lesem nazpátek, když se tam něco šustlo jako divoch, a hup ..... zrovna do houští.
„Na mou pravdu, že to je náš Všehochlup!“ povídá Filípek. „Honem, hoši, kdybychom toho dostali, nemohla by být větší radost v Izraeli.“
Tak milí chasníci se rozběhli, Bystrooký jenom mrk a všichni se za ním ženou jako splašení. Dlouhý po něm sáhl jen do houští, a již ho měli v celé parádě. Filip ho poplácal a milý Všehochlup se mohl roztrhat, co nedělal za dílo, jakou měl radost.
Teď byl Filípek teprve na koni, a se všemi svými se bere vesele domů. Tam bylo radosti víc než za troj nik, starý otec si je podával jednoho za druhým, a trvalo dlouho, nežli se ta veselost kapičku usadila. Teprve chystali slavnou svatbu, panstva se sjelo odevšad jako kvítí, a jen bylo slyšet: Vivat princezna Terezka! Ať žije náš mladý Filípek! Kdekdo, bohatý, chudý, musel přijít na svatbu, pípy se tam ani netrhly, to teklo v jednom kuse, a muziky hrály, že je bylo slyšet za devátou zdí. No a dej jim pámbu štěstí po tom mokrém dešti!