Vysloužilec a sabatora

Jeden voják si odsloužil svých osm let na vojně bez trestu a bez nehody. Když měl jít domů, zavolali si ho páni a dali mu tři rýnské. 
„Jeden máš na chléb, jeden na kořalku a jeden na tabák,“ řekli mu. „Tak, a teď si můžeš jít.“ 
Vysloužilec poděkoval, schoval tři rýnské a vracel se domů. Kamarádi mu dali do mošny chleba a slaniny a přáli mu dlouhý život a hodně štěstí. 
Za městem potkal vysloužilec starého žebráka. Ten mu zastoupil cestu a prosil o almužnu. Vysloužilec si vzpomínal, co by měl dědovi dát. Již sahal do mošny pro chléb, ale zavčas ho napadlo, že žebrák je starý a bezzubý, že možná chléb ani nerozkouše. 
Tu si vysloužilec řekl: 
„No, chleba mám dost na celou cestu až k nám, tak vlastně nepotřebuju ten první rýnský, který jsem dostal od vojenských pánů. Ano, ten mu dám, ať si stařeček koupí, co bude potřebovat.“ A vyňal rýnský a dal jej žebrákovi. 
Stařeček děkoval a blahořečil, ale vysloužilec ho tuze neposlouchal a vesele vykročil k domovu. 
Po poledni potkal téhož stařečka, avšak nepoznal ho. Děd mu opět zastoupil cestu a opět prosil o almužnu. Vysloužilec zase vzpomínal, co by měl dát. 
„Eh, chleba mám dost,“ řekl si, „a kořalku pít nemusím. Dám mu rýnský, který jsem dostal na kořalku.“ A vyňal peníz a daroval jej. 
Stařeček opět děkoval a blahořečil, ale vysloužilec máchl rukou a vesele vykročil k domovu. 
Kvečeru potkal žebráka potřetí, avšak ani teď ještě ho nepoznal. Děd mu zase zastoupil cestu a prosil o almužnu. Tentokrát si vysloužilec dlouho nevzpomínal. 
„Když jsem bez kořalky,“ řekl si, „budu i bez tabáku.“ A vzal poslední rýnský a dal jej žebrákovi s přáním, aby mu pánbůh nadělil více, protože on, vysloužilec, už víc nemá. 
Usmál se dědeček a pravil: 
„Milý synku, nepotřeboval jsem Tvé pomoci, ale zkoušel jsem Tě. Vidím, že máš dobré srdce a že ses ve světě docela nezkazil. Řekni tři přání, splním Ti je. Ale přej si něco rozumného a pamatuj na smrt.“ 
„To je dobré,“ smál se vysloužilec, „napřed prosíte o almužnu a teď chcete rozdávat. Což kdybych si přál sabatoru, která zajme každého, koho si budu přát?“ 
„Dostaneš ji, proč ne?“ odpověděl dědeček. „Ale pamatuj na smrt!“ A hned měl vysloužilec pořádnou sabatoru na pevných popruzích. 
„Teď bych ještě potřeboval fajfku ustavičně plnou dobrého tabáku,“ řekl vysloužilec. 
„Také tu Ti dám,“ pokýval hlavou děd. A v tom okamžení měl bývalý voják fajfku s nejlepším tabákem, kterého nikdy neubývalo. 
„Hm ..... A nakonec bych chtěl karty, s nimiž bych každého obehrál,“ řekl si chasník a hned měl v kapse ty karty. 
„Máš, cos chtěl,“ řekl žebrák a zesmutněl. „Je mi líto, žes nevolil opatrněji a poctivěji. Co platná člověku sabatora, která každého zajme, fajfka, v níž nikdy neubude tabáku, a karty, s nimiž kdekoho obehraješ, když žádná z těchto věcí Ti nepomůže do nebe? Hlouposti si lidé přejí, ale na to nejdůležitější zapomínají.“ Sotva dořekl, rozplynul se jako pára. Tu zamrzelo vysloužilce, že nevolil lépe. Ale bylo pozdě, už se nic nedalo změnit. 
Řekl si vysloužilec, že má dosti dobrých věcí pro tento život a že se o jiný život starat nebude, několikrát si to řekl a v tom utěšování přišel do mlýna. Právě se začalo stmívat, rozhodl se, že zaprosí o noclech. 
„Jen si zůstaň,“ řekl mu mlynář, „když myslíš, že si odpočineš a že se vyspíš. Ale budeš tu v noci sám. My máme ve mlýně už jenom pár věcí, jinak jsme odstěhováni.“ 
„Co tomu řekne nový majitel?“ ptal se vysloužilec. 
„Jaký nový majitel?“ divil se mlynář. „Je vidět, žes přišel zdaleka. Tento mlýn zpustne, neboť jej nikdo nekoupí. Straší tu.“ 
„A to je divné,“ vysloužilec na to, „o tom mi musíte povědět více.“ 
Vyprávěl mlynář, že vždycky o půlnoci přichází do mlýnice čert. Kdo se opováží ve mlýně nocovat, do rána zemře anebo zmizí. Dosud nikdo neřekl, co vlastně se tu děje, ale mlynář to nechce vědět, protože je na světě rád a začne pracovat znovu, aby zašetřil nějaké peníze dceři na věno. 
Vysloužilec vyslechl a neutekl, naopak, poručil, aby mu dali několik svíček, protože prý nechce sedět potmě, nýbrž podívat se na rohatého. ti lidé mu přinesli, co chtěl, rozloučili se s ním a odešli. Dal si vysloužilec světlo k hlavám, ulehl a odpočíval. 
Kolem půlnoci začal podřimovat, když tu kdosi tříská na okno. 
„Nono,“ mumlá vysloužilec pro sebe a nahlas pak volá: 
„Jaký je to pořádek? Či se tu chodí oknem? Nepřej si, abych Ti šel ukázat, kde jsou dveře!“ 
A tu to jde ke dveřím a dveřmi k vysloužilci. A byl to čert. 
„Máš Ty ale hříchů,“ povídá vysloužilci. „Sbírej se a hned pojď se mnou do pekla.“ 
Bývalý voják se však nezalekl. Řekl: 
„Ještě je čas, napřed si zahrajeme v karty.“ 
Čert svolil a tak zasedli a hráli. Čert ustavičně prohrával, čím blíže k ránu, tím více. I neměl už on svých peněz, a proto co chvíle odlétal a okrádal lidi v nejbližším okolí, aby mohl vysloužilci zaplatit. Pak ale složil karty a řekl, že je nejvyšší čas jít. 
Vysloužilec se nezdráhal. „půjdeme,“ pravil, „ale napřed se podívám do své sabatory.“ Pak sabatoru otevřel a zavolal: 
„Hup do ní!“ A už v ní čert seděl. 
I pověsil vysloužilec sabatoru i s čertem a klidně spal až do bílého dne. Pak najal čtyři silné chlapy, zašel s nimi ke kováři a položil sabatoru na kovadlinu. Poručil jim, aby bili každý do jednoho rohu té brašny. Chlapi tloukli a čert skákal z rohu do rohu, ale všady ho stihla těžká rána. Když toho bylo dost, otevřel vysloužilec sabatoru a čert z ní vyletěl jako střela. 
Daleko ten čert neletěl, brzy mu došly síly. I belhal se on a belhal, až se dobelhal do pekla. Tam se kolem něho shlukli všichni čerti, očichávali a ohmatávali ho a on jim vyprávěl, co ho postihlo ve mlýně. Šel peklem takový strach a hrůza, že si ani sám Belzebub nepamatoval. Od toho dne se pak žádný z čertů neodvážil do mlýna ani nahlédnout. Mlynář se tedy nastěhoval nazpět i s ženou a dcerou a vysloužilce si ponechal ve službě. 
Bylo vysloužilci hej. Měl hrůzu peněz, které vyhrál na čertovi, každou neděli obehrál ještě několik slabochů, měl fajfku, z níž mohl neustále kouřit, a měl tu sabatoru. I říkal si on, že teď mu nechybí už zhola nic, jenom pořádná žena. 
Jednou byla ve městě pouf a vysloužilec na ni šel s mlynářovou dcerou. Sabatoru, fajfku i karty si také vzal, neboť se od těch věcí nikdy neodlučoval. Koupil děvuše srdce z marcipánu a zatančil si s ní. Cestou domů se jí ptal, jestli prý by si ho nevzala, že by jí byl dobrým mužem. 
„Ani mě nenapadne,“ odpověděla mu uštěpačně. „Šetřím si na nové boty, ne na staré.“ 
On se na ni rozhněval, otevřel sabatoru a zavolal: 
„Hup do ní!“ A už tam byla. 
I naříkala a prosila, že to tak zle nemyslela, ať ji pustí, že si ho ráda vezme. Když svolila, vypustil ji, vzal si ji za ženu a žili spokojeně. 
Ale vysloužilec rychle zestárl a ještě neodchoval děti, když si proň přišla smrt. Nechtělo se mu odejít také proto, že měl strašně peněz ..... propadl karbanu. Tak poručil smrti, aby hupla do sabatory, dal sabatoru do studny a přikryl kamenem. 
A byli lidé těžce nemocni a chtěli umírat, ale žádný nemohl, protože smrti nebylo. I vysloužilce tu nakonec všecko omrzelo. Když se mu začalo stýskat po klidu a hlubokém pokoji, chodíval ke studni a váhal. Jednoho dne se odhodlal, vzal sabatoru a otevřel ji. Smrt si ho hned odvedla jako prvního. 
Umřel a jeho unavená duše chtěla do nebe. Přišel tam, ale Pánbůh mu řekl: 
„To nejde, milý vysloužilče, v nebi pro Tebe není místa. Vidíš, vidíš, nenapomínal jsem Tě jenom tak. Zkus to jinde.“ 
Poznal vysloužilec toho stařečka a řekl mu: 
„Což jsem Ti nedal své tři rýnské?“ 
Usmál se stařeček. „A neřekl sis sám, co za ně chceš? Cos chtěl, tos dostal. Málokdo mohl přijít do nebe tak snadno.“ Pak bránu zavřel a už ho vidět nebylo. 
A byl vysloužilec tuze unaven, vzpomněl si, že za celý život na nebe tuze nepomyslel, tak šel do pekla. Ale u brány stál onen čert, jemuž tolik natloukl, když ho zajal do sabatory, a jak vysloužilce uviděl, zavřel a dobře zamkl bránu a hned zpravil všecky čerty, kdože to k nim přišel. A nepustili ho tam, protože se ho tuze báli. 
I vystoupil unavený vysloužilec na měsíček a ještě dodnes tam sedí.