Zámecký písař

Kterak poklady v zámku hledal a jak náhodou tajemství malého mouřenína odhalil, pak potichu zmizel, aby ho páni po soudech nehonili

V kraji plném mokřin, rybníků a potoků vystavěl kdysi pan Bavor ze Strakonic pevný hrad a dal mu jméno Blatná. Dávno byly vysušeny zrádné mokřiny, které chránily Blatnou místo kamenných valů, rybníky se rozlévaly doširoka a byly plné vodního ptactva a ryb. Když za pana Lva z Rožmitálu bylo odtud spravováno také rožmitálské panství, hrad byl přestavěn v pěkný zámek a bylo tu mnoho panských úředníků a písařů. Stodoly a sýpky ukrývaly bohatou úrodu a v městečku se dařilo všem řemeslům.
Po smrti pana Lva z Rožmitálu se mezi lidem vyprávělo, že na zámku je ukrytý veliký poklad. Ta zpráva se vryla do paměti jednoho z panských písařů tak, že kudy chodil, pořád přemýšlel, jak by se k pokladu dostal.
„Jestli tu páni někde uložili vzácný poklad, nechali u toho jistě nějaké znamení. Ale jaké?“ ptal se písař sám sebe a hledal ve starých knihách a listinách nějakou zprávu, ale marně.
Starý i nový zámecký palác měl několik světnic vymalovaných různými výjevy ze života svatých i blatenských pánů. Všichni se těm vzácným malůvkám divili, ale nikdo v nich nehledal ukryté tajemství. Jen panský písař si mohl nad nimi hlavu ukroutit. Když ho páni k sobě volali, mohl se horlivostí přetrhnout, jak utíkal, ale pořád nevěděl, kde ten poklad hledat.
Až jednou v městském šenku potkal starého panského sluhu. Byl už notně opilý. Šermoval kolem sebe rukama a zeširoka vykládal, jako by ho poslouchal celý regiment.
„A tam Vám sedí uprostřed hromady peněz zlatá kvočna s dvanácti zlatými kuřaty. Říkám vám, s dvanácti pěkně buclatými jako buchtičky a všechny jsou z pravého zlata.“
Jak to písař uslyšel, honem vzal svůj džbánek piva a přisedl k jeho stolu. „Copak to tu povídáš o penězích a kuřatech? Jakživ jsem nic takového neslyšel,“ povídal mu písař a poručil šenkýři, aby jim dolil piva.
Starý sluha se na písaře upřeně podíval, potom si ho přitáhl za kabátec blíž k sobě a potichu mu šeptal:
„Jestli mi nevěříš, tak jsi pes! Tam sedí s kuřaty zlatá kvočna a ta je ti tak veliká, že by se ani do slepičí kukaně nevešla.“
Písaře posedla touha po zlatě, a přestože viděl, že je staroch opilý, pořád na něho dotíral, aby mu pověděl všechno, co o tom pokladu ví.
„Poslechni starý! Když už Ti všechno uvěřím, jedno přece ne. Kde by se u nás taková zlatá kvočna s kuřaty vzala?“
Opilý sluha se na něho lítostivě podíval, potom si notně přihnul ze džbánku. Když se trochu vzpamatoval, začal písaři domlouvat:
„Tak Ty mi tedy nevěříš? Ty holobrádku! Já už toho v životě něco viděl. Na blatenském zámku sedí zlatá kvočna v jedné skrýši a hlídá ji tam černý mouřenín!“
„Kde by se na zámku vzal mouřenín, ty chytrá hlavo?“ zlobil se písař a marně přemýšlel, kde jakého viděl.
„A je! A je!“ praštil starý sluha pěstí do stolu. „Já ho tam na vlastní oči viděl, když jsem sloužil u pánů.“
Potom na něho přišla veliká únava a usnul s hlavou na stole. Písař ho budil, ale sluha spal jako zabitý.
Domů se vracel jako zmámený. Pořád mu nešel z mysli ten černý mouřenín. I v noci se mu o něm zdálo, jak pase na palouku zlatou kvočnu s kuřaty. Když druhý den přišel písař do kanceláře, hlava ho bolela jako střep a ostatní se mu smáli, že včera zase v šenku pěkně přebral. Ale on jenom mávl rukou a dosedl ztěžka za stůl.
„Kdyby se Vám celou noc zdálo o černém mouřenínovi, také byste na tom nebyli lépe,“ zlobil se na posměváčky.
„Snad Tě nestraší ve snu ten zámecký mouřenín?“ povídal jeden z písařů.
Jak to uslyšel, hned byl čilý jako rybička a začal se opatrně vyptávat, kde takového mouřenína mají.
„Jen řekni našemu kastelánovi, ať Tě pustí do hodovní síně ve starém paláci. Tam ho uvidíš na zdi, ty zvědavý!“
Ostatní písaři se dali znovu do smíchu a šeptali si, že se jejich kamarád asi pomátl na rozumu. Ten už ale neměl v kanceláři žádné stání. A jak mohl, hned se vytratil a běžel hledat zámeckého kastelána. Zahlédl ho na dvoře, jak se domlouvá s čeládkou. Honem spěchal k němu a uctivě ho zdravil.
„Copak? Copak, písaři, děláš venku tak časně po ránu?“ ptal se ho kastelán. Ale on začal řeč o tom mouřenínovi, kterého viděl v noci ve snu.
„Mládenci mi v kanceláři povídali, že prý zrovna takový je tu někde na zámku. Já ho ještě nikdy neviděl.“
Kastelán se usmál, a protože věděl, že si písaři tropí jeden z druhého šprýmy, poradil mu:
„Jestli se, písaři, nebojíš, tu máš klíče a jdi se podívat do starého paláce. Tam najdeš mouřenína na zdi pěkně vymalovaného. Ale straší prý tam celý regiment templářských rytířů, tak dej na sebe pozor!“ smál se a podával mu veliký starý klíč. „Děkuji, pane! Rád se tam podívám a ten klíč Vám brzy přinesu,“ poděkoval písař a hned běžel do starého paláce. Kastelán se upřímně smál. „Takový pudivítr! Letí jako blázen, div že si hlavu nesrazí.“
Zatím písař vyběhl po starých schodech až do druhého patra a opatrně otevřel klíčem dveře. Ve veřejích to zapraskalo a zakvílelo, protože sem už dávno nikdo nechodil. Panstvo pořádalo hostiny v novém sídle.
Když vklouzl dovnitř, mnoho toho neviděl. Všude bylo plno prachu, na sedadlech u oken se rozpadaly hedvábné polštáře. Na stojanech bylo několik ohořelých svíček a závěsy z pavučin. Když se písař v tom šeru trochu rozkoukal, přepadl ho zvláštní strach. Pořád se ohlížel ke dveřím, jestli za ním nejde někdo po schodech. Stěny staré hodovní síně byly pomalované kolem dokola roztodivnými malbami. Ale písař hledal jen toho mouřenína a brzy ho našel. Na stěně byl vyobrazen průvod templářských rytířů v bílých pláštích s červenými kříži na prsou a před nimi stál černý mouřenín s lucernou. „Konečně jsem Tě našel!“ zavýskl si písař, ale hned ztichl.
Kolem něho přeběhlo několik pištících myší a zmizely někde v díře pod podlahou. Nic víc se nedělo, žádná strašidla neviděl.
Když se písař znovu zadíval na starou malbu, zdálo se mu, že světlo z mouřenínovy lucerny svítí jasněji v jednu stranu, kde bylo veliké skalisko. Písař se podíval na to místo blíže a viděl, že jeden z těch kamenů je namalován ostřeji než druhý. V tu chvíli ho napadlo, že tam by mohl být zazděn ten zlatý poklad. Ještě jednou si všechno dobře prohlédl a potom vyšel z hodovní síně. Dveře za sebou ale nezamkl, jenom je zlehounka přivřel.
Když odevzdával klíč kastelánovi, ten se ho s úsměvem ptal:
„Tak co, písaři? Viděl jsi toho mouřenína? Je tam jako živý, jen mluvit neumí.“
„Jsem rád, že jsem ho viděl,“ řekl písař. „Děkuji Ti pane!“
Celý den potom seděl písař v zámecké kanceláři nad lejstry, ale do práce se mu nechtělo. Pořád jenom uvažoval, jak by se dostal k tomu pokladu. Ještě toho večera si ve dvoře vypůjčil zapomenutou motyku a starý měch. Všechno odnesl potají do své komory v podkroví a potom se natáhl do postele, ale neusnul. „Jestli ten poklad nevyzvednu, kdopak ví, komu se jednou dostane. Když ho najdu sám, s nikým se dělit nemusím a ze služby raději uteču,“ uvažoval dlouho do noci. Když už táhlo k půlnoci, sebral náčiní a schoval je pod svůj dlouhý plášť. Potom vzal rozžatou lucernu a vyšel na chodbu. Starý palác stál vedle přístavku, nebylo ale snadné se k němu potají dostat. Psi běhali celou noc po nádvoří a dotírali na každého, kdo se objevil. Písaře však znali, vracel se často z pozdních toulek přes zámecký park.
Podařilo se mu přeběhnout do starého paláce a vyjít po schodech potichu až nahoru. Dveře otevřel snadno a opatrně vklouzl do hodovní síně. Mouřenín tam byl i se všemi těmi rytíři jako dřív. Písař rychle zakryl pláštěm světlo lucerny, aby nezářilo do oken, potom se dal do díla. Nožem odškrábl kus malované omítky a pod ní našel malá dvířka ve zdi. Když je otevřel a sáhl tam nebojácnou rukou, nahmatal kožené váčky plné peněz. Rychle je z úkrytu vybral a uložil do starého měchu, dvířka potom už zavřít zapomněl. Motyku vyhodil otevřeným oknem do malého dvorka a sám pospíchal rychle po schodech dolů.
Když se dostal do své komůrky, ruce se mu třásly a hlava ho bolela, jako by se mu měla právě rozskočit. Z měchu vyňal několik kožených váčků a otevřel je. Zaleskly se v nich zlaté peníze.
„Konečně jsem bohatý!“ povzdechl si s úlevou písař. „I když jsem nenašel zlatou kvočnu s kuřaty, mám nyní tolik peněz, že se mohu mít dobře až do smrti. Ale hned ráno musím odtud, než někdo přijde na to, že v hodovní síni byla otevřena tajná schránka.“
Potom narovnal celé své jmění do starého měchu, a když ráno otevřeli zámeckou bránu, první z ní vyklouzl a pospíchal cestou do Písku. Sotva dohonil jednoho kupce s vozem, kousek cesty se s ním svezl.
V zámku brzy hejtman pohřešil písaře a v kanceláři hřměl a nadával ostatním písařům, kteří za nic nemohli.
„Všechny Vás dám zavřít, Vy škrabalové! Copak je to za pořádek? Jeden se zastáváte druhého, i kdyby to byl lotr.“
„Pane hejtmane, nehněvejte se na nás! My za to opravdu nemůžeme, že náš kamarád včera někde v městském šenku přebral. Já pro něho zajdu nahoru a vzbudím ho,“ nabídl se jeden z písařů.
Než se hejtman vzmohl na slovo, vyběhl ze dveří, aby byl od něho co nejdále. Jaké bylo však jeho překvapení, když našel komoru prázdnou. Ptáček zavčas uletěl, aby nebyl polapen.
Na Blatné z toho bylo veliké pobouření, a teprve za několik dní si kastelán vzpomněl, že tomu písaři půjčoval klíče k hodovní síni. Honem se rozběhl do starého paláce, aby viděl, co se tam stalo. Našel rozbitou zeď a v ní otevřená tajná dvířka, o kterých ani sám nikdy nevěděl. Hned si pomyslel, proč se ho písař vyptával na mouřenína. Když to svému pánu pověděl, bylo pozdě. Písař se ztratil ve světě a na Blatné se už nikdy neukázal.