Z pohádky do pohádky, Zlatovláska

„Pojď, Mařenko, vezmi si kočárek s panenkou,“ řekla babička své malé vnučce, „a vyjdeme si na procházku na Petřín.“ 
„Já mám ráda Petřín, odtamtud je vidět pražský Hrad,“ chlubila se malá Mařenka. 
„Tak, tak,“ pokyvovala babička, „a je tam dětské hřiště, viď, a spousta dětí?“ 
Mařenka vzala panenku Týnu, položila ji do kočárku a vyjela. Babička šla pomalu, ani nemohla Mařence stačit. Šly na Petřín, na ten velký kopec v Praze, na kterém stojí vysoká železná rozhledna. 
Děti si hrály, dováděly a tančily, ale Mařenka si radši všímala panenky Týny. Vyjmula ji z kočárku a učila ji tančit. To se ví, že panenka Týna moc tančit nedovedla. Bylo to k smíchu a ostatní děti se na to přiběhly podívat. 
„Babičko, Týna neumí tančit,“ stěžovala si Mařenka. 
„To nevadí, děvenko, ale jistě umí poslouchat pohádky.“ 
„To umí, babičko.“ 
„Tak s ní pojď ke mně a buďte obě zticha. Něco Vám povím. Znáš třeba tu o Zlatovlásce?“ 
Ostatní děti se také přiblížily a chtěly poslouchat. 
„Neznáš?“ divila se babička. „Tak poslouchej! Hlavně panenka Týna ať dobře slyší. Povíme si něco o princezně, které říkali Zlatovláska.“

Zlatovláska

To Vám byla hrozně divná princezna. O nic neměla zájem a nic ji nebavilo, jen její hračka. Dá-li se to nazvat hračkou. Nebylo to nic jiného než malá kulička, celá ze zlata. Princezna Zlatovláska ji měla pořád u sebe. Buď jí kutálela po zemi nebo ji tiskla v pěsti či ji vyhazovala do výšky nad hlavu, aby se kulička zaleskla v slunci. Král měl kvůli tomu velké starosti. 
„Opravdu Tě na světě nic nezajímá, jen ta malá zlatá treta?“ ptal se častokrát princezny a ona mu vždycky odpovídala: 
„A je snad na světě něco hezčího, tatínku?“ 
Král viděl, že je opravdu těžké vysvětlovat, že jsou na světě důležitější věci než zlatá kulička. myslel, že se princezně zalíbí lov. Ale marně jí ukazoval družinu honců se psy, trubače v pestrých šatech, lovce s luky a šípy, ji to nezajímalo. 
Pozval občas i některého prince z cizích zemí, ale princezna se zajímala víc o zlatou kuličku než o prince. Každý z těch pyšných nápadníků se urazil a odešel s nepořízenou. 
„Copak netoužíš po lásce?“ ptal se král. 
„Co je to láska, tatínku?“ nechápala princezna. 
„Mít někoho rád, to znamená, že bez něho nemohu žít,“ vysvětloval král. 
„To přece mám, tatíčku, zlatou kuličku mám tak ráda, že bez ní nechci žít,“ vysvětlovala nadšeně princezna a král už nevěděl, co by jí řekl. 
Jednoho dne, když zase tak marně rozmlouval s princeznou, odjel král na lov. Princezna zůstala doma samotná. 
To měla ráda. Nikdo ji nehonil, nikdo na ní nic nechtěl, nikdo jí nevyčítal zlatou kuličku. Mohla si hrát, jak jí bylo libo. Kutálela zlatou kuličku po hradě, házela ji nad hlavu, chytala ji do dlaně. Ale když ji vykutálela z komnat na nádvoří, stalo se, že se kulička zakutálela a spadla do hluboké studny. Jen to cinklo, jak vystříkla voda. Kuličku bylo vidět na dně průzračné vody jako malý zářící bod, ale dosáhnout na ni nebylo možné. 
Princezna usedla u studny a složila hlavu do dlaní. Co si počne bez zlaté kuličky? S čím si bude hrát? Co ji bude těšit? myslela si. A slzy jí kanuly z očí. 
„Pročpak pláčeš, Zlatovlásko?“ uslyšela najednou skuhravý hlas. Zvedla hlavu a spatřila na roubení studny ohyzdnou žábu. Ani jí nepřipadlo divné, že žába mluví. Odpověděla: 
„Zlatá kulička mi spadla do studny a proto pláču.“ 
„Já vím,“ řekla žába. „Tvá zlatá kulička mi spadla rovnou na hřbet a probudila mě z dlouholetého spánku.“ 
Napřed ovšem byla svatba. Ale ta byla brzo a byla tak slavná, že se o ní povídá dodnes. 
„To byla hezká pohádka, babičko,“ řekla Mařenka. „Panence Týně se taky líbila.“ 
„A Vám, děti?“ ptala se babička. 
„Nám taky!“ volaly děti. 
„Tak Vám povím ještě jednu,“ usmála se babička. „Teď jste slyšeli o princezně, tak můžeme začít z jiného konce. Třebaaaa .....