Vychytralý provazník

To vám byl jednou jeden provazník a s ním vám to šlo, jako s každým jeho řemesla, pěkně z kopce, ale i přesto byl mezi lidmi vážený chlapík, protože toho měl pod čepicí tolik, že by mohl rozdávat. Jednoho dne se mu jeho chlebíček zajedl, a tak si svázal raneček a vydal se do světa. Vyšel z dílny s kohoutím pírkem za uchem a s poutnickou holí v ruce, když tu uviděl na zemi ležet kus konopného provazu a ulomený zub z vochle, obojí to zvedl a strčil to do torny. „Člověk nikdy neví, kdy se to může hodit.“ pomyslel si a spokojeně kráčel do širého světa.

Jednoho krásného dne přišel do velkého města, a protože byl popravdě unavený, sednul si na patník u brány, aby si po tom dlouhém putování odpočinul a vyhříval se na sluníčku. Právě mu na víčka sedala dřímota, když zazněl zvuk trubek a herold silným hlasem vyvolával: „Král dává všem na vědomost, že ten, kdo sebere odvahu a přemůže jednorožce a obra, kteří už dlouho sužují naši zemi, dostane jeho jedinou dceru za ženu a po jeho smrti se stane králem!“ „Ba, ba. To by nebylo špatné živobytí. Jen mít tu odvahu!“ zabrumlal provazník a opět upadnul v tom lahodném poledním sluníčku do dřímoty.

Tu mu do uší zabzučel rej komárů tak nepříjemně a obtížně, že po nich zlostně vyjel a ohnal se tak mocně, že jich jednou ranou sedm zabil. „Hahaha!“ zasmál se a napsal si na čepici: „Sedm jednou ranou zabil a beze strachu!“ To si ovšem přečetl herold, který se kolem právě vracel na zámek a zvolal:„Hej, ty! Ty jsi ten pravý muž, který skolí jednorožce i obra!“ a vzal provazníka za sebe na koně a jel s ním rovnou na zámek. Zatímco tam cválali cestou necestou, přišla na mládence úzkost. Čím blíže přijížděli k zámku, tím více a více myslel na krásnou princeznu a bylo mu lehčeji. „Nebuď zbabělec!“ říkal si: „Kdo nehraje, nic nevyhraje! Jednou ranou jsi zabil sedm komárů, musíš tedy sedmi ranami skolit jednoho jednorožce! A ať jsem ten nejhloupější syn své matky, jestli se mi to nepovede!“ Zatím dorazili na královský dvůr. Král si ho nechal ihned přivést a poručil mu, aby nejdříve vyrazil na zlého jednorožce a ptal se ho, kdy s tou prací začne. „Hned! Já nikdy neotálím dlouho!“ odvětil provazník a vydal se do lesa, kde ten netvor přebýval.

 Když došel k místu, kde měl jednorožec své doupě, dal se postranní cestičkou, aby se k němu opatrně připlížil. Náhle však proti němu jednorožec vyrazil z houštiny a on měl čas jen na to, aby se stačil schovat za rozeklanou jedli, protože zvíře divoce zaútočilo. Jak se na něj jednorožec tak bezhlavě hnal, svým dlouhým rohem uvíznul v jedlové vidlici, a tak provazník bleskurychle skočil a dříve než se zvíře stačilo zase uvolnit, prorazil mu roh dlouhým zubem z vochle, takže jednorožec nemohl tam ani zpět. S veselou písničkou na rtech rázoval provazník zpět na zámek a řekl králi: „Tak si můžete toho vašeho jednorožce odvést! Čeká na vás v lese u rozeklané jedle.“ Tu všichni valili oči a velmi se podivovali a říkali jeden druhému: „To je vám nějaký hrdina, to je ten pravý na obra!“ A tak provazníkovi nezbylo nic jiného než co nejdříve vytáhnout na to obřisko.

 Když přišel do doubravy, ve které měl obr svoji jeskyni, vpadnul mu málem do náruče, neboť obr tam ležel v trávě a zabíral celou mýtinu. Obr spal, ale šramot ho probudil, a když uviděl titěrného provazníka, který byl bledý a třásl se, ani nevstal a jen vyštěknul: „Ty ubohý skrčku, srdce máš v kalhotách, viď? Vydal ses na mne, co? Pojď blíž, ať tě rozmáčknu mezi palcem a ukazováčkem jako slimáka!“ Mezitím provazník přemýšlel, jak by toho tvora nejlépe zneškodnil a přišel vám mu báječný nápad! Vytáhnul ten kousek konopného provazu z torny, ukázal ho obrovi a řekl: „Jen nebuď tak troufalý! Vsaď se, že tohle nepřetrhneš!“ Obr, který se mezitím posadil, se rozesmál, až se to v lese rozléhalo. „Hahaha! Že to nepatrné vlákno nepřetrhnu? Dej to sem!“ Ale provazník vám byl po čertech chytrý chlap, a tak řekl: „Počkej chvíli, já ti napřed ukážu, jak to musíš vzít do ruky, abys to dokázal přetrhnout. Já jsem totiž provazník, tak to musím vědět.“ I poručil obrovi zůstat sedět v trávě a zvednout nohy tak vysoko, až se bude koleny dotýkat brady, paže ohnout a ruce sepnout pod koleny; ty sepnuté ruce mu pak omotal konopným provazem. „Nu dobrá,“ řekl tovaryš: „teď táhni!“ Když se do toho obr dal, prostrčil mu provazník svoji habrovou hůl skrze lokty a kolenní jamky a než se obr nadál, byl sešněrován do kozelce a ležel bezvládně a bezmocně na zemi. „Tak to je panečku podařené!“ smál se tovaryš, z duše spokojený si vykračoval do města k zámku a tam řekl: „Přineste si toho holomka sami! Leží tam venku na veliké louce, svázal jsem vám ho do kozelce!“

Lidé na zámku a ve městě nemluvili celičký boží den o ničem jiném, než o tom statečném tovaryši, který zemi od obou netvorů osvobodil, a mnozí mu také přáli štěstí u krásné princezny, se kterou se brzy ožení. Ale to se všichni, včetně jeho, radovali předčasně. Král mu totiž svoji dceru dát nemínil, protože byl jen pouhý provazník a tedy nízkého původu. Proto přemýšlel a rozmýšlel, jak by se ze svého slibu vyvlekl, až ho k posledku napadl nový těžký úkol, který provazník nedokáže nikdy splnit. „Ukradni nějakému sedláčkovi od pluhu bezocasého vola, ale tak aby to tento nezpozoroval. Pokud to dokážeš, tak se můžeš vrátit a ucházet se o princeznu.“

Provazník se na krátkou chvíli zamyslel a potom dostal opravdu dobrý nápad. „Ej, pane králi, to vám bude opravdu mistrovský kousek!“ řekl, vyšel ze zámku a ven z města do polí. Když tam došel, uviděl na okraji lesa orat sedláka s volským potahem. Nepozorovaně se připlížil blíž a volal: „Ó, zázrak nad zázraky! Zázrak nad zázraky!“ A při tom volání se plížil hloub a hloub do lesa. Sedlák za pluhem se při tom křiku z lesa zarazil a pomyslel si: „Ten tam musel najít určitě nějaký poklad! To bych tam měl zajít a podívat se!“ Tak se sedláček rozběhl za tím hlasem do lesa. Mezitím provazník vyskočil z křoví, vypřáhnul jednoho vola, odříznul mu ocas a ten zastrčil tomu druhému volovi do tlamy tak, aby mu špička koukala ven a s bezocasým volem se vydal pryč. Když sedlák dlouho a zbytečně chodil lesem sem a zase tam, vrátil se zpět a viděl, co se stalo. „Achich ouvej!“ volal zoufale: „Nyní mám sám zázrak nad zázraky! Jeden vůl mi sežral druhého!“

Tak provazník splnil i ten třetí úkol a král musel dodržet dané slovo. Dal tomu chasníkovi svoji krásnou a mladičkou dceru za ženu a nechal jim vystrojit svatbu tak přenádhernou, že člověk na světě takovou neviděl, a když brzy nato umřel, stal se provazník králem a pokud neumřel, tak je jím dodnes.