Vychytralý Bonacin

Kterak v přízeň svého pána se vetřel, aby hojné statků získal, za něž mu pak zlato a kámen mudrců sliboval, ale jak nakonec nemohl dostát svému slibu

Na Moravské Třebové měl pan Ladislav Velen z Žerotína, tak jako i jiní bohatí páni v té době, alchymistu a hvězdopravce, a to ne jednoho, ale tři. Nejlépe se však osvědčil Vlach Marco Eugenio Bonacina, který svého pána také léčil a jiné služby mu prokazoval, takže jiní dva si potom hledali služby jinde. 
Třebovský pán byl svým Vlachem okouzlen. Každou volnou chvíli u něho setrvával v alchymistické dílně, kterou mu dal udělat v odlehlém patře zámku. Díval se na jeho hbité ruce, naslouchal smělým plánům a nápadům. 
„Milosti! Sublimace, destilace, filtrace a kalcinování je podstatou transmutace kovů. Jsou-li nám hvězdy a větry příznivě nakloněny, nic nebrání tomu, abychom konečně nalezli kámen mudrců. Potom kovy nešlechetné budeme proměňovat v kovy šlechetné, jako je zlato a stříbro.“
„Milý Bonacino! Rád věřím tvému umění, ale už mnoho alchymistů před Tebou hledalo kámen mudrců, a přece se jim ho nepodařilo u nás vyrobit. Ale přesto jsem s Tebou spokojen. Protože Tvou tinkturou, kterou jsi pro mne vyrobil, nabyl jsem znovu sil a chuti do života. Opatruj ten recept jako oko v hlavě! Přijde čas, že ho budu znovu potřebovat.“ 
Aby pan Velen své slovo dotvrdil a Vlacha povzbudil, hodil mu váček tolarů. Obratně ho chytil v letu a rychle schoval do kapsy svého černého kaftanu. Potom znovu oheň rozdmýchal a požádal pána o klíč k jeho nejmiiejší komnatě. Ten se zprvu zarazil, potom váhavě vytáhl svazek všelijakých klíčů a jeden z nich vybral. „Ty jsi prý také šprýmař, Bonacino! Ale neradil bych ti, abys mi zrovna tenhle klíč roztavil na ohni.“
„Nebojte se, milosti! Jen mi ho bez obav dejte, já Vám ho zase vrátím.“ 
Vzal klíč opatrně do dvou prstů, jako by to byla nějaká vzácnost, a potom ho hodil do tyglíku. Pan Velen byl netrpělivý a sám se vinil z nerozvážnosti, že se dal zlákat k takové hře. Bonacina tyglíkem zamíchal, aby v něm byla lázeň stále v pohybu. Z malé lahvičky tam vlil několik kapek bílé tinktury a znovu vše povařil. Když byl se vším hotov, vzal tyglík do železných kleští a vzadu nad stolem jeho obsah přeléval z jedné misky do druhé. Až nakonec spadlo něco do bečky plné čisté vody. Když v ní Vlach zalovil hákem, vytáhl pánův klíč v nové podobě. Místo starého železného klíče, který už dávno nezářil novotou, podal mu tentýž klíč, ale stříbrný. 
„Madonna mia, kdes ho vzal?“ divil se pán a pozorně si ho prohlížel na světle. „Našel jsem malý elixír, milosti! Malé magisterium! Je to počátek cesty k velkému magisteriu, kamenu mudrců!“
„Ale odkud tato proměna?“ 
Vlach vzal z police lahvičku tinktury a ukázal ji pánovi. „Tato tinktura mění všechny kovy sprosté ve stříbro.“
„To je ohromné! To je báječné, Bonacino!“ nevycházel z údivu pán z Žerotína. „To znamená že nyní všechno, co budu chtít, můžeš proměnit v pravé stříbro!“
„Ne tak docela, můj pane! Tinktury mám jenom tuhle lahvičku a ta postačí jen na několik málo pokusů.“ 
Pán se přesto nevzdával naděje, že by mohl pomocí Vlachovy tinktury získat veliké bohatství, a hned mu dal jako zástavu drahý prsten. 
„Vezmi ho, Bonacino! A postarej se, abys měl té tinktury co nejvíce!“ potom spěchal do svých komnat, aby se potěšil se stříbrným klíčem. 
Když za ním zapadly dveře, alchymista shodil s hlavy baret a rozepjal kaftan. Už žádnou návštěvu nečekal, tak si udělal pohodlí. Zpod stolu vytáhl džbán a nalil si plný pohár vína. Potom se zhluboka napil. Když si osušil vous, usmál se. „Tak to bychom měli. Jeho Milost je spokojena a naše také.“ 
Z kapsy vytáhl kožený váček a jeho obsah znovu vysypal na stůl. Tolárků byla pěkná řádka. Bonacina vzal jeden do ruky, několikrát si ho prohlédl a potom do něho kousl. 
„Je poctivý,“ řekl spokojeně a uplivl si. „Teď jenom abychom si tu dobrou službu nepokazili, mistře Bonacino!“ 
A nepokazil. Vlach byl chytrá liška. Pořád měl v zásobě něco nového, a když bylo třeba, předkládal panu Velenovi pořád nové nápady a ukazoval nová kouzla. Ladislav Velen z Žerotína byl velmi bohatý pán, ale jako každému, i jemu často chyběly peníze. Nákladná výstavba zámku, bohaté sbírky, hosté i cesty, malíři a sochaři, kameníci, koupě nových statků, na všechno bylo potřeba peněz. Od toho dne, co vzal alchymistu Bonacina do svých služeb, neměl chvíle klidu. Pořád musel myslet jenom na to, jak by za jeho pomoci získal stálý příliv peněz. Od rána do noci vysedával v jeho dílně nebo spolu jezdili po okolí. Vlach svému pánovi sliboval, že tu někde musí být zlato. 
„Jak jsi na to přišel, Bonacino? Nikdo z mých předků zde zlato nikdy nehledal,“ podivoval se Velen, ale přesto na radu Bonaciny pozval na svoje panství dva horníky, aby na několika místech kopali. 
„Věřte, milosti, že ledacos je ve starých zápisech a ostatní nám ukáže virgule. Ta nám najde nejen vodu, ale i drahé kovy!“ 
Na staré lísce našel Vlach dvojitý výrůstek v podobě vidličky, musel to být proutek bez poskvrny. Čistým nožem větévku ořízl tak, aby virgule měla tři konce. Pán už o ní několikrát slyšel, ale nikdy ji neměl v ruce. Nyní si ji sám mohl vyzkoušet S Vlachem vyjeli na koních až ke vsi Malíkovu a tam hledali. Nechodili dlouho a virgule jim ukázala místo, kde by měli kopat. Ladislav Velen dal ze vsi zavolat několik pacholků, aby to místo označili, a rozhodl, že tu otevře zlatý důl. „Náš pán se asi zbláznil,“ naříkali si lidé, když je třebovský pán postihl novou robotou a každý z nich musel několik dní v týdnu pracovat v novém dole. Na pánovo pozvání přibyli na Třebovou další horníci a pod vedením alchymisty Bonaciny otevřeli důl na zlatou rudu. Z vesnic, kde byli stiženi novou robotou, chodili sem lidé a těžce dobývali rudu ze země. Kdo neposlechl, byl trestán lískovkou nebo vězením. O to se mistr Bonacina sám postaral. Každý neposlušný robotník byl příkladně potrestán jiným pro výstrahu. 
Třebovský pán ale byl šťasten a svého slavného alchymistu, který napsal i knihu o alchymii a svému pánu ji věnoval, hojně obdaroval statky, mlýnem a domem v Moravské Třebové. Tak se vlašský mistr přece jen dočkal statků pozemských a nabyl je v takové míře, že byl jedním z nejbohatších třebovských měšťanů, ale rozhodně nebyl nejváženějším. 
Čím hlouběji se zlatý důl otvíral, tím bylo hůře. Dokud lidé pracovali na povrchu, nebáli se a jen reptali na hroznou dřinu. Jak ale museli pod zem, začali je strašil skalní mužíci a dusivé povětří. Leckterého vytáhli zpět nahoru polomrtvého strachem a hrůzou.
„Ten ďábel, ten Vlach Bonacina nás chce všechny dostat do pekel,“ šeptali si a modlili se, aby je pánbůh ode všeho zlého ochránil. 
Horníci dali kopat větrací šachty, ale moc to nepomáhalo. Co za den vykopali, to se přes noc propadlo. Ve stěnách se ozýval podivný hukot a šum, lidé se tiskli pospolu a nepracovali. Mistr Bonacina přijížděl každého dne, aby se podíval, jak jeho dílo pokračuje. 
„Mistře Bonacino, lidé nám nechtějí pracovat! V dole se dějí podivné věci, skály se posouvají a země je v pohybu, výdřeva už nestačí skálu udržet,“ hlásili horníci panu Bonacinovi. 
„Zbláznili jste se? Teď, když těžíme rudu a už jsme pánovi odvedli první zlato, teď byste od práce utekli?“
„Nejde jen o nás,“ bránili se horníci, „ale o ty tam dole. Sám jsem tam byl. Někde prosakuje voda. Už jsme ji desítky věder vytáhli, ale pořád jí přibývá.“ Opodál se krčilo několik robotníků u rumpálu a čekalo na zazvonění. Když se ozvalo a provaz vytáhli nahoru, na jeho konci nebylo vědro rudy, ale špinavý a vyděšený chasník. 
„Co tu chceš?“ ptal se ho přísně mistr Bonacina. 
„Milostpane, je zle! Dole je moc vody, pořád přibývá, lidé už jí mají po kolena!“
„Ty chlape mizerná, tak co sem lezeš? Místo abyste vodu vytahovali, tak se tam ulejváte. Hned se vrať zpět a řekni jim, že je dnes z roboty nepustím, dokud všechnu tu vodu z dolu nevyberou!“ nařídil mistr Bonacina. 
„Já už tam dolů nejdu! To raději půjdu sám k čertu. Všude je to stejné,“ bránil se chasník a mnul si oči plné špíny a prachu. 
Když mistr Bonacina viděl, že se mu vzpouzí a poslechnout nechce, vzal bič na koně a bil ho hlava nehlava. Křičel a vyhrožoval, že každého raději ubije, než aby nechal zlatý důl bez pomoci. Jeden z horníků si dodal odvahy a sám se nechal spustit dolů. Za chvíli už vytahovali nahoru plná vědra kalné vody, a zbitý chasník ležel nedaleko díry ve mdlobách. 
Bonacina tu dlouho nepobyl, na pohánění lidí měl jiné. Když se znovu chod dolu obnovil, sedl na koně a odjel. Dole padali lidé únavou a špatným vzduchem, jednoho po druhém museli vytahovat nahoru, protože už nemohli pracovat. Když se chasník probral k vědomí, horkost ho rozpalovala. Někdo mu dal napít špinavé vody, jiného tu nebylo. 
„Vstávej a běž domů! Pán už dnes stejně nepřijede,“ radili mu. Ale on o sobě ani nevěděl, a když se probral k vědomí, pršely z jeho úst jen kletby. „Kdyby ho nebyla matka zrodila, toho ďábla prokletého! Ale stejně si ani pán, ani on toho bohatství neužijí, spravedlnost musí jednou přijít a oba je potrestat!“
„Nehřeš proti pánu!“ napomínali ho druzí. „Pán je dobrý, jenom ten Vlach ho vede k divným koncům a pořád mu něco našeptává. Kdyby toho tu nebylo, dávno by nám bylo pomoženo.“ 
Pán ze Žerotína však na Třebové nebyl. Starosti ho nutily, aby byl všude jinde než doma. Nyní zde byl pánem Bonacina, mistr nad mistry, který si pána tak osedlal jako žádný jiný z jeho služebníků. 
Ale všeho do času, jeho výpočty také zklamaly. Zlatý důl zatopila voda a lidé byli rádi, že už nemusí chodit na důlní robotu. Horníci se snažili otevřít novou šachtu, ale ani tam se jim práce nedařila. Pan Velen byl stále ve světě a mistr Bonacina se začal starat především o svůj majetek. Zájem o doly pomalu upadal. Ladislav Velen ze Zerotína musel jako jeden z vůdců povstání proti císaři odejít do vyhnanství, chtěl-li si zachránit holý život. Páni, císaři věrní, ho soudili, všechen majetek mu pobrali a sláva zámeckého života na Moravské Třebové pominula. Zato Vlach Bonacina se držel svého statečku a domu ze všech sil. Dokonce u soudu proti svému pánu svědčil, jen aby si svůj majetek zachoval. Z moudrého hvězdopravce a alchymisty se pak stal obyčejný skrblík.