Žabka Amálka

Žila byla, v malé tůňce na palouku, malá žabka jménem Amálka. V tůňce žila se svými rodiči, staršími sourozenci a dalšími žabími přuznými. Amálka byla čiperná, veselá a stráááášně zvědavá žabička. Rodiče a starší sourozence poslouchala jen, když se jí to hodilo. Rodiče jí často zakazovali její dobrodružbné výpravy, a to hlavně do vysokého rákosu. Báli se, aby ji neslupl ke svačině starý lstivý čáp Olda. Amálka se však nebála a schválně rodiče provokovala tím, že skákala až na samý okraj rákosu.

Jednoho dne si tak Amálka poskakuje ze skalky na kámen u kraje rákosu, když tu zbystří. Uprostřed rákosí se něco leskne a šustí to. Nedá jí to a hups už je u toho. Je to však jen kousek alobalu, který se zachytil o stéblo rákosu. Zklamaně se otočí, už už se odráží pryč z rákosí, když v tom cvaaak, klaaap a svissst. U hlavy se jí objeví dlohý zoban Oldy. Byla to past! Amálka, celá vystrašená, honem kličkuje rákosím a volá: "pomóóóc". Nikdo ji však neslyší. Ale někdo přece, maminka. Honem volá na tatínka a sourozence a vydávají se na záchranou misi. Snaží se odlákat Oldovu pozornost skákáním do rákosí a zase rychle ven, aby mohla Amálka utéct. Nakonec se to podaří, nikomu se nic nestalo. Olda se zlostí nad nezdarem zaboží zobákem do bláta a nemůže ho vytáhnout. To je podívaná, sešla se na to celá žabí kolonie. Všichni se Oldovi smáli, a tím také přešla Oldova vážnost a strach z něj.

Amálka byla touto zkušeností natolik poučena, že již respektovala rady svých rodičů a na výpravách byla velmi opatrná.
 

Autor:Jitka Vyplašilová

Zdroj:vlastní