Zakletá princezna

Jeden mladý mlynář, jmenoval se Martin, chytil v mlýnské strouze štiku. 
„Pusť mě do vody,“ promluvila štika, „jsem zakletá princezna, dcera slunečního krále.“ 
Martin se zasmál: 
„To by mohla říci každá ryba.“ 
„Cožpak obyčejné ryby mluví ?“ odvětila štika. „Vysvoboď mě a uvidíš, že jsem nelhala.“ 
„A jak Tě mám vysvobodit?“ ptal se Martin. 
Štika řekla: 
„Jdi do starého zámku na kopci a zkus tam tři noci přespat. Vydržíš-li to živ a zdráv, bude ze mne zase princezna a bohatě se Ti odměním.“ 
To je lehká věc, pomyslel si Martin a pustil štiku do vody. Štika sebou vesele zamrskala a byla ta tam. 
Večer se Martin vydal do zámku. Nic nedal na to, co se o zámku povídalo, že tam straší a kdo tam vejde, nikdy už se odtamtud nevrátí. Martin byl statečný mladík, ničeho se nebál. Došel do zámku, přešel nádvoří a vstoupil do velkého sálu, a ten už neměl strop. Vedle sálu našel malou komnatu, jakžtakž celou, a natáhl se tam na zpuchřelé lůžko. Netopýři létali oknem sem a tam, Martin je začal počítat, a než jich napočetl dvacet, spal jako dudek. 
Jak dlouho spal, nevěděl. Probudily ho rány, jako by se vedle proháněl hrom. Vstal a nakoukl do sálu: sál beze stropu, měsíc z nebe jako lampa svítí do všech koutů a tři obři tam hrají kuželky. Každá kuželka je velká jako urostlý chlap a koule je větší než ten měsíc, co tam svítí. 
Najednou obři přestali hrát a začali se rozpočítávat: 
„En ten týny enyky, dal si radit od štiky, en ten týny, en ten týny, teď spustíme naše mlýny, semeleme Martina, že nedojde do mlýna, nežli bude bílý den, honem, bratře, z kola ven.“ 
Obr, na kterého poslední slovo padlo, skočil po Martinovi, a už ho měli mezi sebou a hlava nehlava ho prali, až zůstal ležet jako mrtvý. V tom zakokrhal kohout a obři zmizeli. 
S prvním sluníčkem vešla do sálu krásná panna a rovnou k Martinovi. Vyndala zpod zeleného závoje mast, potřela jí Martinovi čelo a spánky a Martin otevřel oči. Spatřil nad sebou dívku líček vybledlých, ale tak sličných, až se mu srdce blahem zastavilo. Bál se prudčeji vydechnout, aby ten spanilý zjev nezaplašil. Jen jedno si ošklivil: krásná dívka měla ruce a nohy pokryté rybími šupinkami. 
Když viděla, že Martin přišel k sobě, naklonila se k němu a líbezným hlasem pravila:

„Mezi živly rozdělena, 
nejsem ryba ani žena, 
k slunci mě můj původ víže, 
nyní jsem mu o noc blíže.“

Martin chtěl říci, aby mu nedávala hádanky, chtěl ji chytit za ruku a zdržet, ale než mohl ústa otevřít, dívka jako by se v slunci rozplynula. 
Martin vstal, necítil ani trochu bolesti, zdálo se mu, že se ještě nikdy tak dobře nevyspal. Šel domů a pustil se do práce. Než se nadál, byl tu večer. 
Vydal se zase do zámku na kopci a šel si rovnou lehnout do komnaty, kde spal včera. Natáhl se na lůžko a nestačil ani deset netopýrů spočítat, po té dřině ve mlýně naráz usnul. Rány v sále ho probudily. Nakoukl tam a viděl, obři zase hrají kuželky. Kuželky padaly na zem, už byly celé otlučené, obři smíchem řičeli a Martin si myslel, že už na něho zapomněli. 
Sotva si to však pomyslel, obři nechali kuželek a začali se rozpočítávat: 
„En ten týny enyky, dal si radit od štiky, en ten týny, en ten týny, teď spustíme naše mlýny, semeleme Martina, že nedojde do mlýna, nežli bude bílý den, honem, bratře, z kola ven.“ 
Obr, na kterého padlo poslední slovo, skočil po Martinovi, vzal ho v pasu a hodil do výše jako míč. Druhý ho chytil, hodil třetímu, a tak si Martina podávali a mleli tak dlouho, dokud kohout nezakokrhal. Pak nechali Martina ležet na zemi a zmizeli. 
S prvním sluníčkem vstoupila do sálu krásná dívka, potřela Martinovi čelo a spánky mastí a Martin otevřel oči. Všiml si, že má paže bílé jako sníh, ale na nohou se jí zlatozeleně lesknou rybí šupinky. Martin jako libé hudbě naslouchal jejímu hlasu, když tiše pravila:

„Mezi živly rozdělena, 
nejsem ryba ani žena, 
k slunci mě můj původ víže, 
jsem mu zase o noc blíže.“

„Nech těch kouzelných hádanek,“ vypravil ze sebe Martin a chtěl ji zadržet. Ale než po ní mohl vztáhnout ruku, spanilá dívka byla pryč. 
Martin šel domů a nemohl se dočkat večera. Práce mu nešla od ruky, i lehl si na zahrádce pod hrušku a snil o té překrásné dívce.
Slunce ještě ani nezapadlo a už byl na zámku. Lehl si do komnaty na lůžko, 
a když se setmělo, začal počítat netopýry. Tentokrát však usnout nemohl. Už napočetl sto padesát netopýrů, dvě stě, dvě stě jeden a vtom se zámek otřásl, obři přišli. Pustili se do hry. Hráli ještě divočeji než včera, rány duněly jako hrom, Martin čekal, že se zámek sesype. Najednou to přestalo a Martin slyší, jak se obři rozpočítávají: 
„En ten týny enyky ..... “ 
Martin si zacpal uši, věděl, co ho čeká. Za chvilku už ho obři měli mezi sebou. Mleli ho, házeli si s ním, a když kohout zakokrhal, hodili bezduchého Martina na zem a byli titam. 
S ranním sluníčkem opět vešla do sálu spanilá dívka, vyndala zpod zeleného závoje mast a potřela Martinovi čelo a spánky. Martin vyskočil živ a zdráv, chytil dívku za ruce a zvolal: 
„Teď mi neutečeš. Jsem zvědav, jakou hádanku od Tebe uslyším dnes.“ 
„Proč bych Ti utíkala a proč bych Ti dávala hádanky ?“ pravila s úsměvem dívka. Už nebyla bledá, růžově zlatá líČka jí jen zářila, na rukou a nohou neměla ani jednu rybí šupinku. „Jsem ta princezna, co byla zakletá ve štiku. Řekni si, co chceš za to, žes mě vysvobodil, dám Ti to.“ 
„Tebe chci,“ řekl Martin. 
Princezna neměla srdce na zámek zamčené, hezký junák se jí dávno líbil. „Hned si mě vzít nemůžeš,“ pravila. „Přijď si pro mne za deset dní, budu Tě tu čekat. Zapomeneš-li však přijít, víckrát už mě neuvidíš!“ 
Martinovi bylo deset dní dlouho, ale co měl dělat. Rozloučil se s princeznou a vrátil se domů. Zpočátku se mu zdálo, že se čas vleče jako líná ovce, ale poslední dny letěly jako voda v mlýnské strouze, a už tu byl desátý den. 
Martin nemohl dospat. Časně ráno vstal, vzbudil stárka a poprosil ho, aby mu šel za svědka, že se bude ženit. Stárek se divil, kde Martin tak najednou sehnal nevěstu, ale neříkal nic. Oba se svátečně ustrojili a vydali se do zámku na kopci. 
Na kraji lesa pod zámkem měla chalupu stará žena, říkalo se o ní, že umí čarovat. Měla dceru, už dlouho ji Martinovi nutila za ženu, ten však o ni nedbal. 
Martin se stárkem šli kolem té chalupy a stará žena vyběhla ven. 
„Kampak jste se tak nastrojili, mládenci ?“ volala. „Snad ne na svatbu ?“ 
„Zrovna ano,“ odsekl jí Martin. Žena nedala na sobě znát, že ji to pohněvalo. Utrhla ze stromu před chalupou červené jablko a hodila je Martinovi: 
„Chyť si jablíčko, beztoho máš žízeň.“ 
Martin jablko chytil, na nic zlého nepomyslel. Slunce připalovalo, Martin se ve svátečních šatech potil, i zakousl se s chutí do jablka. Ani je nedojedl, svalil se na kraji lesa do mechu a spal jako zabitý. Stárek dělal, co uměl, aby ho probudil, větvičkou z jalovce ho šlehal přes ruce, metlicí ho šimral na nose, na víčkách, ale s Martinem nic nehnulo. Přece nenechám nevěstu čekat, pomyslel si stárek a vydal se do zámku sám. 
Ten Martin si našel krásnou nevěstu, řekl si, když spatřil spanilou princeznu. Seděla ve zlatém kočáře, vykládaném drahokamy, do kočáru bylo zapřaženo devět plavých koní se zlatými hřívami a na kozlíku seděl kočí, vystrojený jako kníže, všechno na něm jen zářilo. Ti koně a ten kočí byli ještě před deseti dny zakleti v kuželky. 
Princezna se ptala cizího člověka, co jí nese. 
„To máš tak, krásná panno,“ pravil stárek, „jsem Martinův svědek na svatbě, ale Martin spí v lese, ať dělám co dělám, probudit ho nemohu.“ 
Princezna si dala k očím šátek a rozplakala se. 
„Ach, já nešťastná,“ naříkala, „víckrát už Martina neuvidím.“ 
Stárek vzdychl, bylo mu sličné princezny líto, hned by se s ní byl oženil sám. Když se princezna vyplakala, dala stárkovi šátek, aby na ni měl Martin památku, a zlatý kočár vyjel z nádvoří. 
Stárek se vracel k Martinovi a v duchu na něj huboval, že prospal vlastní svatbu s takovou překrásnou dívkou. Martin se vzbudil až za večerní rosy. Stárek mu řekl, jak pochodil, a dal mu šátek od princezny. Martin si rval vlasy a bědoval, bylo však pozdě naříkat. „Jdi domů,“ řekl stárkovi, „starej se o mlýn, půjdu do světa princeznu hledat.“ Rozloučil se se stárkem a dal se nazdařbůh lesem. 
Už byl na cestě týden, měsíc, divné kraje viděl, všelijaké lidi potkal. Všude se vyptával na princeznu ve zlatém kočáře, nikdo však mu o ní nepověděl. Tak chodil Martin světem už rok, Šaty se mu trhaly, střevíce ho cestou dávno opustily, tváře mu vousem zarostly, vlasy mu padaly až na záda. Ale on o sebe nedbal, jen princeznu toužil najít. Kdekdo se tomu rozedranému poutníkovi raději vyhnul, když ho měl potkat, lidé před ním zavírali na závoru. 
Jednou večer, utrmácen a ustýskán, sedl si na mez a cítil se k smrti sláb, myslel, že už nadchází jeho poslední hodinka. A tu ho napadlo, že se mu bude lépe umírat, když si dá pod hlavu šátek od princezny. Co ho dostal, ještě se ho nedotkl. Nosil ho složený na prsou jako poklad. 
I vyndal šátek a prostřel ho na zem. Šátek zazářil do tmy stříbrnými perličkami. Byly to princezniny slzy, navěky v šátku uchované. Martin si položil hlavu na šátek a najednou se mu srdce rozbušilo. Do ucha mu zazněl princeznin libý hlas: 
„Martine, mé potěšení, doufej, ještě pozdě není!“ 
Martin nevěděl, zdali sní, nebo bdí. Tu se mu šátek kolem hlavy sám omotal a Martin cítil, jak se s ním vznáší do výše. Chtěl si ho aspoň z očí odhrnout, ale šátek držel pevně a nesl ho povětřím kdovíkam. Martinovi bylo sladko z toho letu, všechna tíseň mu ze srdce spadla, únava zůstala dole na zemi. Tak letěl celou noc. Když přes šátek viděl vycházet sluníčko, do Ucha mu zašeptal něžný hlas: 
„Martine, mé potěšení, pospěš, ještě pozdě není!“ 
Martin cítil, jak se s ním šátek pomalu snáší dolů, a najednou ucítil pod nohama trávu. Strhl si šátek z očí a viděl, že stojí na louce plné pampelišek a ta louka se prostírá u hradeb velkého města. Báně a střechy zářily samým zlatem. 
Martin složil Šátek, schoval jej na prsa za košili a vešel do města. Všechna okna byla vyzdobena zlatými růžemi a liliemi, lidé byli svátečně ustrojeni a proudem se kamsi hrnuli. V tom lesku, v té záři se Martin ztratil jako šedé pírko, nikdo si ho nevšiml. Nechal se nést zástupem, až se dostal na náměstí. 
Z řečí kolem vyrozuměl, že se chystá svatba, že se dcera slunečního krále má dnes vdát za měsíčního prince. V tom se rozezněly zvony a z paláce vyšel průvod s nevěstou a ženichem v čele. Přicházeli blíž a Martin div do mdlob nepadl, v nevěstě poznal svou ztracenou princeznu. Už od něho byli na deset kroků, a tu se Martin prodral zástupem, a než ho kdo mohl zadržet, položil k nohám nevěsty šátek, který nosil rok na prsou. 
Všechna záře kolem pohasla a jen šátek se zatřpytil jako noční nebe. Princezna spatřila šátek, zapotácela se, přikryla si oči rukama a pošeptala princi: 
„Nevdám se dřív, dokud nebudu mít ten šátek.“ 
Princ se zamračil a ptal se Martina, zač ten šátek prodá. 
„Pošli si pro něj večer sem do podloubí,“ řekl Martin, „dohodneme se.“ 
Zvedl ze země šátek a strčil jej za záňadří. Hned se všechno zase rozzářilo, 
to šero trvalo jen chvilku, ale princezna byla bledá jako plátno. V zástupu to hučelo a šumělo, nikdo si neuměl vysvětlit, proč se průvod obrací a jde zpátky do paláce. Martin si sedl do podloubí a Čekal. Večer přišla princeznina komorná a hned se ptala po šátku. „Kolik za něj chceš ? Princ Ti vzkazuje, že nebude penězi šetřit.“ 
„Jen tři dukáty,“ pravil Martin, „a ty chci hned. Zítra ráno princezně šátek přinesu sám a nedám jí ho dřív, dokud mi nedá hubičku.“ 
Komorná se zhrozila, když to drzé přání slyšela. Co však mohla dělat, šla a řekla princi, jak pořídila. Princ se zakabonil, začal se za stříbrný kabátec všelijak tahat. „Co si to ten otrhaný, zarostlý člověk troufá,“ zvolal. „Jdi a řekni mu, že mu dám za šátek tři tisíce dukátů a od princezny že nedostane nic!“ 
Když komorná vyřídila princův vzkaz, Martin řekl: 
„Chci jen tři dukáty a hubičku od princezny, jinak šátek nedám!“ 
Princ zlostí div nepukl. Šel za princeznou a řekl jí, co ten blázen za šátek chce. „Dám mu cokoli,“ pravila princezna, „ale šátek musím mít, dřív se nevdám.“ 
Tak princi nezbylo nic jiného, než poslat Martinovi tři dukáty a vzkázat mu, aby druhý den ráno přinesl šátek, že hubičku od princezny dostane. 
Martin dostal tři dukáty, šel k holiči a do lázní, pak navštívil krejčího a dal si ušít nádherné šaty jako pro knížete. K ránu byly šaty ušity, Martin se oblékl a vydal se do paláce. 
Jak řekl, že nese šátek pro princeznu, hned ho pustili dovnitř. Ohlásili ho princi a princezně. Princ držel v ruce váček s třemi tisíci dukátů. Věřil, že si princezna rozmyslí dát hubičku otrhanému a špinavému nuzákovi. Ještě rád si ten žebrák vezme za šátek hromádku dukátů, myslel si princ. 
V tom se otevřou dveře a do síně vejde mladý, hezký muž v Šatech, jaké hned tak nevidíš, uklání se princezně a podává jí šátek.
Princ otevřel ústa, už mu tak od té chvíle zůstala: co teď viděl, to nečekal. Princezna se vrhla tomu mladíkovi kolem krku a dala mu hubičku. „To je můj pravý ženich,“ zvolala. 
Na druhý den se svatba slavila doopravdy. Měsíční princ se nedal zdržet, vrátil se do své říše, a od té doby nechce přijít slunečnímu králi na oči. Stříbrné šaty však dosud nes vlékl, sluneční lesk z oněch časů, kdy byl ještě ženichem sluneční princezny, se mu na nich třpytí dodnes. A protože se stydí za to, jak neslavně dopadl, ukazuje se jen v noci. 
Martin poslal stárkovi vzkaz, aby si mlýn nechal, že už se nevrátí. Stárek se o mlýn dobře stará. 
A když přijdeš do mlýna, na Martina vzpomíná, jak šli spolu za nevěstou a jak Martin usnul cestou. Více o tom neví nic, já Vám toho řekl víc.