Zapovězený uzel

V rybářské osadě se jednou nevydařil rok. Z podzimka šly ryby špatně do sítí a zásobárny zely k jaru prázdnotou. Pro rybáře je ryba jako zrno pro rolníka. Když nejsou ryby, hladoví celá ves. 
I dali všichni rybáři hlavy dohromady a začali se radit. Jak žít, co si počít? K tomu, aby vyjeli na moře, nebyl ještě vhodný čas; jestli zůstanou doma, bude s nimi konec. 
Přemýšleli a rozmýšleli, až se rozhodli, že přece jen zkusí štěstí.
„Možná že se moře nad námi slituje a přece jen nějakou tu rybku pošle do sítí!“ 
Tu pravil jeden rybář: 
„Nevím, je-li to pohádka anebo pravda, ale povídá se, že starý Karel se kdysi přátelil se samotnou mořskou královnou. Ten jistě ví, jak ryby přilákat.“ 
„I mně se něco míhá v paměti,“ řekl druhý rybář. „Byl jsem ještě maličký, když mi dědeček vypravoval, že Karel má očarovanou věcičku, která přiláká ryby v každé době. Co abychom k staříkovi zašli, možná že nám ji daruje pro štěstí!“ 
Karel bydlil na samém kraji vesnice. Byl kdysi statečný a na slovo vzatý rybář. Ale čas mu už dávno ohnul záda a stařec přestal vyjíždět na moře. I práh své chatrče zřídka přestupoval. Když však rybáři zaklepali na dveře, Karel k nim vyšel a pravil: 
„Vím, přátelé, proč jste ke mně přišli, a dejte pozor, co Vám povím: dobrý rybář nespoléhá na štěstí, ale na svůj um a na sílu svých rukou. Vy jste se však pustili do nesnadné práce. Vyjíždíte na moře předčasně, a to nemá moře rádo. No dobrá, jen směle jeďte, pomohu Vám.“ 
Tu starý Karel sundal šátek, který nosil na krku, a ukázal jej rybářům. 
„Podívejte ..... na šátku jsou tři uzly. První uzel Vám přinese dobrý vítr. Rozvažte jej, až vztyčíte plachtu. Druhý uzel Vám přiláká ryby. Rozvažte jej, až vrhnete sítě. Ale třetí uzel nerozvazujte! Jestli to uděláte, neštěstí Vás nemine. A ještě jedno Vám povím: buďte spokojení s tím, co Vám moře samo pošle. Ať už ulovíte ryb hodně nebo málo, nevrhejte sítě podruhé.“ 
„Neboj se, Karele,“ odpověděli rybáři. „Jak jsi řekl, tak uděláme. Dáváme Ti své slovo.“ 
„Mějte na paměti, že rybářské slovo je poctivé slovo,“ řekl stařec a dal rybářům šatek. 
Celou noc vylévali rybáři bárku smolou a spravovali sítě. K ránu bylo všechno hotové. 
Vskočili do lodice a odrazili od břehu. 
Vypluli rychle ze zálivu a vztyčili plachtu. Tu vytáhl jejich kapitán šátek starého Karela a řekl: 
„Rozvažme první uzel.“ 
Rozvázali uzel, a hned zadul čerstvý větřík, napjal plachtu a hnal lodici kupředu. 
Plula dobře, sama, bez kormidlování, a rozřezávala vlny jako nožem. Rybáři vyjeli daleko na otevřené moře. Najednou vítr utichl, plachta klesla a lodice se zastavila. 
„To je jistě to místo, o kterém mluvil stařík!“ řekli rybáři. „Tady naklademe sítě. 
Všichni se dali družně do práce. Na mělčině spustili kotvu, rozložili sítě a vrhli je do moře. 
„A teď rozvaž druhý uzel!“ zvolali rybáři. 
Kapitán vytáhl ze záňadří šátek starého Karela a rozvázal uzel. A sotva jej rozvázal, v moři něco zapleskalo, po hladině se roztáhla kola a poplavky na sítích se rozkolébaly. 
Rybáři počkali, až se všechno kolem utišilo, a začali opatrně vytahovat sítě. Ještě nikdy nebyly tak těžké. Rybáři táhli ze všech sil, až se konečně okraje sítí pozdvihly nad vodu. V nevodu se rybami jen hemžilo, stříbřité šupiny blyštěly na slunci, že až oči bolely. 
„Ráz, dva!“ velel kapitán. 
Rybáři trhli úvazky a ryby se vysypaly do lodic. 
„Dobrý lov!“ řekl jeden z rybářů. „Díky starému Karelovi.“ 
„Tak, tak,“ odpověděl druhý. „My bychom ale potřebovali tři takové úlovky, abychom do tahu ryb všichni měli dostatek. Nehodíme sítě ještě jednou?“ 
„Co to povídáš?“ řekl nejmladší rybář. „Jen si vzpomeň, co říkal Karel: Buďte spokojení s tím, co Vám moře samo pošle.“ 
„No, starochům a chlapcům to, jak vidím, stačí,“ zasmál se kapitán. „Ale my se budeme červenat studem, až se vrátíme s lodicí, která nebude plná po okraj.“ 
A tak vrhli sítě znovu. 
Tentokrát však jim štěstí nepřálo, vytáhli je prázdné. Nechytili ani rybičku. 
Rybáři zesmutněli, ale kapitán pravil: 
„To je proto, že jsme nerozvázali třetí uzel na šátku starého Karela. Vidíte sami ..... to není obyčejný šátek. Každý uzel přitahuje štěstí. Zbyl ještě jeden, rozvážeme ho taky. A pak se naše loďka naplní vrchovatě.“ 
„Nevím, kapitáne,“ řekl nyní nejstarší rybář. „Karel nám nakazoval, abychom se toho uzlu nedotýkali.“ 
„No, Ty jsi už taky dost starý,“ odvětil kapitán, „a staří lidé se vždycky drží přísloví: Do třetice osud nepokoušej. Jenomže se říkává také jinak: Jen hlupák se odříká štěstí.“ 
„A je to pravda,“ pravili rybáři. „Děj se, co se dít má. Rozvaž uzel, kapitáne!“ 
Kapitán měl šátek už dávno připravený. Škubl posledním uzlem a rozvázal jej. V ten ráz moře zahučelo, za zádí se zdvihly vlny a poplavky na sítích divě zatančily. 
„Ryby jsou tu!“ řekl kapitán. „Nemluvil jsem pravdu?“ 
Rybáři se zaradovali. Nemohli se dočkat, až přijde čas vytáhnout sítě. A opět, jako poprvé, se jim sítě zdály velice těžké. Ale rybáři jsou silní lidé. Chopili se družně provazců a vytáhli nevod. Co to! V sítích se tloukla jedna jediná ryba. Byla to napodiv obrovská štika, ale ocas měla tupý, jako kdyby jí ho někdo usekl sekyrou. 
„Je to ale netvor!“ podivili se rybáři a hodili rozmrzele štiku do lodice. 
Mezitím se už začalo slunce sklánět k vodě. Před západem se vlny uklidnily. 
A tu se nad ztichlým mořem ozvaly jakési hlasy. Rybáři vyskočili a rozhlíželi se kolem dokola. 
Kohopak ještě nouze vyhnala na moře v nepravý čas? ptali se v duchu. 
Ale nikde nebylo vidět ani lodičku. 
„Možná že to křičel racek,“ řekl kapitán. 
Tu zahrála hlasitě a táhle pastýřská píšťala, jako kdyby pastýř ve vesnici svolával stádo. Potom se otázal ženský hlas: 
„Jsou všichni doma?“ 
A zvučný dívčí hlásek odvětil: 
„Všichni. Jen bezocasý kozel chybí.“ 
A opět zahrála píšťala. Ještě hlasitěji, ještě táhleji. 
Štika v lodici se najednou zatřepala, rozevřela na celé kolo zubatou tlamu a ze vší síly začala rozrážet ostatní ryby. Ale kapitán ji kopl botou a hlasitě křikl na své druhy: 
„Zdvihněte kotvu! Nějak se mi to všechno nelíbí. Plujme co nejrychleji odtud.“ 
Rybáři vytáhli kotvu a obrátili lodici k domácímu břehu. 
Ale co se to jen dělo! Ať se opírali do vesel jak chtěli, lodice se nehla z místa. Jako kdyby moře v rosol zhoustlo, jako kdyby dno lodice přirostlo k vodě. Veslovali a veslovali, ale lodice nepopojela kupředu ani o píď. 
Tak se plahočili celou noc. Chvílemi odhazovali v zoufalství vesla, a zas znovu se do nich opírali, ale nic to nebylo platné. Zdálo se, že žádná síla na světě nemůže člunem pohnout. 
A na úsvitě, sotva na východě zaplály červánky, se opět ozvaly podivné hlasy: 
„Jsou všichni vzhůru, jsou všichni pohromadě?“ 
„Všichni jsou vzhůru, všichni jsou pohromadě, jen bezocasý kozel ne a není k nalezení!“ 
A znovu zazvučela píšťala a tichounce zacinkaly rolničky. Tu se pojednou v loďce pohnula ryba. Až od samého dna se vyplazila ta podivná, štika, rozevřela zubatou tlamu a zahýbala žábrami. 
„Je to ale nepokojná potvora!“ zabručel kapitán a najednou ho napadlo: A není to všechno kvůli štice? Neshánějí se to tam po ní? 
Tu kapitán vyskočil z lavičky, popadl štiku a vyhodil ji přes palubu. 
A hned kdesi daleko, možná že až na samém dně mořském, někdo zatleskal a vesele zavolal: 
„Podívejte, podívejte, bezocasý kozel pluje domů. A jak spěchá, až bubliny vypouští!“ 
Víc už nezaslechli. Zdvihl se strašlivý vítr, zahučely a zabouřily vlny, že rybáři neslyšeli ani vlastního slova. Člun byl stržen a nesen po vlnách. 
Celý den křižovali rybáři po rozbouřeném moři. Lodice chvílemi létala vysoko nahoru, jako kdyby se chtěla vznést k oblakům, chvílemi se propadala do hlubin, snad až na samé mořské dno. Takovou bouři věru ani starci za celý život nepamatovali. 
K večeru přirazila bouře loď ke skalnatému ostrovu. Rybáři vyskočili na břeh a jakžtakž ji vytáhli na suchou zemi. 
„Co je to za ostrov?“ ptali se druh druha. „Kam nás to zaneslo?“ 
Tu vyšel ze skal maličký staroušek. Záda měl ohnutá do oblouku a bílý vous mu sahal skoro až k zemi. 
„To je ostrov Chiu Maa,“ pravil stařeček. „Není divu, že jej neznáte. Sem zřídkakdo z vlastní vůle připluje.“ 
Staroch zavedl rybáře do dřevěné chatrče ve skalách, zahřál je, dal jim najíst a potom řekl:
„Kdo jste a odkud přicházíte? A proč jste vyjeli tak brzy na lov?“ 
„Co nám zbývalo? Zásobárny se vyprázdnily a v osadě nastal hlad,“ odpověděli rybáři a vyprávěli staříkovi všechno, co se jim přihodilo. Jen jednu věc mu zamlčeli ..... to, jak rozvázali třetí, zapovězený uzel na šátku starého Karela. 
Stařík je vyslechl a pravil: 
„S Vaším Karelem jsem se kdysi znal. Byl to statečný a moudrý rybář. Moře mu bylo jako rodná chalupa. Víte, kam poslal Vaši loďku? Přímo na pastviště mořské královny. Pase tam své ryby. Ale její ryby jsou chytré a rozumné a do sítí se nikdy lapit nedají. Do Vašeho nevodu se chytila rybí hejna, která tam zdaleka táhnou, aby se napásla pospolu se stády mořské královny. Ale jak se dostala do vašich sítí bezocasá štika, tomu nerozumím. Čím jste ji přilákali?“ 
Tu rybáři pochopili, jakého neštěstí je chtěl Karel uchránit, ale nic staříkovi neřekli. Bylo jim těžko u srdce. Bouře na moři neutichala, vítr bez ustání skučel v komíně a veliké kapky deště pleskaly do okénka. Nepohoda se nerozpoutala věru jen na jediný den. 
Staroch uložil rybáře v chatrči do kouta na staré sítě a oni usnuli, jako když je do vody hodí. 
Na úsvitě stařík rybáře probudil. Za oknem bez ustání zuřila bouře a vlny rachotily o balvany. Rybáři ztratili dočista odvahu. 
„Co si počneme?“ ptali se staříka. „Takhle se odtud nikdy nedostaneme. A doma čekají hladové děti.“ 
„Nebojte se,“ odvětil stařík. „Možná že se Vám to přece jen podaří. Dejte sem šátek starého Karela.“ 
Jen nerad vytáhl stařešina šátek a podal jej staříkovi. 
Staroch pohlédl na šátek a potřásl hlavou. 
„Kdysi jsem ho už viděl. Jenomže tenkrát, vzpomínám si, na něm byly tři uzly. Dva uzly, jak sami říkáte, jste rozvázali, ale kde je ten třetí?“ 
Co rybářům zbývalo? Pověděli všechno, nic už nezamlčovali. 
Staroch se zachmuřil. 
„Jste špatní námořníci!“ pravil. „Starého Karela jste neposlechli a mne jste chtěli oklamat.“ 
Rybáři se zastyděli a sklonili hluboko hlavy. 
„Nu,“ pravil stařík, „vidím, že jste už i tak dost potrestáni. Kvůli starému Karelovi a kvůli Vašim hladovým dětem Vám pomohu.“ 
Tu vzal stařeček šátek, zavázal na něm uzel a pravil: 
„Dbejte, aby propříště Vaše slovo bylo vždycky tak pevné jako tento uzel.“ 
Sotva zatáhl smyčku, vítr za oknem naráz utichl a vlny ulehly do moře, jako kdyby nikdy žádná bouře nebyla. 
Rybáři stařečkovi poděkovali a vydali se ke své lodici. 
Stařík je doprovodil až ke břehu, a když zdvihli plachtu, mávl rukou jako na rozloučenou. Tu se vzdula plachta lehkým větříkem a loďka plynula po klidném moři. 
Ještě téhož dne připluli rybáři ke své osadě. 
S jakou radostí je vítali přátelé a rodiny! 
A s úlovkem vystačili až do tahu ryb. 
Dobrý konec ..... všechno dobré. Rybáři však nikdy nezapomněli na poučení, jehož se jim dostalo. Od těch dob je slovo námořníků tak pevné jako námořnické uzly, které vážou na lanech. 
A Vy také pamatujte na tuhle pohádku: vždyť to nejsou jenom námořníci, kdo musí držet dané slovo.