Za sedmero prolézačkami a devatero tobogány

Za sedmero prolézačkami a devatero tobogány se zlatilo to nejmedovější jezírko v Říši kouzel. Nazývalo se Medvídkové.

A pokaždé, když po nadýchaných mráčcích hopkala jednorožčí mláďátka, hrály si pod slaďounkými třpytivými vlnkami Medvídkového jezírka rybičky Hloupěnky s vílami Krásněnkami duhové kuličky. Ty uličnice se je snažily docvrnknout až do domečku boubelaté krevetky Lucinky, protože ale měly jen drobounké puntíkaté ploutvičky, kuličky se naštěstí do domečku nikdy nedokutálely.

Lucinka bydlela v začarovaném Údolí kulatých řas a chaluh, obklopeném převelikým Zpívajícím útesem. A právě na vrcholku tohoto útesu, se podle vyprávění prastarých babiček želv, tyčil před bambiliónem let jeden čarokrásný zámek z papíru. Podobný zámek byste nenašli v celé knihovničce s tisíci pohádkami. Byl totiž, věřte nebo ne, složený z duhových puclíků. V podzámčí rostly každou zimu ty nejkakaovější a nejpocukrovanější broskve, jaké kdy pohádkový svět spatřil. Zámku se proto začalo říkat Broskvička.

Celý zámek měl pouze jedno malé, šišaté okénko, ze kterého každý večer zářilo přenádherné růžové světélko. To světélko vycházelo z komnaty osázené překrásnými růžovými perlami. A právě v této komnatě žil Mareček, král všech jezírkových dortíků a sušenek. Byl to ušlechtilý a vznešený král. Na hlavě vždy nosil bílou šlehačkovou korunu, v ruce držel blýskající se lízátkové žezlo a za jeho zády vlála při chůzi předlouhá žvýkačková vlečka zářící snad všemi barvami světa.

Jak tomu ale v pohádkách bývá, král Mareček skrýval jedno převeliké tajemství. Přestože byl všemocný a vševládnoucí, světe, div se, byl to ohromný strašpytel. Bál se hraček, jednorožců, bublinek, a dokonce i těch nejroztomilejších žraločích mláďátek. Všeho se bál tak moc, že celou noc ne a ne zamhouřit oka a usnout.

Proto se král Mareček každý večer, za svitu vlnícího se měsíčku, plížil ze své Perlové komnaty do pohádkového království strašit. Ten lumpík strašil spinkající zvířátka, rostlinky, placaté kamínky i třpytící se hvězdičky.

Král byl při strašení velice vynalézavý; tichounce klepal na vrátka, schovával rybkám botičky, krabíkům na tkaničkách svazoval uzlíky, mořským koníkům okusoval koláčky, a dokonce ten nezbeda jednou pověsil úplně na všechny stromky v království špinavé ponožky.

Pod zámkem, v Údolí velrybích bobíků, se ve vlnkách pohupoval také jeden kouzelný čokoládový kyblík. Namísto oušek měl dva oranžové usměvavé krabíky a uvnitř tohoto kyblíku rostla velikánská vrba ze slaďounkého marcipánu. Nebyla to ovšem ledasjaká vrba. Každý večer na té vrbě hačal rozkošný drobounký vodníček Máťa a vyprávěl jezírkovým zvířátkům bláznivou pohádku. Měl půvabný brčálově zelený klobouček a na něm se kolébaly tři střapaté stříbrné bambulky. Pokaždé, když pohádku dovyprávěl a všechna zvířátka odcupitala spinkat, hačnul si Máťa na vršek vrby a všechny královy neplechy pozoroval.

„Králi, králi, zlobivý jsi na své království,“ zašeptal pokaždé moudrým hláskem a vhodil do kouzelného kyblíku čokoládovou žabku.

Jedné tajuplné noci pozoroval Máťa na hladině jezírka vlnící se zlaté hvězdičky, když vtom zahlédl krále Marečka, jak potichounku cupitá do zámecké jeskyně. „Král chce jistojistě postrašit spinkající netopýrky,“ pomyslel si. A tak neotálel a do tmavé jeskyňky se schoval. Ukryl se za netopýří trampolínku a pozoroval, co se bude dít.

Ten nezbedný král Mareček se do jeskyňky vplížil potichu jako pěna uzoučkými vrátky a obrovskými křídami s pestrobarevnými třpytkami namaloval na zeď netopýří herničky pět velikánských zářivých sluníček. Jedno bylo modré, druhé fialové, třetí malinové, čtvrté mandlové a páté čokoládové. Král totiž věděl, že netopýrci mají ze všeho nejraději tu úplně nejtemnější tmu a sluníček se moc bojí.

Náhle se však schovaný vodníček přikrčil a hláskem silným jako zvon zavolal: „Bu! Bu! Bu! Marečku! Bu! Bu! Bu!“

V tu chvíli jako by darebného krále ofouknul ledový mrazík. Nožky se mu roztřásly tak moc, až mu upadlo žezlo i s korunou. Ta se odkutálela až kamsi do bazénku plného barevných míčků. Chvějící se ručkou král zvednul blýskající se lízátkové žezlo a tichounce zašeptal: „K-k-kdo j-je to? V-v-víš, k-k-kdo j-já jsem? J-j-já j-jsem tvůj k-král!“

Vtom celičkou jeskyní opět zazněl Máťův silný hlas: „Já jsem děsivá příšera Pudřenka. Buď hodný na své království, králi Marečku. Jestli někdy více někoho postrašíš, proměníš se navždy v bubáka - Oškliváka.“

Když to král zaslechnul, zakoktal pouze uctivě: „A-a-ano, p-p-prosím,“ a pak už si jen povytáhnul cukrové kalhoty, utáhnul motýlý kšandy, z míčkového bazénku vyštrachal svou načechranou šlehačkovou korunu a uháněl do zámku tak rychle až se mu za nožkami i žvýkačkovou vlečkou divoce prášilo.

Ukryl se v Perlové komnatě pod nadýchanou peřinkou z cukrové vaty a od tohoto dne už nikdy žádné zvířátko, rostlinku, kamínek ani hvězdičku nepostrašil.

No a pak? Pak, Marečku a Lucinko, zazvonil zvonec a bláznivé pohádky je konec.

Autor:Martin Baumann

Zdroj:Přidáno autorem.