Záhadné houby na zahradě

,, Hurá, jedeme  k babičce a dědovi!“ radují se dvojčata Jonáš s Adélkou, když s rodiči autem odjíždějí z města na venkov. Je květen a děti se těší, že tam zůstanou až do konce prázdnin. Maminka s tatínkem za nimi vždycky o víkendu přijedou, ostatní dny totiž musí chodit do práce.

,, To je bezva! Celý den můžeme běhat venku! Babička nám bude vařit dobroty a s dědou bude samá legrace,“ pochvalují si děti a nemohou se dočkat, až je oba uvidí. Konečně minuli poslední vesnici před polní cestou, která vedla k osamocenému stavení blízko lesa. Děda s babičkou už je čekali na zápraží. Když se společně přivítali, nechtěli se děti od babičky ani dědy hnout. ,,Babi, co to tady tak krásně kvete?“ ukázala Adélka na rozkvetlý strom.

,,To je třešeň. Když bude pěkné počasí, tak na nich za měsíc budou třešničky červené jako moje sukýnka,“ usmála se babička.

,,A co je tohle za strom?“ zatahal Jonáš dědu za svetr, To je taky třešeň?“

,, Kdepak, to je švestka. Až půjdete s Adélkou po prázdninách poprvé do školy, tak vám jich s babičkou přivezeme plný košík. Budou modré jako borůvky a sladké jako med.“

,,Mňam, už mám na ně chuť!“ rozzářil se Jonáš. ,, Tak pojďte dál,“ zvala babička všechny dovnitř do stavení. Na stole v kuchyni voněly koláče a na plotně se vařil oběd.

,, Jsi hodná, že si tu necháš děti, budeš ale s nimi mít dost práce,“ řekla maminka babičce. ,, To nevadí. Vždyť jsme se na ně oba těšili. Co máme s dědou pořád sami dělat? A taky,“ mrkla babička na maminku, ,,děda při nich aspoň trochu omládne. Už je někdy mrzutý jako starý kocour.“

Maminka se usmála a dala babičce pusu. Obě pak vyšly do zahrady. Děti si tam hrály na honěnou a šťastně na sebe pokřikovaly. Proběhly celou zahradu a najednou se zastavily u kvetoucí švestky.

,, Dědo!“ zavolal Jonáš. ,, Pojď se podívat, co to tady roste!“ ,, Panečku, podtrnky, a taková úroda,“ zajásal děda. ,, Narazil si na jedny z nejchutnějších jarních hub. To si pochutnáte, až vám z nich babička udělá smetanovou omáčku.“

,, Jakže se ty houby jmenují?“ zeptal se Jonáš udiveně. ,, Houbaři jim říkají závojenky podtrnky. Koukni, mají šedohnědý klobouk s hrbolkem uprostřed – vypadá skoro jako zvoneček!“

,, Podívej se, dědečku, jaké má ta houba pod kloboučkem hezké růžové lupénky. A jak krásně voní – úplně jako po mouce,“ podivovala se Adélka.

,, A zdalipak víš, proč mají ty lupénky růžovou barvu?“ ,, Nevím, pročpak?“ vyzvídala Adélka.

,, Povídá se, že za to může Růžověnka. Každým jarem se prochází v růžové sukni z okvětních lístků kvetoucích třešní a na hlavě nosí růžový květ, obrácený kalichem vzhůru. Houbě, pod kterou se posadí, začnou zrát výtrusy a krátce nato jí od nich zrůžoví lupénky nebo rourky na spodní straně klobouku. Nejraději vysedává pod houbami, kterým houbaři říkají závojenky. Proto mají také všechny zralé závojenky narůžovělé lupénky,“ poučil vnučku děda.

,, Proč se jim ale říká závojenky? Vždyť žádná závoj nemají,“ ozval se znenadání Jonáš.

,, Jsi bystrý kluk, že sis toho všiml. To je veliká záhada. Nejspíš ji ale způsobil nějaký knižní šotek. Zpřeházel tiskařům písmena a nesprávný název byl na světě. Nejlepší by bylo, kdyby se závojenkám začalo říkat růžověnky – podle jména té růžové víly, která se o ně stará od časného jara až do podzimu. Aby udělala houbařům radost, nebojí se na jaře vydat do zahrad a sadů, kde pak pod švestkami, třešněmi a trnkami vysazuje jedlé závojenky podtrnky.“

,, Dědo, odkud to všechno víš?“ divila se Adélka, která věřila jeho každičkému slovu. Zato Jonáš pochybovačně kroutil hlavou, ale protože nechtěl dědu nazlobit, tak mlčel.

,, Jsem přece houbař a také naslouchám všemu, co si povídají ptáci na stromech,“ zasmál se děda. ,, Znám všechny houby, co rostou v lese i na loukách.“

,, Všechny? I ty jedovaté?“ divil se Jonáš.

,, Skoro všechny,“ řekl děda pyšně. ,, A víš co? Také vás je naučím znát. Abyste rozeznali ty jedlé od nejedlých.“

,, Jé dědo, to bude prima! To budeme chodit do lesa hledat houby?“

,, Budeme. Třeba každý den.“

,, Adélko,“ otočil se Jonáš k Adélce. ,,Děda s námi bude chodit do lesa. A bude nás učit poznávat houby!“

,, Opravdu, dědo?“ Adélka se nevěřícně otočila k dědovi.

,, Ano. Hned zítra na ně vyrazíme.“

,,Hurá!“ poskočil radostí Jonáš.

,, V lese však podtrnky nikdy nesbírejte. Roste tam podobná, ale prudce jedovatá závojenka olovová,“ zdvihl děda varovně ukazovák. ,, Tu pěstuje velmi nebezpečný houbový skřítek – smrtonoš Jedohub. Vypadá docela ošklivě. Má šišatou hlavu s ohromnýma ušima, velkou bradavici pod okem a pořádné pazoury na rokou i nohou. Chodí neustále jen v tmavém rouchu s všelijakými znaky a klikyháky, jako pravý černokněžník. Jeho největší radostí je vysázet v lese co nejvíce jedovatých hub. Pod duby vysazuje hlavně jedovaté závojenky olovové – jednak natruc Růžověnce a také proto, aby si je houbaři spletli s jedlými podtrnkami a otrávili se po nich.“

,, Teď abychom se báli podtrnky a jiné houby sbírat,“ posmutněla Adélka.

,, Pročpak byste se měli bát, vždyť každou houbu, kterou najdete, napřed prohlédnu. Z jedlých si naděláme dobroty  a ty jedovaté necháme k obědu Jedohubovi.“

,, Tak dobře,“ řekl Jonáš a rozběhl se do chaloupky pro velkou misku, aby mohli společně s Adélkou podtrnky nasbírat.

Třesky plesky, třesky plesky,

na zahradě rostou švestky,

kvetou švestky, brnky, brnky,

vyrazíme na podtrnky,

mají šedý klobouček

a růžové lupínky

jako květy na zástěře

naší hodné maminky.

1.       Kde rostou houby podtrnky?

2.       Jakou barvu mají lupeny pod jejich kloboukem?

3.       Můžeme jíst smetanovou omáčku z podtrnek? Jsou to jedlé houby?

4.       Znáš nějakou jedovatou závojenku? Jak se jmenuje? Roste na zahradě, nebo v lese?

Autor:Radomír Socha

Zdroj:Zhoubné houby