Zavařeninový kontroloři - Petrklíče

Jednou zrána řekla babi Petrklíčová klukům: „Dnes budeme s Žofinkou vařit džem. Bude dobře, když půjdete ven, abyste tu nepřekáželi.“ Ale kluci volali: „Jakpak to, že Žofinka bude s tebou vařit džem, a my ne? Jaká je v tom spravedlnost?“ A křičeli: „My chceme taky vařit džem, protože džem je prímový a je moc dobrý, zvlášť když je meruňkový nebo višňový!“ A řekli: „My se vystrnadit nenecháme.“ A babička řekla: „Chcete míchat vařečkou? O co vám vlastně jde?“ A Dominik řekl: „My chceme ochutnávat.“ A Matouš dodal: „A uždibovat.“ A Vavřinec: „A papat.“ A Cyril řekl: „Víš, jak vždycky ukápneš zavařeninu na talířek a čekáš, jestli houstne.“ Žofinka se přimluvila: „Tak ať ochutnávají, babi. To přece můžou. Můžou jít ven, ať jsou venku a vždycky přijdou ochutnat.“ „Jestli to vaříte dobře,“ řekl Cyril. „Vy totiž budete v té vůni pořád, a tak už nepoznáte, jestli je to správná vůně a správná chuť, nebo ne.“ Žofinka se radovala, kulila pyšně oči, jak to krásně vymyslela, a kluci byli spokojeni. „My budeme kontroloři,“ těšili se. „My budeme marmeládoví a zavařeninoví kontroloři.“ A protože babička už nosila sklenice, obuli se bráškové, Vavřincovi nasadili čepici proti slunci a šli. „Ne abyste mi sem vrazili všichni najednou,“ volala za nimi babi, „kontroloři! Pěkně jeden po druhém!“

Venku bylo slunce, cvrlikali tam ptáci, někde hučely nějaké stroje a větší děti se proháněly na kolech. Na asfaltce ležela drobounká drť, jak ji tam vítr a auta ze stavby nanosily, a kola v ní hlasitě šustila. Petrklíče se pomalu šinuli ulicí. Vlastně ani nechtěli jít, chtěli zůstat před domem, co nejblíž hrnci se zavařeninou, a přece jaksi záhadně postupovali pořád dál. Matouš ryl teniskou v písku, Dominik skákal po obrubníku, Vavřinec sledoval mravenčí cestičku a Cyril zkoušel jít pozadu. Ušel několik kroků pozpátku a narazil do Petrželky. Petrželka si nadšeně povytáhl trenky a šel s nimi. Vtom spatřili kluci na konci ulice podivnou holčičku: jezdila tam jako na koloběžce, ale koloběžku neměla. Odrážela se jednou nohou od země a rejdila, ale když tam kluci došli, už tam nebyla.

„Tamhle je, u pomníčku!“ řekl Cyril a všichni i s Petrželkou se vydali za ní. Rostly tam javory a byla tam lavička a na té lavičce kdosi strnule seděl, seděl, ani se nehnul. Ale nebyla to holka, byl to veliký plyšový medvěd. Vavřinec se hned drápal nahoru k medvědovi, a jak tam tak spolu seděli, byli oba stejně velcí. Jen medvěd měl větší břicho a mohutnější tlapy. Děvče stálo těsně u pomníčku, na jedné noze kolečkovou brusli, druhou bez brusle se opíralo o zem. „Tady budu za rok držet stráž!“ řeklo klukům a dívalo se důležitě na pomníček. „A proč?“ zeptal se Dominik. „Protože se tady každý rok drží stráž, u pomníčku!“ zamračilo se děvče. „A co když bude pršet?“ vyzvídal Matouš. Holčička se urazila. Vyplázla na Petrklíče jazyk a odsekla: „A nebude!“ Rozjela se k lavičce, kde trůnil medvěd s Vavřincem, zalovila pod lavičkou a vytáhla druhou kolečkovou brusli. Potom sáhla po medvědovi. „Ty jedeš pryč?“ lekl se Cyril. Děvče neodpovědělo. Odfouklo si vlasy z tváří, položilo volnou brusli vedle medvěda a začalo zase rejdit. „Neodpovídá“ šeptal Dominik a Matouš řekl: „Je zarputilá.“  A Cyril navedl Vavřince: „Zeptej se jí, jak se jmenuje.“

Vavřinec počkal, až pojede děvče kolem, a jasným hláskem zahalekal: „Jak se jmenuješ, holčičko?“ Holčička nic, ale když jela zpátky, řekla: „Verunka.“ A přistála u lavičky jakoby nic. „Tohle koleno,“ ukázala Petrklíčům zaschlý strup na koleně, „jsem si tuhle rozbila a vůbec jsem nebrečela.“ A dodala: „To jsem jela na dvou bruslích. Ted radši jezdím na jedné.“ Kluci pokyvovali chápavě hlavami a vážně prohlíželi strup i koleno. V tom si Dominik vzpomněl na zavařeninu. „My jsme zapomněli! Kontrola zavařeniny!“ vyhrkl. A hned řekl Verunce: „Půjčila bys nám tu brusli, když na ní nejezdíš? Já bych tu byl hned zpátky. My jsme totiž kontroloři. Máme kontrolovat zavařeninu a potřebujeme být rychle doma a rychle zase tady.“ „To by se hodilo,“ rozzářil se Cyril, „viď, Matouši?“ A Matouš vykřikl: „To by bylo ohromné!“ A Verunka řekla: „Tak si ji zkuste.“ A Petrklíče zkoušeli a zkoušel i Petrželka a všem se kolečková brusle náramně hodila. „Víš co? Ty bys nám tu brusli měla prodat. Vyměnit ji za něco,“ řekl Cyril. „Co potřebuješ?“ A Verunka řekla: „Nic. Ale vyměnila bych ji. Jenže za co?“ „Já ti dám tohle svý tričko s želvou!“ vylepil Matouš. „Pro medvěda!“ A Cyril řekl: „A já ti dám pro medvěda ponožky!“ A Dominik vykřikl vesele: „A já trenýrky!“ „Vidíš, to je celé medvědí oblečení,“ řekl Cyril. Verunka se podívala na kluky a na medvěda a kývla hlavou: „Tak jo. Na medvěda nic nemám.“

Doma už babi několikrát nakapala zavařeninu na talířek, jestli houstne, už naplnila sklenice, a kontroloři pořád nikde. „Běž se, Žofinko, po nich podívat,“ řekla babi. „To není samo sebou. Tak se na ten džem chystali!“ Žofinka se rozběhla ulicí. Oběhla roh, ale bráškové nikde. Až jí listonoška řekla: „Jsou támhle u pomníčku, něco tam vyjednávají.“ Když se Žofinka dověděla, za co kluci chtějí vyměnit oblečení, zaradovala se, ale hned začala přemýšlet. „Počkejte, počkejte,“ řekla. „Co může ještě někdo z nás nosit, to nedáme.“  A hned si počítala na prstech a ukazovala si na Petrklíče: „Po Cyrilovi může nosit věci Matouš. Po Matoušovi Dominik a po Dominikovi Vavřinec. A po mně taky Vavřinec. Ale po Vavřincovi už nemůže nikdo nosit nic, takže dáme medvědovi Vavřincovy věci.“ Jak Žofinka řekla, tak to Petrklíče udělali. Za chvíli byl Vavřineček nahatý a medvěd byl napasovaný do jeho trička a trenýrek, měl jeho ponožky a na hlavě jeho čepici. Vavřincovi dala Žofinka na hlavu kapesník se čtyřmi uzly, aby ho nepálilo sluníčko, a tak se vydali domů.

Jak je babi uviděla, polekala se, co se stalo, ale když jí to Petrklíče vysvětlili, dala malému naháčovi vyškrábat celý kastrol od zavařeniny. „Nedá se nic dělat,“ řekla, „hlavní zavařeninový kontrolor je teď Vavřinec. “ A ještě řekla: „Doufám, bando, že ho takhle nahatého nenecháte.“ A bratři ho opravdu nenechali. Každý vytáhl svou kupku prádla, a co měl kdo navíc, to předal někomu menšímu. Takže to dopadlo asi tak, jak to předpovídala Žofinka: Vavřinec dostal od Matouše ponožky, od Dominika trenky s bílým pruhem na boku a tričko s kormidlem na pupíku. Dominik dostal od Matouše trenky, co ještě Matouš ani nenosil, a Cyril mu dal modré tričko s písmenky A B C a D. Matouš dostal od Žofinky froté ponožky, a když už všichni měli, co potřebovali, vytáhla Žofinka ze zásuvky svůj červený plátěný klobouček a posadila ho Vavřincovi na hlavu. „Tumáš,“ řekla mu, „ať jsi frajer!“ A když si pak všichni dali zavařeninu na chleba a všichni ji schválili, že má správnou chuť i vůni, šli ven a jezdili na té jedné kolečkové brusli až do večera. Jak? Střídali se, to se ví!

Zdroj:http://pohadky-online.eu/petrklice/zavareninovi-kontrolori/