Zahrada na podzim

Byl podzimní večer. V celém městě svítila světla, svítily hvězdy na nebi. 
Ale ze všeho nejvíce svítilo divadlo, a to proto, že večer se hrálo představení pro děti. 
Hlavním vchodem, který také zářil a svítil, se už hrnuly děti ..... bylo jich jako mravenců a všechny šly do divadelního sálu, sedly si na červená plyšová křesla, a každé mělo svoje číslo. Pak se dívaly na oponu, která byla krásně pomalovaná a osvětlená. Byl na ní hájek, před ním byl sad, ale spíše asi park, protože uprostřed byl vodotrysk a po obou stranách na míse seděli dva pávi. Jeden měl rozevřený ocas a jeden zavřený. Po stranách opony byly dvě lampy se žlutými stínítky a vypadaly jako rozříznutá hruška. 
Všechna místa byla již obsazená, jen uprostřed čísla 1, 2, 3, 4, 5 byla prázdná. A to byla právě křesla, kde mělo sedět pět kluků, ale nesedělo. Naopak. Oni seděli doma v košilkách ..... nastydli v lijáku a měli rýmu. Teď sedí u oken a jsou smutní.
„Tak co jsem říkal,“ smutně povídá první, „nemáme štěstí.“ 
„Tak co jsme říkali,“ zaplakali všichni čtyři. „Divadlo neuvidíme.“ 
„Trpíme vlastně za mouchu, zdržela nás, až jsme zmokli a nastydli.“ 
A hvězdy na nebi blikaly, jako by s nimi plakaly, a v dálce žáby kuňkaly. Ba ..... ba ..... ba všem bylo smutno. 
„Pst ..... pst,“ ozvalo se najednou ze dvora. 
„Co to,“ kluci koukli dolů, ale v šeru nemohli rozeznat co to je. Něco se tam hýbalo, něco tmavého, velikánského. Hýbá to křídly a uprostřed to má dlouhý krk, který naklání, a říká: 
„Pst ..... pst. 
Čáp to nebyl, kdepak čáp, čáp není velký jako slon a tohle bylo velké jako slon. Zas to zakývalo krkem a povídalo: 
„Dobrý večer, velevážené obecenstvo, dovolte nám, abychom Vám zahráli divadlo, neboť je nám známo, že jste utrpěli křivdu. Že nejste vinni deštěm, který Vás nastydl, nýbrž že Vás zdržela moucha, taková modrá.“ 
Kluci vyjeveně koukají na tu divnou sloní věc v šeru. A teď vyšel měsíček, vyhoupl se nad stodolou a tiše a lehce plynul jako loďka po tiché vodě. Udělalo se hned jasno jako v divadle, když se začíná hrát Rusalka.

A v tom jasu poznali kluci přátelského slona, který stál na zadních nohách a vlídně kynul ušima. To byla ta křídla, taky houpal chobotem a to byl ten krk. Ještě měl na hlavě červenou čepici. 
Kluci se divili, jakou krásnou řečí mluví, že takovou se mluví jen na divadle. 
Slon se hluboce uklonil, šoupl jednou nohou dozadu a drobnými krůčky cupital k oknům, znovu se uklonil a už vážně podával chobotem klukům nějaké lístky. 
„Zde vezměte ty vstupenky, které Vás opravňují zhlédnout naše představení, jež je uděláno jen pro Vás, a nikdo jiný je nikdy nespatří, neboť si toho zasloužíte svou křivdou.“ 
Kluci dojatě vzali vstupenky a uklonili se. Byli udiveni krásnou řečí slona, kterého znali spíše jako nemluvného, vlastně ho neslyšeli ještě nikdy mluvit a najednou tohle. 
„Zde vezměte spravedlivou odplatu, Vaše nespravedlnost bude odměněna,“ pokračoval slon. 
Klukům se to zdálo sice jaksi divné, ale snad se to tak na divadle říká. 
„Po zatroubení na chobot se počne divadlo, které se nazývá Šípková karkulka zrýmovalo pět slonů

Karkulku hraje slon, 
tetičku hraje slon, 
babičku hraje slon, 
myslivce hraje slon.

Hraje tedy pět slonů, hudbu hraje pět slonů a taky tančí pět slonů.“ 
„Tak a teď to začne ..... Šípková karkulka.“ 
„Snad Růženka?“ nesměle pípl jeden kluk, který znal pohádku o Šípkové Růžence. „Naopak, nemůže být Růženka, když má červenou čepici,“ mínil druhý. „Červená čepice, to je Karkulka, já mám červenou čepici, já jsem Karkulka,“ vysvětlil zdvořile slon a zmizel ve stodole, mávaje ušima, ocasem a vůbec vším. „Má pravdu,“ usoudili kluci, „Růženka nemůže mít červenou čepici.“ 
„Pánové, to bude něco,“ pravil první a podíval se na vstupenku, „já mám číslo 1.“ 
„Já mám číslo 2 ..... 3 ..... 4 ..... 5,“ řekli ostatní, když se podívali na své vstupenky. „Tra ..... ra ..... raraááá,“ rozlehla se večerem krásná fanfára na chobot. „Už to začíná,“ šeptali si kluci, „to se těšíme.“ 
Vrata od stodoly se rozletěla a jako husy za sebou se vyhrnulo pět slonů, oběhlo dvůr do kolečka, postavilo se v kruhu uprostřed, podalo si choboty a zazpívalo: 
„Potkali jsme kominíka, 
hleděl na nás s nevolí, 
píchneme ho do pupíka, 
ať ho bolí ..... nebolí. 
Cára cára ..... Karkulka je hodná holka. 
Cára cára ..... vlk je potvora!“

„Je to dost sprosté,“ řekli kluci. 
Opravdu, nebyla to příliš slušná píseň, ale Ti sloni to nevěděli. Oni nemohli vědět, co je slušné a co není, když to byli sloni. Jinak byli velmi slušní. Potom sloni utekli do stodoly. 
„To už je celý?“ ptal se zklamaně jeden kluk. A jeden slon vykoukl a řekl: 
„Kdepak, to byla jen předehra, teď to teprve začne.“ 
Tak nejdříve vyběhl slon s červenou čepicí. Teď viděli kluci, že to nebyla čepice, ale deštník ze zahrady. Na zádech měl nůši od brambor a zpíval: 
Já jsem malá Karku ..... Karkulička, 
posílá mě k Vám teti ..... tetička, 
za lesem bydlí babi ..... babička, 
a dneska je svátek a babička má pátek!“

„To je špatně,“ volali sloni ze stodoly a hned zazpívali správně:

„Dneska je pátek, 
a babička má svátek.“

„Vždyť je sobota,“ divil se jeden kluk. „Musí to být pátek, aby se to rýmovalo ..... sobota nejde, ta se nerýmuje!“ volali sloni. 
„Tak ono to bude rýmované, to já nemám rád,“ říkal smutně jeden kluk. „Já mám rád obyčejné.“ 
„Něco bude obyčejné a něco zas rýmované, to někdy v divadle taky je.“ 
„Tak dobře,“ řekli kluci, „tak hraj, Karkulko!“ A slon začal: 
„Já jsem malá Karku ..... “ 
„To už bylo, říkej dál!“ 
„Dále už nic není, teď má přijít tetička.“ 
A slon tetička s velkou zástěrou, v které kluci poznali pruhovanou peřinu, se vyvalil na dvůr.

„Já jsem malá tetička 
a nesu nějaká vajíčka a dál už to není rýmované. 
Tak milá Karkulko, 
zde vezmi tato vajíčka, 
co ráda jídá naše babička!“

„A hele, ono se to přece rýmuje,“ divila se tetička, „to ono bude asi dál taky.“ 
„Odnes je babičce do chaloupky 
a odevzdej jí pěkné pozdravení ..... “

„Teď už se to nerýmuje,“ poznali kluci. „Tak dál, teď zas ty, Karkulko!“ ..... %Já teď nemůžu, teď ona mi má říci, že nesmím být v lese, že se tam zlý vlk nese.“ 
„Tak jí to řekni, tetičko!“ 
„A neřeknu, neřeknu, když ona to řekla sama, 
proč ona říká, co já mám říkat ..... to nemá říkat, co mám říct já ..... to není žádné divadlo,“ zlobila se tetička. „Tak řekni třeba o těch kytičkách,“ chlácholila ji Karkulka. 
„Co mám říct ..... o jakých kytičkách?“ divila se teta. To byl taky slon, abyste nezapomněli. 
„No víš, přece tohle: 
Natrhej tam kyti ..... 
„
„Nevím, jaké kyti ..... ,“ zlobila se teta. 
„No přece kytičky, koukej jak jsou maličký,“ pomáhala Karkulka. „Už to zase říká, to moje, zas to říká ..... já nehraju!“ křičela tetička, zahodila zástěru, zalezla do stodoly a už nehrála Uff, to si všichni oddechli, tetička dnes neměla dobrý den na divadlo, ale stejně už neměla dál co říkat. 
Karkulka zatím skákala po dvoře a zpívala la ..... la ..... la a hledal kytičky. Žádné tam ovšem nebyly, ale zato našla koště, které vzala do náruče a zpívala:

„Moje krásné kytičky, 
jak jste Vy mal ..... “

ale v tom šlápla na hrábě, které ji praštily ..... 
„Auuu,“ kňourala Karkulka, 
„Co mě to praštilo do nosu, 
to já těžko snesu, 
musím rychle k lesu 
přiložit k nosu 
trochu vřesu a rosu.“

„To tam asi nepatří,“ řekl třetí kluk tiše, „dívejte se, jak bude přikládat rosu k nosu.“ A tak se dívali. 
Karkulka se mezitím došourala k plotu a strčila chobot do džbánku, který se tam sušil. To už asi měla být v lese, protože ze stodoly vyrazil další slon, vlastně vlk, celý obalený v seně a vypadal hrozně ..... úlisně zazpíval:

„Kdes to viděl, Štěpánku, 
strkati nos do džbánku?“

A Karkulka na to:

„Nejsem žádná Štěpánku 
a nestrkám nos do džbánku, 
nýbrž k nosu 
kladu rosu!“ 
„A jitrocel?“ dodal ten chlapec, co neměl rád rýmy, ale teď už se mu to začínalo líbit a pokusil se také slovy: 
„Moc se mně to líbí, Vaše krásné rýmy.“

Nebylo to sice napoprvé moc zdařilé, ale kdyby měl rýmu, byl by rýmoval lépe a řekl by „rýby„. Ale Karkulka už pokračovala: 
„Kdopak jste, dobrý příteli?“ 
„Ale já jsem veverka, co sedí v jeteli,“ lhal vlk, který nebyl v jeteli, ale v seně a celý zabalený. 
Jak mohl každý poznat, Karkulka si toho ani nevšimla, protože se podivila něčemu jinému: 
„Veverka v jeteli? Nejste spíš zajíc?“ 
„Ten by tam byl ovšem navíc,“ odsekl drze vlk. 
„A má krajíc,“ pokusil se kluk, který se stával básníkem, o rým, ale ostatní křičeli: 
„Neruš!“ 
„Copak to nesete a kampak detete?“ zakoktal vlk. Už si skoro nemohl nic vymyslet a bylo mu úzko.

„Každý pátek 
má babička svátek 
a já jí nesu 
k lesu, 
co unesu,“

zabreptala rychle Karkulka, která uměla nejlépe hrát divadlo. 
„A co unesete Karkulko.“ lstivě se lísal vlk. 
„Já unesu hodně, já unesu i automobil,“ zapomněl slon, že je Karkulka. „Snad jen automobilíček, 
když jste Karkulíček?“ zlomyslně pomáhal vlk zapomnětlivému slonovi ..... Karkulce. „Ano, ano,“ koktala Karkulka,

„Automobilíček 
jako pumprlíček, 
jako knoflíček, 
malíček, 
puntíček, 
nicíček, 
nicek, 
nic.“

„Neunesu nic,“ zajásala Karkulka. 
„Tak já jdu radši pryč,“ řekl vlk a kluci se mu vůbec nedivili, protože ty poslední verše byly opravdu hrozné. Vlk ale neodešel, naopak odešla Karkulka, červená hanbou, a schovala se, protože už ostatní sloni táhli vůz na seno. To byla postel a ležela v ní babička, měla zavázanou hlavu prostěradlem a rychle brebentila:

„Kdo tu klepá na okénku, 
koukej, ať jsi honem venku!“ 
„Vždyť nikdo neklepe,“ divili se hoši, ale vlk honem už klepal chobotem na vrata. „Jsi-li ovšem vlk,“ dodala babička. „Jsi Ty však má Karkulka, pospěš za mnou v pokojíčka,“ šeptala babička a mrkala na vlka. Ten se ustrašeně šoural k posteli, to byl ten vůz. Kde měli také hledat postel pro slona? 
„Já jsem vlk, já Tě slup!“ vykřikl vlk a drápal se na postel ..... vůz. Ten ovšem hned praskl, zřítil se s babičkou. Žádný vůz neunese dva slony, to dá rozum. Babička i vlk se kutáleli po dvoře. Babička vykřikla: 
„Jezuskote,“ a zmizela ve stodole. Vlk se rozvalil v troskách postele a byl rád, že to má za sebou. Klukům se to moc líbilo, tleskali a křičeli: 
„Opakovat! Opakovat!“ 
Ale na to nebylo ani pomyšlení, protože neměli druhý vůz, a také už přicupitala Karkulka a klepala na vrata. „Babinko, hubinko, doma-li jste?“ 
„Je pátek ..... máte svátek, co bych doma nebyla?“ zaskuhral vlk. „Když je pátek, tak mám svátek a dost. Každý pátek ..... mám já svátek,“ protože nevěděl, jak dál, stále tvrdil, že má svátek v pátek. Karkulku už to mrzelo a řekla:

„Nesu Vám kytičky, 
takový maličký, 
a nemám klíčky.“

„To abych Ti otevřel ..... la,“ opravil se rychle vlk, který zapomněl, že je teď babička. 
„Tohle už asi nebude rýmované,“ litoval kluk. který dříve neměl rád rýmy a teď se mu zalíbily. Vlk už kňoural obyčejně: 
„Heleď, Karkulko, já už jsem v posteli, není mi nějak dobře a hlava mě bolí. Ta hlava ..... ta hlava a taky revma, víš, radši zaklepej, vejdi a pozdrav sama.“ 
„Máúcta,“ řekla Karkulka a šla k vlkovi. „Teď to bude hrozné,“ lekali se kluci, ale nebylo. Vlk jen koukal na Karkulku a nevěděl, co říci dál. Ale Karkulka už věděla: 
„Babičko, Vy máte ale velké uši!“ 
„To abych Tě lépe viděla,“ radoval se vlk a mával ušima. „Ale babičko, Vy máte modré oči!“ 
„To abych Tě lépe slyšela,“ zamrkal na ni vlk. „Ale babičko, Vy máte velký zub!“ 
„To abych Tě lépe slup!“ křičel vlk a honil Karkulku po dvoře, ale Karkulka se schovala do stodoly. 
„Ta Karkulka měla vlastně říci kel a ne zub,“ mínil kluk. „Slon má kly,“ souhlasili ostatní, „to ví každé malé dítě.“ 
„A nemohla a nemohla,“ hádal se ten, co neměl dříve rád rýmy, „vy nerozumíte básním. Nejde přece říci ..... Vy máte velký kel, abych Tě slup ..... to je vyloučeno.“ 
„To je také pravda,“ souhlasili kluci a poslouchali dál. Vlk ..... slon stál uprostřed dvora. „Lehnu si ..... usnu si,“ 
rozhodl se udělat to. Pak přišel pátý slon, táhl za sebou vozíček a zpíval:

„Já jsem myslivec 
jako lívanec 
a ten vozíček 
to je můj psíček 
jako knedlíček.“

„Možná, že by bylo lepší mazlíček,“ soudil chlapec, který se stal básníkem, ale ostatní na něj křičeli, aby nebásnil.

„Ha ..... co to tu leží
nedaleko dveří,“

zpíval myslivec a šťouchl vlka chobotem. „To šimrá, přestaň!“ křičel vlk. 
„Ten co tu leží, 
je ještě svěží.“ 
nepřestal myslivec a šťouchal víc. Ten myslivec moc rád hrál divadlo a už měl dávno říci: 
„To je vlk!“, ale on nechtěl, a tak pořád zpíval dál:

„Tam pod tou věží, 
někdo tam leží, 
je ještě svěží, 
kdo mně nevěří, 
ať si tam běží, 
pak mně uvěří, 
že pod tou věží, 
někdo tam leží, 
kdo mně nevěří, 
ať si tam běží ..... “ 
a tak pořád dokola. 
„Nešťouchej pořád,“ křičel vlk, „jsem lechtivý, už to nevydržím!“ A nevydržel. Vyskočil, šťouchl myslivce, ten ho taky šťouchl, vlk ho ještě víc šťouchl a myslivec rozšlápl vozík, co byl jeho psík, a vypískl a začal honit vlka a lechtat chobotem. Vlk se smál, až se zakuckal, a utíkal do stodoly. Myslivec za ním. Uvnitř bylo slyšet strkání a výskání, taky plácání a šimrání a velký rámus ..... pak ještě větší rámus a ještě větší rámus a pak se kousek stodoly sesypalo. Kousek u jednoho rohu a taky kousek střechy se sesypal a hned bylo ticho. 
Kluci čekali, co bude dál, ale nebylo nic. Měsíček vklouzl za stodolu a všechno potemnělo. 
„To už bude asi celé,“ říkali kluci. 
„A bylo to dobré,“ rozhodl básník, „bylo to moc dobré, bylo to lepší nežli o té pampelišce.“ 
„Kdepak, kam se hrabe pampeliška, tohle bylo divadlo,“ říkali všichni a hodně tleskali. 
Ze stodoly se ozvalo jakési přešlapování, ale možná také, že to jen žáby zakuňkaly. 
„To byl dnes den, pánové,“ řekl jeden kluk. „Vlastně večer,“ řekli všichni a šli spát, protože teď už byla noc.