Zahrada na jaře

To šlo jednou pět kluků do školy. Oni ovšem chodili do jiné školy, než do jaké děti chodí. Nebyla to první ani druhá třída, ale úplně jiná škola, jakou nikdo ani nezná. Tak šli a cestou uviděli ve vysoké zdi z kamenů starou železnou branku, celou rezavou.
Tu zeď však nebylo vůbec vidět, protože byla tak zarostlá psím vínem, že vypadala jako pralesová zeď a ne obyčejná. Říkalo se také, že všichni psi ze širokého okolí, a to bernardýni, křepeláci, stavěči, setři, jezevčíci, pudlíci, foxteriéři, vlčáci, a dokonce i pes čau ..... čau, kterého ještě nikdo neviděl, chodí v noci k té zdi a psí víno trhají, dávají šije do rendlíčků, skleniček, hrnečků a pijí je na svatbě. Když ovšem svítí měsíc úplněk.
No, a těch pět kluků se zastavilo u té branky a řeklo si, že se podívají dovnitř; ale hned viděli, že to nebude nic lehkého. Dvířka byla těžká, rezavá, s velkým zámkem a velikánskou železnou klikou, na kterou skoro ani nedosáhli.
„Vyndejte všechno z kapes, pánové,“ povídá jeden kuk, a všichni vyndali všechno z kapes a položili to na cestičku.
Tak tam byly dva hřebíky, jeden velký a ohnutý, jeden malý žlutý, jedna foukací harmonika. Ta však nehrála, byla zalepena fialkovým cukrovím a přivázána na provázku, a byl to vlastně parník. Pak tam byly tři klíčky různě veliké, které se nehodily k žádnému zámku na „světě. Taky kus drátu, tvrdá kůrka chleba s máslem, která se vždy hodí, čtyři různé knoflíky, jeden koník ze šachů, dva živí mravenci,
ale o těch se nevědělo, zdali jsou z kapsy nebo už na cestičce byli. Nikdo z kluků se k nim nehlásil.
„Zkusíme to s klíčky,“ povídá jeden kluk a strčil malý klíček do zámku. Klíček hned spadl dovnitř, protože byl asi od pokladničky.
„To byl můj,“ řekl druhý chlapec a dal se do pláče.
„Nebreč!“ povídá mu ten první, „až se dostaneme dovnitř, tak ho najdeme, a možná že ještě lepší, anebo taky poklad. Podejte provaz!“ Podali provaz, on ho vsoukal do klíčové dírky, soukal, soukal, až provaz úplně zmizel.
„Další věci podávejte!“ Podávali, až tam naházeli všechny věci, ale dveře nic. No není se co divit, Ti kluci nebyli zámečníci, byli ještě malí a teprve se učili. Zato uměli dobře hrát kopanou.
No a tak došlo i na harmoniku. Když cpali do zámku harmoniku, nemohla se tam vejít.
„Tlačte všichni,“ velel jeden kluk. ti ostatní tlačili a tlačili, a najednou se branka malinko pohnula, kluci se lekli a přestali tlačit.
Nic. Bylo ticho.
Tak ten jeden do té branky strčil prstem, ale docela malinko a tak malým prstíčkem, že byl div, co se pak stalo.
Vrrrzúúúúúúthúúúúú ..... udělala branka a pomalu se otevřela. Ona nebyla vůbec zamčená, ale nevypadala na to. Jak to má kluk vědět! Tak a zas ticho.
Uvnitř bylo vidět spoustu vysoké trávy, šla klukům až nad hlavu, a taky nějaké keře. Pod jedním stál kamenný trpaslík a usmíval se. Měl čepici ještě trochu červenou, ale ostatní barvy už byly pryč, deště je vzaly. No prosím, ještěže trpaslík byl kamenný, toho se žádný kluk nemusí bát. Ale vtom aúúúú, šuškrt, prsk a kluci vyletěli z branky ven a třásli se. Pod keřem vedle trpaslíka byla roztrhaná žíněnka. Lezlo z ní seno a z toho sena se vynořil starý zlostný kocour. Byl dost vypelichaný, ale přesto hrozný, protože to byl zlomyslný kocour ..... samotář a občas sprostě nadával. Teď však nenadával, jen se drze chechtal a chechtal.
„To jsem Vás vylekal, Vy darebáci, chechecheche chichichi.“
„To je hloupost,“ řekli všichni kluci, „kdybychom byli o Vás věděli, tak jsme se nelekli.“
„Ale Vy jste o mně nevěděli, Vy darebáci, checheche!“
„Nemluvíte rozumně,“ pravili kluci, „teď, když o Vás víme, tak se nelekáme, podívejte se na nás.“
„To není slušné, na někoho vyjuknout. Vy jste asi vůbec neslušný kocour, jste-li vůbec kocour, protože vypadáte spíše jako starý smeták.“
„Kdo je smeták, Vy uličníci, darebáci, Vy smetáčky, Vy lopatky, kbelíčky, Vy vysavači, Vy, Vy rohožky!“
„Tak to vidíte, už nadává, to je sprostý kocour. S Vámi se bavit nebudeme,“ řekli vážně hoši a úprkem se hnali od branky, z níž bylo slyšet řev kocoura:
„Vy knedlíci, Vy lívanci, Vy rohlíci, Vy brambory,“ až se vše ztrácelo v dálce.
„Kde je můj klíček?“ plakal jeden kluk.
„Kde je můj provázek, moje knoflíky, moje harmonika ..... parník?“ plakali všichni kluci a přitom pořád utíkali.
„A kolik je hodin?“ plakal ten, co neměl vůbec nic.
1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8 odbily hodiny na věži, asi ho slyšely.
„Už osm hodin,“ zaplakali všichni kluci a utíkali rychleji.
„To přijdeme pozdě do školy,“ plakali a plakali a utíkali a utíkali.
Když běželi přes Mostní náměstí, potkali pět slonů. Ti také utíkali a přidali se k nim. A říkali:
„Vy si hrajete na honičku, my si budeme hrát s Vámi a dáme Vám babu.“ Byli to hraví slonové, ne nějací divocí.
„My si nehrajeme na honičku, my utíkáme do školy a pláčeme, protože přijdeme pozdě a škola už bude zamčená.“
Když to sloni uslyšeli, začali plakat, protože jim bylo kluků líto.
Tak všichni běželi a plakali.
Když utíkali Školní ulicí, povídá jeden slon:
„Jak Vám, jak jen Vám pomůžeme? Kde je Vaše třída?“
V prvním poschodí,“ plakali kluci.
„Tak to my víme, jak Vám pomoci,“ začali se usmívat hodní sloni. A už doběhli ke škole, kde byly dveře zavřené a bylo slyšet zvonek, že už začala škola. Bylo jej slyšet dobře, protože všechna okna byla otevřená.
Sloni chytli každého kluka chobotem kolem bříška, naráz je zvedli a oknem je posadili do třídy do lavic.
Šlo to snadno, protože je posadili na prázdná místa. Ale protože nevěděli, kde kdo sedí, posadili je trochu přeházené. Ten, co seděl ve druhé lavici, seděl v páté a naopak. Ostatní kluci se chtěli podívat, co se děje, ale už nemohli, protože sloni měli v okně jen choboty a byli strašně rychlí, tak Ti kluci nevěděli, co se stalo, protože taky zároveň vešel pan učitel, položil na stůl knihu a kytičku petrklíčů, nasadil si brýle a řekl:
„Na konci hodiny mně vysvětlíte důvody svého přemístění,“ a dal petrklíče do kalamáře s inkoustem, protože si mezitím sundal brýle, aby viděl na kluky. Tak zas neviděl na stůl.
A to je celé o slonech.