Vyšehradské poklady

Kterak dodnes v zemi leží a hlídá je starý český lev s dvanácti lvíčaty

Památný Vyšehrad, jenž se tyčí na pravém břehu řeky Vltavy, je po staletí opředen řadou pověstí, které se mezi lidmi dědí z pokolení na pokolení, aby i nám budoucím připomínaly slávu české země. První hrad, sídlo českých knížat, dávno zanikl pod různými zástavbami, ale jeho jméno zůstalo podnes živé. Zaposlouchejte se do hučení vodního proudu, do hvízdání větru! Pozvedněte oči k mohutné skále, k plujícím oblakům! Chcete-li slyšet, uslyšíte. Chcete-li vidět, uvidíte bájný obraz dávného času. 
Skalnaté vyšehradské návrší skrývá v sobě tajné hradní sklepení vtesané hluboko do skály. Ukryto je zde to nejcennější, co kdysi lidé přinesli svým knížatům. V Cechách tehdy tekly zlatonosné řeky a potoky, hory dávaly zlato, stříbro a jiné drahé kovy. Ze všech cizích zemí se sjížděli kupci, aby tu mohli nakupovat vzácnou rudu a prodávat své zboží. Pole a vinice rodily takovou úrodu, že byl všude blahobyt, a kdo chtěl pracovat, nemusel strádat hladem. Drahokamy ležely v zemi jako prosté kamení a nebyly žádnou vzácností. Po řadu let se ve sklepeních hromadily štůčky bělostného plátna a kmentu, jemně zpracované kůže a vzácné kožešiny, zlaté i stříbrné šperky, vyšívaná roucha, mísy a džbány z kameniny, cínu, stříbra i zlata, pohárky, koflíky, džbány, sudy medoviny a vína, koňské postroje, sedla a čabraky, truhly plné peněz. 
Nad vzácnými poklady bdí starý český lev, kterého lid uctíval jako symbol statečnosti, chrabrosti a nezlomné vůle celého národa, a proto také se dostal do znaku českých knížat a králů. Ten leží uprostřed největšího sklepení a kolem něho dvanáct mladých lvíčat, jeho synů. Tak jako Nový rok vstupuje do nového života ve svých dvanácti měsících, i starý český lev si uchovává sílu po staletí ve dvanácti lvíčatech. 
Čas od času se některé mládě přibere ze spánku a probudí druhy. Pak světla ve zlatých lampách zaplanou kolem stěn, skála se rozezní jejich hlasy a je slyšet, jak se ptají jeden druhého: „Už je čas, bratříčkové? Už je náš čas?“ 
Tu se pozvedne starý lev a rozhlédne se starodávnou síní. Protáhne své statné a mohutné tělo a teprve potom, když je kolem všechno tak, jak má být, jim dá odpověď. 
„Klidně spěte, váš čas ještě nenastal.“ 
A lvíčata zase spokojeně ulehnou. Sotva se ztiší, světla v lampách pohasnou. Starý lev však nespí a naslouchá, jak v dálce tichounce šumí Vltava. 
Několikrát do roka vyjde lev o půlnoci na skalnatý sráz Vyšehradu a pátravým zrakem se rozhlédne na všechny strany, jestli české zemi nehrozí odněkud nebezpečí. Potom tiše zmizí ve skalní rozsedlině, která se za ním sama uzavře, tak jak se předtím sama otevřela. Ve velké síni ulehne ke svým lvíčatům a tam čeká po celý dlouhý čas, než znovu může vyjít ze skály. Kdyby však měla být česká země ohrožena, zařve český lev tak mocně, až se vvšehradská skála rozlomí v půli a z ní pak vyběhne dvanáct mladých lvíčat, která rázem promění v statné a mocné lvy, napadnou nepřátele a rozsápou je. 
Z pokolení na pokolení jde zvěst, že český národ překoná každou porobu a nezahyne, protože ze své země vyšel a po staletí v ní setrvává, nikomu neupírá jeho práv a nikdy upírat nebude. A proto ti lidé, kteří se v této zemi zrodili a opustili ji, nebudou mít nikde pokoje ani štěstí. 
česká země, po celé věky těžce zkoušená a znovu vždy vzkvétající, je jako ten zlatý bodlák, co jednou začas vyrůstá na Vyšehradě z holé skály. Jeho vzácný květ prý uvidí jenom člověk s poctivým srdcem. Tak tomu bude na věky pro památku všech poctivých a pracovitých synů a dcer, které naše země zrodila a v sobě pochovala, aby byl národ věčný.