Žabí král

Je tomu dávno, kdy vládl v jednom království starý král. Měl překrásnou dcerušku, o které si povídali lidé v celém království.. Je tomu dávno, kdy vládl v jednom království starý král. Měl překrásnou dcerušku, o které si povídali lidé v celém království. Princezna od rána do večera zpívala a dováděla s kamarádkami na zahradě. Za horkých letních dnů chodila nejraději sama k lesu. Na kraji lesa pod starou lípou se třpytila průzračná studna. Princezna se posadila na chladnou kamennou obrubu a dívala se do studně. Ačkoliv voda byla čistá a jasná, nikdy nespatřila princezna dno. Když se dost do studně nadívala a napila se chladivé vody, začala si pohazovat zlatou koulí. Vyhazovala ji do výšky, chytala a zase vyhazovala a koule jiskřila na slunci, jako by hořela. Byla to její nejmilejší hračka.Jak si tak jednou pohazovala, vyklouzla jí koule z ruky a skutálela se přímo do studně. Princezna přiskočila ke studni a ještě zahlédla ve vodě zlatý svit, ale brzy se ztratil. Koule klesala hlouběji a hlouběji. Snad je studna bezedná, pomyslila si princezna a dala se do nářku.
“Co se ti stalo, princezničko? Naříkáš, že by se i kámen ustrnul,” uslyšela za sebou hlas, a protože pro slzy neviděla, kdo ji volá, protřela si oči a ohlédla se. Z vody vystrkoval hlavu veliký žabák, vyvaloval na princeznu oči a utěšoval ji:
“Neplač, princezničko, neplač.”
“To jsi ty, starý kvákale?” podivila se princezna. “Však bych neplakala, kdybych neztratila zlatou kouli. Hrála jsem si s ní a spadla mi do studny.”
“Do studny?” řekl žabák, “a co mi dáš, když ti tvou zlatou kouli přinesu?”
“Co budeš chtít, milý kvákálku,” usmála se princezna, “šaty, perly, drahokamy, nebo bys chtěl raději mou zlatou korunku?”
Žabák odpověděl:
“Nestojím o tvoje šaty, perly a drahé kamení ani o zlatou korunku. Ale jestli mě budeš mít ráda, jestli se chceš se mnou spřátelit a dopřát mi, abych s tebou seděl u stolu, jedl z tvého talířku, pil z tvé skleničky a spal v tvé postýlce, pak se ponořím do studny a zlatou kouli ti donesu.”
“Přines, přines,” žadonila princezna, “slibuji ti všechno, co bys rád, jen už mi přines moji milovanou kouli.”
Přitom si myslila: Co jen ten hloupý žabák vykládá? Žába patří do vody. Kdopak kdy slyšel, aby žába jedla z talířku!
Žabákovi stačilo, že princezna slíbila. Zmizel pod hladinou a za chvilku vyplaval se zlatou koulí v hubě a pak ji hodil do trávy.
Princezna radostí poskočila, když kouli uviděla. Zvedla ji, mazlila se s ní, smála se a běžela k zámku.