Za sedmero houpačkami a devatero pískovišti

Za sedmero houpačkami a devatero pískovišti, se v pohádkové říši zvané Klacíkov, odehrál tento prazvláštní příběh. 
Byla tehdy kouzelná vánoční noc a na vrcholku Zmrzlinové hory se tyčil čarokrásný nafukovací hrad. Celý jej od nejvyšší věžičky až po nejspodnější kamínek, pokrýval třpytivý zlatavý sníh. 
Tento hrad byl kolem dokola obklopen říčkou z jahůdkové limonády, ve které vesele skotačili plyšoví krokodýlci a gumové kachničky. Na druhou stranu této říčky jste však mohli přejít jen po malinkaté padací sušence, kterou již od pradávna střežil pětioký drak Šášula. 
Uvnitř tohoto hradu se skrývala přenádherná cukříková zahrádka. Uprostřed ní, hned vedle lízátkového pole, se tyčil vzácný pohádkový okurkovník. Jeho větývky byly přímo obsypány zářivě růžovými medovými kvítky a na špičce toho okurkovníku rostla ta nejkulatější duhová okurka, jakou kdy svět spatřil. 
Právě tam, v té velice zvláštní okurce, žil rozkošný a moudrý červík. Měl červené, kudrnaté vlásky a fialovou, načechranou ofinku. Jmenoval se Mareček. 
Mareček byl tou nejveselejší larvičkou v celém Klacíkově. Ať už si to sluníčko šupajdilo dolů po skluzavce z marcipánové duhy, nebo právě z nebe padaly sněhové bambulky, Mareček si po celý den vlnil zadečkem a prozpěvoval si veselé písničky. Nejraději si zpíval písničky jako „Běží myška k táboru“, „Když jde malý obr spát“ a „Holka pidlooká“. 
Na Štědrý večer vždy uvařil Mareček kouzelnou vánoční večeři a pozval do svého krásného okurkového domku všechna zvířátka z Klacíkova: tuleně s tuleňátky, tučňáky s malými tučňáčky, opice s opičkami i slony se slůňátky. Mareček nikdy na nikoho nezapomněl. 
Nebyla to ale ledasjaká vánoční večeře. Mareček uvařil zpívající bramborový salátek s meruňkovým pudinkem, celý posypaný barevnými bonbónky a povidlovými koblížky. Natrhal také pár karamelových citrónů, ale těch v Klacíkově, bohužel, mnoho nerostlo. 
Jeho domeček byl tuze prťavý. Červík spinkal v pokojíčku se svými třemi nejlepšími kamarády: s baculatým sněhulákem Kájou, který moc rád skákal skákacího panáka, s hubeňoučkým klacíkem Jájou, který hrál zase nejraději Paci, paci pacičky, a rampouchem Pájou, který přímo zbožňoval létající poníky. Z kluků byla bezvadná parta, stále si jen hráli a škádlili se. 
Jeden teploučký podvečer hačal Mareček na té nejvyšší sněhové závěji v Klacíkově a pozoroval přenádherný západ sluníčka. Sotva se schovalo za vrcholek Zmrzlinové hory, usmály se na Marečka třpytivé hvězdičky. „Támhle je souhvězdí Čokoládového věnečku!“ usmál se náhle sám pro sebe a očička se mu rozzářila radostí. „A tam je zas Velký banán a souhvězdí Vláčku! Ach, to je neobyčejná krása. Podívej, světe, podívej se na tu nádheru!“ volal do zlaté zasněžené krajiny okouzlený červík. 
V tom se z nebíčka snesla velikánská ledová kapka. A bác! Přistála červíkovi rovnou za krčkem. 
„Ajajaj. To to studí!“ vykřikl překvapený Mareček. 
Ani se, chudinka, nenadál a z mráčků se spustil velikánský liják. Chviličku to vypadalo, jako by se na obloze otřepalo alespoň tisíc mokrých pejsků. Červík povyskočil a honem, honem, co mu jen zadeček stačil, se vlnil schovat do okurkového domku. 
Déšť burácel a divoce bubnoval na lístečky květin, když tu se ozval slabounký hlásek. 
„Haló! Haló! Kde jste kdo?“ 
Mareček byl již převlečený v pyžámku, ale tiché volání zaslechnul. Lehounce nadzdvihl stopku okurky, aby se podíval, odkud se ten líbezný hlásek line. Z namodralé dešťové přikrývky se vynořila velikánská, napůl kulatá, napůl špičatá bytůstka. 
„Ty tam, ahój!“ zavolal směrem k postavičce nebojácný červík, až po nos zachumlaný v huňaté dečce. 
„Promiňte mi, prosím, že jsem vás vyrušila,“ začala se bytůstka nesměle omlouvat. 
„Jujky, nateklo mi do bačkůrky.“ odvětil s úsměvem Mareček. 
„Jsem jednorožčí holčička Lucinka a hledám Údolí létajících koláčků. Asi jsem se ztratila a kručí mi v bříšku.“ 
„Vítám tě u nás v Klacíkově, Lucinko. Já se jmenuji Mareček, ale kamarádi mi říkají Mára. Pojď se honem schovat do mého domečku. Poradím ti kudy se vydat, ale do Údolí létajících koláčků je to dlouhá a strastiplná cesta.“ 
Lucinka poděkovala a velice nemotorně se začala štrachat do drobňoučkých okurkových dvířek. Už byla skoro uvnitř, když tu se náhle ozvalo hlasité „Skříp.“. Ve dvířkách do domečku uvíznul Lucinčin baculatý zadeček. 
„Auvajs! Já se zašprajcla!“ volala holčička se slzičkami v očích. Mareček k Lucince přiskočil a tlačil a tlačil baculatou prdelku do dvířek. 
Zadeček se dlouze zavlnil, ale nepovolil. A tak si červík zavolal na pomoc Káju, Jáju a Páju. Když kluci Lucinčinu svízel uviděli, moc se chechtali. Mrknuli tajnůstkářsky jeden na druhého a schovali se v herničce. 
V tom sněhulák Kája vykřikl: „Žvejk! Chramst! Mňam! To je pochutnáníčko! To je dobrůtka!“ Lucinka zpozorněla a důkladně naslouchala. 
Náhle zavolal také Jája: „Ham! Jů! Podívejte na tu čokoládovou fontánku s bonbónkovými rybičkami. To je lahůdka!“ 
A nakonec se přidali i Pája s Márou a vykřikli: „Kluci, pojďme to všechno spapat!“ 
Když to Lucinka se svým kručícím bříškem zaslechla, začala se celičká vrtět, kroutit a ošívat, až tu náhle byl zadeček volný. Jaké však bylo její překvapení, když v herničce namísto fontánky s bonbónky a dobrůtek našla čtyři kamarády se šťastnými úsměvy na tváři. Lucinka jim byla nesmírně vděčná za to, že má zadeček opět volný a trošku se začervenala. 
Když nad domečkem přestaly burácet dešťové kapky, Lucinka se se všemi kamarády objala, udělala jednorožčí piruetu a poděkovala tak vřele, jak to umí jen jednorožčí holčičky. 
Z domku vylezla pro jistotu okénkem, a když odcházela hledat Údolí létajících koláčků, s Márou, Kájou, Jájou a Pájou si tak dlouho mávali, až z nich byly vidět jen drobounké barevné puntíky. 
„Děkujeme, Lucinko, za krásné přátelství!“ volali kluci a mávali střapatými kapesníčky plnými slziček a soplíků. 
No a pak? Pak, Marečku a Lucinko, zazvonil zvonec a bláznivé pohádky je konec.

Autor:Martin Baumann

Zdroj:Přidáno autorem.