Žabka carevna

V jedné říši za devatero horami a devatero lesy žil car a měl tři syny. Nejmladšímu z nich se říkalo Ivan carevič. Jednou si car syny zavolal a řekl jim: 
„Synové moji milí, už jste dospěli do věku, kdy je čas pomýšlet na ženitbu.“ 
„Ano, tatíčku, jenže kde najdeme nevěsty?“ 
„Vezměte si každý po šípu, napněte své lovčí luky. vystřelte do různých stran a každý z Vás ať hledá nevěstu tam, kam jeho šíp dopadl.“ 
Bratři vyšli na nádvoří před palácem, napjali své lovčí luky a zamířili. První vystřelil nejstarší bratr. Jeho šíp doletěl na bojarův dvůr, dopadl přímo pod okno bojarovy dcery a ta ho zvedla. 
Druhý vystřelil prostřední bratr. Jeho šíp doletěl na dvůr bohatého kupce a zabodl se rovnou před výstavným vchodem. Na schodech stála kupecká dcera a zvedla ho. 
Poslední vystřelil Ivan carevič. Jeho šíp dopadl do bahnitého mokřadí a zvedla ho žabka, zelená kuňka. 
Starší bratři nemuseli dlouho hledat, hned našli své šípy, jeden v bojarově zámku, druhý na kupeckém dvoře. Jen Ivan carevič nemohl svůj šíp dlouho najít. Dva dny chodil přes hory, přes doly, lesy bloudil, až ho třetího dne zavedla cesta k černému močálu. Rozhlédl se a uviděl žabku, zelenou kuňku, která držela v hubičce jeho šíp. 
Chtěl se dát na útěk, nechtěl se znát k tomu, co nalezl, ale žabka promluvila lidským hlasem: 
„Kuňky ..... kuňk, Ivane careviči, jen pojď blíž, vezmi si svůj šíp a ožeň se se mnou!“ 
Ivan carevič posmutněl a povzdychl si: 
„Jak se s Tebou mohu oženit? Vždyť se mi všichni vysmějí.“ 
„Jen se se mnou ožeň, Ivane careviči, uvidíš, že nebudeš litovat.“ Ivan carevič se nějaký čas rozmýšlel, ale pak zvedl žabku, zelenou kuňku, zavinul ji do šátečku a odnesl do carského paláce. 
Starší bratři předstoupili před otce a pověděli, kam jejich šípy dopadly. Přišla řada na Ivana careviče. Bratři se mu vysmívali, ale otec řekl: 
„Nedá se nic dělat, musíš si vzít žabku, zelenou kuňku, za ženu.“ Pak vystrojili tři svatby a tři carští synové se oženili. Nejstarší s bojarskou dcerkou, prostřední s kupeckou dcerkou a Ivan carevič s žabkou, zelenou kuňkou. 
Na druhý den zavolal zas car syny k sobě a řekl jim: 
„Synáčkové moji milí, tak už jste se oženili. Teď bych chtěl vědět, jestli Vaše ženy dovedou upéct chléb. Řekněte jim, ať mi každá do zítřka upeče bochník čerstvého bílého chleba.“ Synové se otci poklonili a odešli. 
Ivan carevič se vrátil do svých komnat smutný, neveselý, s junáckou hlavou truchlivě svěšenou. 
„Kuňky ..... kuňk, Ivane careviči, co Tě tak zarmoutilo?“ vyptávala se ho žabka, zelená kuňka. „Snad ses tatíčkovi něčím neznelíbil?“ 
„Jak se nemám trápit, jak se nemám rmoutit,“ odpověděl Ivan carevič. „Tatíček přikázal, abys do zítřka upekla bochník čerstvého bílého chleba.“ 
„Nebuď nešťastný, Ivane careviči, jdi si lehnout a klidně spi. Ráno je moudřejší večera.“ 
Žabka, zelená kuňka, uložila careviče na lůžko a pak ze sebe shodila žabí kůži a proměnila se v krásnou pannu Vasilisu Přemoudrou, tak spanilou, že se to nedá slovy vypovědět, perem vypsat ani štětcem vymalovat. 
Potom vzala hustá a jemná síta, prosela pšeničnou mouku, zadělala bílé těsto, upekla kyprý a měkký pecen a ještě ho navíc kumštovně ozdobila. Kolem dokola ovroubila pecen rozkvetlými městy s hrady a domky v podhradí, nahoru dala ptáky s rozepjatými křídly a dolů zvěř jako živou, jen se rozběhnout. 
Za rozbřesku vzbudila Ivana careviče: 
„Vstávej, Ivane careviči, už je čas! Odnes otci bochník.“ Ivan carevič pohlédl na bochník a oči mu nad tou krásou přecházely. Jaktěživ něco takového neviděl. Položil bochník na zlatý podnos a vypravil se k otci. Přišli i starší bratři, přinesli své bochníky, jenže nebylo nač se dívat. Bojarská dcera chléb připálila a bochník kupcovy dcery byl celý šišatý a nedopečený. 
Car vzal nejdřív bochník od nejstaršího syna, podíval se na něj a rozkázal ho hodit hlídacím psům. Pak vzal bochník od prostředního syna, prohlédl si ho a řekl: 
„Takový chléb se dá jíst jenom ve velké nouzi.“ Nakonec došlo i na Ivana careviče. Car vzal jeho bochník a pravil: 
„Takový chléb se sluší jíst jen o velikých svátcích.“ A hned dal synům nový úkol: 
„Chtěl bych vědět, jak šikovné prsty mají Vaše nevěsty. Vemte si hedvábí, nitě zlaté a stříbrné a řekněte svým ženám, ať mi do zítřka každá vlastníma rukama utká pěkný kobereček.“ 
Starší bratři se vrátili k svým ženám a vyřídili jim carův rozkaz. Ty se obě vylekaly a hned spěšně svolávaly matičky, pěstounky, chůvy a dovedné majolenky, vyšívačky a malérečky, aby jim pomohly utkat přes noc pěkné koberečky. A jejich matičky, pěstounky, chůvy a dovedné majolenky se hned seběhly a daly se do tkaní a vyšívání jedny stříbrnými, jedny zlatými, jedny hedvábnými nitkami. 
Ivan carevič se vrátil do svých komnat smutný, neveselý, s junáckou hlavou truchlivě svěšenou. 
„Kuňky ..... kuňk, Ivane careviči, co Tě tak zarmoutilo?“ vyptávala se ho žabka, zelená kuňka. „Snad ses tatíčkovi něčím neznelíbil?“ 
„Jak se nemám trápit, jak se nemám rmoutit,“ odpověděl Ivan carevič. „Tatíček car přikázal, abys mu za jedinou noc utkala pestrý kobereček.“ 
„Nebuď nešťastný, Ivane careviči. Jdi si lehnout a klidně spi. Ráno je moudřejší večera.“ 
Žabka, zelená kuňka, uložila careviče na lůžko, shodila ze sebe žabí kůži, proměnila se v krásnou pannu Vasilisu Přemoudrou a začala tkát. Kam poprvé jehlou píchne, tam rozkvétá zlaté kvítí, kam podruhé jehlou píchne, pestré, jasné vzorky svítí, kam potřetí jehlou píchne, objeví se krásní ptáci, lehcí, jak když vánek dýchne. 
Slunce ještě ani nevyšlo a kobereček už byl hotový. Ivan carevič se ráno probudil, pohlédl na kobereček a vykřikl údivem. Byla to taková krása, že se snad ani v báchorkách a pohádkách nedá vyčarovat. 
A zase předstoupili všichni tři bratři před cara a přinesli každý svůj kobereček. Car vzal nejdřív dar od nejstaršího syna, podíval se na něj a řekl: 
„Takovým kobercem se dají leda koně před deštěm přikrývat.“ Pak vzal dar od prostředního syna, prohlédl si ho a povídal: 
„Takový koberec může ležet leda přede dveřmi v síni.“ Nakonec vzal dar od Ivana careviče, oči se mu rozjasnily a pravil: 
„Tenhle kobereček prostírejte v mé komnatě o nejslavnějších svátcích!“ A hned dal synům nový příkaz, aby se všichni tři dostavili k němu na hostinu i se svými ženami, že se chce podívat, která z nich umí nejlíp tancovat. 
Synové šli vyřídit svým ženám pozvání. 
Šel i Ivan carevič, šel co noha nohu mine a přesmutně uvažoval, jak jen může přivést svou žabku, zelenou kuňku, na carskou hostinu. 
Vrátil se do svých komnat a žabka na něho hned s otázkou: 
„Pročpak jsi tak smutný, neveselý, Ivane careviči? Pročpak zase věšíš svou junáckou hlavu? Co Tě trápí, co Tě rmoutí?“ 
„Jak se nemám trápit? Jak se nemám rmoutit?“ odpověděl Ivan carevič. „Tatíček přikázal, abych Tě k němu zítra přivezl na hostinu.“ 
„Nebuď nešťastný, Ivane careviči. Jdi si lehnout a klidně spi. Ráno je moudřejší večera.“ 
Nazítří, když nastal čas jet na hostinu, řekla žabka, zelená kuňka, careviči: 
„Jdi sám k otci na hostinu, Ivane careviči, já tam přijedu za Tebou. Až uslyšíš rachot a hřmot, nelekni se a řekni jen: To nejspíš jede moje žabka, zelená kuňka, ve své truhličce.“ 
A tak tedy se Ivan carevič vydal v určenou hodinu na hostinu sám. 
Zato starší bratři přišli do paláce se svými našňořenými a naparáděnými ženami. Shlukli se kolem Ivana careviče a vysmívali se mu: 
„A co že Ty jsi nepřivedl svou ženu, bratříčku? Kdybys ji byl aspoň v ubrousku přinesl, mohli jsme si poslechnout, jak kuňká.“ 
V tom se ozval náramný rachot a hřmot, až se celý palác otřásl v základech a zakymácel. Všichni hodovníci se vyděsili, ustrašeně vyskočili ze svých míst, byli z toho celí tumpachoví. Ale Ivan carevič řekl: 
„Nic se nebojte, drazí hosté! To nejspíš jede moje žabka, zelená kuňka, ve své truhličce.“ 
Všichni se rozběhli k oknům a co neviděli! Po cestě běží houfec kurýrů, jemu v patách komonstvo a za ním jede zlatý kočár tažený párem hnědoušů. 
Kočár dojel ke schodišti, vystoupila z něho Vasilisa Přemoudrá, vzala za ruku Ivana careviče a už ho vede k dubovým stolům pokrytým ubrusy s bohatým vyšíváním. 
Všichni na ní mohou oči nechat, nemohou se na ni vynadívat a údivem docela ztratili řeč. 
Konečně se hosté vzpamatovali, jedí, pijí, veselí se. 
I Vasilisa Přemoudrá pije, ale nikdy do dna nedopije, poslední doušek z poháru si vylévá do levého rukávce. Ochutnala labutí pečeni, a když dojedla, kostičky schovala do pravého rukávce. 
Ženy starších bratrů to uviděly a hned se po ní začaly opičit. Co nedopily, nalily si do jednoho rukávu, co nedojedly, vysypaly do druhého. Ale proč a nač to dělají, neměly ani zdání. 
Sotva se hosté zvedli od stolu, spustila muzika a začal tanec. I Vasilisa Přemoudrá se dala do tance s Ivanem carevičem. Mávla levým rukávcem a už tu bylo jezero, mávla pravým rukávcem a už pluly po jezeru bílé labutě. Car a hosté se nemohli těm kouzlům vynadivit. A jen přestala tancovat, všechno zmizelo, jezero i labutě byly tytam. 
Pak šly tancovat ženy starších bratrů. 
Jen mávly levými rukávy, všechny hosty polily a postříkaly, jen mávly pravými rukávy, sypaly se všem na hlavu ohryzané kosti a carovi málem oko vypíchly. Car se rozhněval a dal obě nešiky vyhnat z hodovní síně. 
Když se hostina blížila ke konci, vyčíhal si Ivan carevič příhodnou chvíli a rozběhl se domů. Tam vyhledal žabí kůži a spálil ji v krbu. 
Když se Vasilisa Přemoudrá vrátila z hostiny, začala se shánět po své žabí kůži. Všechno prohledala, ale marně, žabí kůži nenašla. Žalostně řekla Ivanu careviči: 
„Ach, Ivane careviči, cos to udělal? Proč jsi spálil mou žabí kůži? Kdybys byl jen maličko počkal, mohla jsem být navždycky Tvá. Ale teď se musím s Tebou rozloučit. Hledej mě za devaterými horami, za devaterými moři, tam, kde rozkládá se říše, v které Kostěj Nesmrtelný slunce uvěznil v své pýše. Ale pamatuj: Tři páry železných bot roztrháš, sníš tři chleby železné, a teprve pak u Kostěje mě Tvé srdce nalezne.“ 
Jen to dořekla, proměnila se v bílou labuť a vyletěla oknem. 
Ivan carevič přežalostně zaplakal a chystal se na cestu. Vzal svůj luk a šípy, obul si železné boty, uložil do mošny tři železné chleby a vydal se hledat svou ženu Vasilisu Přemoudrou. 
Šel přes hory, šel přes doly, snad šel týdny, snad šel léta. Kdoví? Vyprávět je kratší nežli jít na konec světa. Když už roztrhal dva páry železných bot a snědl dva železné chleby, potkal stařičkého dědouška. 
„Dobrý den,“ pozdravil Ivan carevič. 
„Dobrý den, švarný mládenče! Kam jdeš a co Tě přivedlo na cestu?“ 
Ivan carevič se svěřil dědouškovi se svým neštěstím. 
„Ach, Ivane careviči, proč jsi spálil žabí kůži? Žádný člověk nemůže svlékat to, co nikdy neoblékl. Tvoje žena Vasilisa Přemoudrá byla chytřejší a moudřejší než Kostěj Nesmrtelný a to ho tak rozzlobilo, že jí přikázal žít tři roky v žabí podobě. Ale teď je pozdě litovat, slovy si z neštěstí nepomůžeš. Vezmi tohle klubíčko a jdi tam, kam se bude kutálet.“ 
Ivan carevič poděkoval dědouškovi a vydal se za klubíčkem. 
Klubíčko se kutálelo, kutálelo přes vysoké hory, hlubokými bory, přes luka a přes křoviska, přes bahnitá třasoviska, přes pustiny, přes kamení, kde živoucí duše není, a Ivan carevič za ním šel a šel, na chvilenku, se nezastavil, chvilenku si neodpočinul. 
Dlouho putoval, roztrhal třetí pár železných bot, snědl třetí pecen železného chleba, až se dotrmácel k černému lesu. V tom se proti němu kolébal medvěd. 
Zabiju ho, řekl si Ivan carevič, vždyť už nemám ani sousto. 
Zamířil na medvěda, ale ten najednou promluvil lidským hlasem: 
„Nezabíjej mě, Ivane careviči! Může se stát, že mě jednou budeš potřebovat.“ 
Ivan carevič medvěda ušetřil a šel dál. 
Jak tak šel po širém poli, letěl nad ním divoký kačer. Ivan carevič vybral ostrý šíp, užuž napjal luk, když vtom promluvil kačer lidským hlasem: 
„Nezabíjej mě, Ivane careviči! Může se stát, že mě jednou budeš potřebovat.“ 
Ivan carevič kačera ušetřil a šel dál o hladu. 
Náhle proti němu vyrazil dlouhouchý zajíc. 
Zabiju ho, řekl si Ivan carevič, vždyť už se hladem sotva na nohou držím. 
Napjal svůj lovčí luk, zamířil, ale vtom promluvil zajíc lidským hlasem: 
„Nezabíjej mě, Ivane careviči! Může se stát, že mě jednou budeš potřebovat.“ 
Ivan carevič ušetřil i zajíce a šel dál. 
Přišel k modrému moři a tam na písčitém břehu ležela obrovská štika, zalykala se, už jí síly docházely. Ivan carevič zvolal: 
„Sním tu štiku! Už to hladem nevydržím!“ 
„Ach, Ivane careviči,“ oslovila ho štika, „slituj se nade mnou, nejez mě, radši mě hod do modrého moře!“ 
Ivan carevič se nad štikou slitoval, hodil ji do moře a vydal se dál po břehu za svým klubíčkem. 
Klubíčko se kutálelo, kutálelo, až se dokutálelo do lesa. A tam na mýtině stála chaloupka na můřích nožkách a točila se kolem dokola. 
Ivan carevič zvolal: 
„Chaloupko, chaloupko, otoč se zdí k bučině temné, okýnečky ke mně!“ 
A chaloupka ho hned uposlechla a otočila se zadní stěnou k lesu a okýnky k Ivanu careviči. Vešel dovnitř, a koho tam nevidí? Na peci ležela baba Jaga kostlivice. Uviděla ho a povídá: 
„Pročpak jsi ke mně přišel, švarný mládenče? Z cizí, nebo z vlastní vůle?“ 
„Ach, babo Jago kostlivice, dej mi napřed jíst a pít, nech mě po cestě prach smýt a pak se vyptávej!“ 
„To máš pravdu,“ na to baba Jaga. 
A přinesla mu pohoštění. Najedl, napil se, po cestě umyl se a pak vyprávěl, že hledá svou ženu, Vasilisu Přemoudrou. 
„Vím, všechno vím,“ povídala baba Jaga. „Ten zloduch Kostěj Nesmrtelný ji vězní. Ale nebude snadné ji vysvobodit, bude těžké nad Kostějem zvítězit. Toho žádný šíp ani střela nezabije. Ten se nikoho nebojí, protože nikdo neví, kde se skrývá jeho smrt.“ 
„A kde se skrývá jeho smrt?“ 
„Jeho smrt je v špičce jehly, ta jehla je ve vejci, to vejce je v kačici, ta kačice v zajíci, ten v kované truhlici, truhlice na starém dubu až na větvi nejvyšší, ale o tom, kde dub roste, nikdo z lidí netuší.“ 
Pak baba Jaga Ivanu careviči prozradila, jak se k tomu dubu dostane. Carevič jí poděkoval a šel. 
Dlouho bloudil hlubokými lesy, div se v močálech neutopil, až konečně přece došel ke Kostějovu dubu. Tyčil se do výše, jeho větve dosahovaly až k oblakům, jeho kořeny prorůstaly zemi na sto mil, jeho husté listy zakrývaly slunce. A docela nahoře, na samém vrcholku koruny spočívala kovaná truhlice. 
Ivan carevič hleděl na dub, nevěděl, co si počít, nevěděl, jak stáhnout truhlici dolů. 
Kdyby tak tady byl medvěd, pomyslel si, ten by mi pomohl. 
A jen si to pomyslel, medvěd už byl tu. Přihrnul se a vyvrátil dub i s kořeny. Truhlice spadla na zem a rozbila se na třísky. A z těch třísek vyběhl zajíc a dal se na útěk. 
Kdyby tady tak byl můj zajíc, pomyslel si carevič, ten by uprchlíka jistě dohonil. 
A jen si to pomyslel, zajíc už byl tu. Dohnal uprchlíka, chytil ho a roztrhl. Z mrtvého zajíce vyletěla kaěice a vznesla se vysoko, vysoko, až do nebe. Kdyby tady tak byl můj kačer, pomyslel si carevič. A kačer už byl tu, rozlétl se za kačicí a kloval ji do hlavy. Kačice pustila vejce. Padalo, padalo, až spadlo do modrého moře. 
Ivan carevič plakal, naříkal, stál na břehu a stýskal si: 
„Kdyby tady tak byla má štika! Ta by mi jistě vejce z mořského dna přinesla.“ 
A vtom už pluje k břehu obrovská štika a v zubech drží vejce: 
„Tady je máš, Ivane careviči!“ 
Carevič se zaradoval, rozbil vejce, vytáhl jehlu a ulomil jí špičku. A jen to udělal, padl Kostěj Nesmrtelný mrtev na zem a rozsypal se v prach. V té chvíli přistoupila k Ivanu careviči Vasilisa Přemoudrá a pravila: 
„Dokázals to, Ivane careviči, našel jsi mě, a proto už budu Tvoje navždycky.“ 
Ivan carevič pak vybral z Kostějovy stáje toho nejrychlejšího klusáka, usedl na něj s Vasilisou Přemoudrou a vrátil se s ní domů do své říše. A tam spolu v lásce žili, dlouhá léta šťastni byli.