Zakletá krasavice

Po levém břehu Kobylího potoka se táhne řada kupovitých vrchů, dělících Hošťálkovy od Linhartov. Jednomu z nich se odnepaměti říká Vyhlídka, protože je z něj daleký rozhled do kraje. Na Vyhlídce prý kdysi stával hrad, který vzal za své, když Tataři a Uhři plenili slezskou zem. Za léta opředly dávno zaniklý bezejmenný hrad pověsti a já Vám budu jednu z nich vypravovat. 
Jednoho parného srpnového dne se vypravil mladý mlynář z Holčovic do Hošťálkov na zámek, kde měl jakési řízení s panskými úředníky. Šel pěšky, a když na zámku vyřídil, co bylo třeba, krátil si cestu zpět přes Vyhlídku, aby byl co nejdříve ve své mlýnici a u strouhy s klapajícím kolem. Pěšinou okolo zbytků hradní zdi na Vyhlídce se bral v pravé poledne, kdy slunce nejvíce pálilo. Nohy už necítil a sužovala ho v tom horku žízeň. Tu si vzpomněl, že na bývalém hradním nádvoří je vroubená studna, ze které, jak slýchal, nejednou brali ženci či houbaři čerstvou vodu, aby osvěžili vyprahlá hrdla. Mlynář nelenil a bez meškání zamířil mezi sesutým zdivem ke studni. 
Jak se dral keři a trním, zaslechl ze vsi vyzvánět poledne. Sotva dozněl poslední úder zvonu, dolehlo na trosky hradu hluboké, podivné ticho uprostřed jasného dne. Ani hmyz nezabzučel, ani lístek se na stromě nepohnul, vše jako by oněmělo. Z toho hrobového ticha dokonce i srdnatého mlynáře jala úzkost a on litoval, že podlehl žízni a vydal se do hradních sutin. Ale to už stál na bývalém nádvoří a užasle si protíral oči: všude kolem ležela na trávě spousta oslnivě bílého prádla, ale jaké to bylo prádlo, ne režné, nýbrž hedvábné a nádherně zdobené, a také starobylá roucha ze sametu opatřená diamanty a protkávaná zlatem se tu sušila, až zrak přecházel. 
Jsem snad očarován? žasl mlynář. Vždyť kdo by tady bělil prádlo? 
Možná by utekl, ale tu se za ním ozval jasný dívčí hlas: 
„Nelekej se! Neutíkej!“ 
Mlynář se otočil a stál tváří v tvář sličné dívce. Byla překrásná. Měla dlouhý plavý vlas, na sobě bělostnou řízu vyšívanou zlatem, v jedné ruce držela stříbrnou kropicí konev a ve druhé mu podávala křišťálový pohár s vodou. 
„Máš žízeň? Napij se!“ 
Mlynář jako ve snách uposlechl. Zhluboka se napil lahodné pramenité vody a prázdný pohár s úklonou dívce vrátil. 
„Ničemu se nediv, mlynáři,“ řekla dívka, a jak na něho upřela oči, viděl mlynář, že je má tuze smutné „Jsem princezna a patří mi toto rozpadlé sílo. Žila jsem tu šťastně až do doby, kdy přitrhla tatarská vojska, dobyla hrad a jejich čaroděj mne zaklel. Muž, který mne vysvobodí z jeho moci, se rodí jen jednou za pět set let. Musí být mlynářem, narozen v neděli a jeho svědomí nesmí být obtíženo krádeží ani jedinkého zrníčka obilí.“ 
„Ale to přece ..... “ vyhrkl mlynář. 
„Ano,“ přisvědčila krásná princezna, „mým vysvoboditelem jsi Ty. Přijď za týden, právě o půlnoci ze soboty na neděli. Na nádvoří spatříš saň, která ponese v tlamě svazek zlatých klíčů. Ty klíče musíš nestvůře z tlamy vyrvat. Takto vysvobodíš dívku, štvanou sta let pomstou Tatařína. Kdybys však nepřišel, musela bych trpět dalších pět set let.“ 
Po těchto slovech se zakletá princezna k němu sklonila a vetkla mu do knoflíkové dírky kabátu kytičku květin, kterou odepjala ze svých ňader. 
„Tato kytička Ti mne bude připomínat. Nezapomeň ji však vzít za týden v noci s sebou!“ 
Lehounce jako stín ho políbila. Mlynáře se zmocnila sladká závrať a on se skácel do trávy. 
Když po dlouhé chvíli procitl, neviděl ani dívku se stříbrnou kropicí konvicí, ani bělostné prádlo na bělidle. Ležel sám a sám na pustém nádvoří, slunce již bylo za zenitem. Když si však sáhl na kabát, nahmatal v knoflíkové dírce kytičku. 
„Přece to byla skutečnost!“ vykřikl. 
Do mlýna se vrátil jako v mrákotách. Co zažil, ho trápilo, a tak se posléze svěřil svému starému otci. 
„Inu, já Ti neporadím,“ rozhodil bezradně ruce starý mlynář, když syna vyslechl. „Snad rychtář bude vědět, co činit.“ 
Mladý mlynář se tedy vypravil k rychtáři, ale nepochodil tam, jak by si přál. 
„Neoddávej se pošetilostem, mlynáři,“ chlácholil ho rychtář. „Žádná začarovaná místa se zakletými princeznami nejsou. Usnul jsi v pustém hradu na poledním slunci a všechno se Ti jenom zdálo. Jsi snílek a trochu ses zasnil.“ 
„A co ta kytička?“ namítl mlynář. 
„Asi šla kolem nějaká městská společnost, která se vydala na výlet, a z rozmaru Ti někdo zastrčil květiny do knoflíkové dírky, když jsi tam u studny tak sladce spal. Raději pusť z hlavy myšlenky na vysvobození zakleté princezny!“ 
Ale mladý mlynář nemohl princeznu z mysli vypudit. A čím více se týden skláněl k sobotě, tím byl neklidnější. 
V sobotu večer to už nevydržel a vyvedl koně z maštale, že se rozjede na Vyhlídku. Už koně osedlal a chystal se na něho vyskočit, když na dvůr vyšel jeho starý otec. 
„Synáčku,“ oslovil ho otec zjihle a mladého mlynáře píchlo u srdce, neboť takto mu neřekl otec od jeho dětských let. „Synáčku, Ty mne chceš opustit? Jestliže zahyneš, kdo se postará o mlýn?“ 
A mladý mlynář mlčky zase z koně seskočil, mlčky jej zavedl do maštale ke žlabu, tam objal koníkovu šíji a hořce se rozplakal. 
Té noci se nad mlýnem strhla nečekaně z jasného nebe prudká bouře. Právě o půlnoci se rozletěly okenice v pokoji, ve kterém spal mladý mlynář, a když se mlynář vyděšeně na posteli posadil, spatřil u okna přízrak zakleté princezny. 
„Zbabělče, proč jsi nepřišel?“ lála mu princezna. „Tvou vinou musím čekat dalších pět set let. Ale Ty mi mé slzy zaplatíš ..... do roka nebudeš mezi živými!“ 
Jak se zjevila, tak se ztratila. Ještě strašlivý úder hromu otřásl mlýnem a bouřka přešla. Mladý mlynář rozsvítil a ve světle lampy spatřil, že kytička, včera ještě svěží, za jedinou noc uvadla. 
Škod, které způsobila bouře, bylo mnoho, také mlýn byl hodně poničený. Každé ruky bylo třeba, aby se všechno opravilo a mlýn mohl opět začít mlít. Ale mladý hospodář, jindy tak pečlivý, nejevil o nic zájem. Hleděl na vše tupě a jako bez ducha, a místo aby pomohl, bezmocně složil ruce v klín. 
Tak tomu bylo den co den, po celý rok. Nakonec musel mladý mlynář ulehnout. Ani přivolaný lékař mu nepřinesl úlevu; nechorovalo mlynářovo tělo, ale jeho duch, a na duševní muka neměl lékař medicínu. 
Když se rok s rokem sešel, mladý mlynář skonal. A krásná princezna prý dodnes úpí na Vyhlídce, zakleta tatařínským čarodějem .....