Zázračné jablíčko

Za třemi potoky, za třemi vrchy a za třemi dolíky bylo malé království a v něm panoval král Antonín Matěj III. Ten měl jedinou dceru a ta, jak už to u jedináčků bývá, byla hodně rozpustilá. Ve škole byla nepozorná, v násobilce pletla páté přes deváté a sešity měla samou kaňku; po ulicích chodila pyšně, žádnou starou babičku nepozdravila a na strážníky vyplazovala neslušně jazyk; doma vůbec nikoho neposlouchala, kdeco dobrého smlsala a nerada se myla.
Dokud byla malá, tak se jí to ještě promíjelo; ale když už byla velká a polepšit se nechtěla, tak už na to začínali obyvatelé tohoto královstvíčka reptat Starý král však na to nedbal a hleděl si víc pěstování velkouchých králíků, nafouklých holtibů a vzácných kaktusů. Ale jednou se nějak o nehodné princezně dozvěděl pohádkový dědeček a bylo zle ..... bylo moc zle!
„Však já jí tu neposlušnou hlavu brzy napravím!“ rozzlobil se pohádkový dědeček a udělal svou holí nějaké čáryfuky.
A zrovna v tu chvíli se strhl na královském zámku hrozný poplach. Král se leknutím celý třásl, dvorní dámy bědovaly a služebnictvo nevědělo strachy, co dřív počít; jestli také plakat nebo shánět lékaře a kouzelníky. A nebylo divu: vždyť princezně u oběda narostl náhle dlouhatánský roh a ničím se nedal z čela odstranit! Sotvaže jej pilkou odřezali, hned narostl zase celý a skorém ještě větší nežli dříve. To se ví, že princezničku přešla rázem všechna rozpustilost: zavřela se ve svém pokojíčku a pouštěla k sobě kromě otce jenom svoji starou chůvu. Styděla se hrozně za tu zvířecí ozdobu a plakala ve dne i v noci; ale roh se tím nijak neodstranil ani nezmenšil. Dvorní služebnictvo mělo sice přísně nakázáno nikde o tom nemluvit, ale nějak se to z královského zámku přece vyneslo a brzo se o tom šuškalo i v té nejzapadlejší vesnici.
„No, princezně to patří za tu její rozpustilost, aby taky byla jednou řádně potrestána, ale řekněme, aby ten roh měla pořád, to bychom jí skoro nepřáli!“ šeptali si měšťané i vesničané. „Snad už by teď byla hodná, když se přesvědčila, že žádná nedbalost a rozpustilost na světě nezůstanou bez trestu!“
To si také myslel pohádkový dědeček, zvláště když slyšel, jak princezna pláče a slibuje, že se polepší. Chtěl princeznu už za týden zbavit ostudného rohu, ale chtěl už přitom prokázat také dobrodiní některému junákovi, který má dobré srdce a řádně se chová.
V Kropenaté Lhotě, v malé chaloupce za potokem, bydlela chudá vdova Bartáčková se svým synem Honzou. Honza byl už notný habán, ale v práci matce mnoho nepomohl; sotvaže jednou za čas popásl trochu strakatou kravku, nejraději se jen válel za pecí nebo vylizoval rendlík od kaše; zato však tu práci vykonával tak důkladně, že to lépe ani jejich kocour nedovedl. Bartáčková se s ním často hodně vyvadila, ale přece jen mu přála, aby ho potkalo jednou velikánské štěstí. A že se tak jednou stane, o tom byla přesvědčena.
A proto není, milé děti, divu, že jednoho dne zrána přispěchala z trávy domů celá poplašená a udýchaně vykládala Honzíkovi, že pod hruškou na Luňáčkách sedí pohádkový dědeček. „Nic to není platné, pacholíčku, a chtěj nechtěj, musíš jít do světa hledat štěstí. Ten dědeček Ti přišel snad už naproti a kdo ví, kdy se Ti naskytne zase tak vhodná příležitost Proto Ti tentokrát nepovolím a musíš jít!“ vykládala tetka Bartáčková.
„A to mám jít zrovna hned a nepočkat si ani na oběd? A to mám jít dnes, když pečete zrovna moje znejmilejší buchty? Snad bych mohl jít, maminko, asi tak za čtrnáct dní, anebo aspoň za týden,“ fňukal Honzík.
„I co Ti to, hochu, napadá?“ rozkřikla se rozčilením starostlivá matka.
„Ten dědeček tam bude sedět sotva do večera a pak jistě zmizí zas do jiné pohádky. On chce jistě podporovat jen ty podnikavé hochy, kteří se nelekají námahy a hned se rozhodnou jednat bez bázně a bez odkladu. Takoví se mu líbí a jen takovým rád pomůže!“
„A kdo ví, jestli tam nesedí jen proto, aby si na cestě světem trochu odpočinul, a kdo ví, jestli už dávno nyní není kdovíkde?“ vymlouval se Honzík.
„A to sotva, milý hochu! Vždyť se to ví po celé zemi, že princezně narostl ten hrozný roh, a ten dědeček jistě hledá nějakého pořádného chasníka, aby mu pomohl; poradí mu, co a jak, a pak ho pošle rovnou do královského zámku,“ vykládala tetka, jako by to četla z nějaké vyhlášky. „Já už to v duchu vidím, jak zrovna Ty, můj Honzíčku, princezničku uzdravíš. Potom snad ji dostaneš za to za manželku a půl království k tomu. To bych Ti pak mohla koupit o jarmarce nové šaty a kaše bych Ti uvařila ten největší plecháč, co mám na prádlo!“
„No tak já, maminko, tedy půjdu, ale dřív rozhodně ne ..... až po obědě!“ rozhodl se Honza.
„I to víš, že ani dřív jít nemůžeš, když musíš dát přece také polovičku buchet dědečkovi, aby viděl, že máš dobré srdce. A to zrovna jako s uděláním jsem si dneska ráno zadělala na buchty ..... proto věřím, že se tohle všechno děje podle nějakého předpovědění a že všecko pro nás dobře dopadne. Vždyť Ty jsi kromě té lenosti, mlsnosti a nedbalosti ..... nikomu na světě neublížil. A teď už se musím hned dát do pečení a ty, Honzíčku, se zatím pěkně připrav na cestu!“ domluvila tetka a hned se s chutí dala do práce.
A Honzík se zatím chystal na cestu. Ten veliký hrnec kaše ho tak lákal, že přemohl i největší lenost a pak: lc obědu jsou jeho milované buchty. Nají se jich doma do sytosti a ještě si smí sníst polovičku buchet, které mu dá matka na cestu ..... to přece byla krásná vyhlídka.
A sotva bylo po obědě, už se musel Honzík chystat. Tetka Bartáčková jej pobádala k spěchu, protože trnula strachy, aby zatím pohádkový děda neodešel někam jinam. A tak se stalo, že se Bartáčkův Honza konečně také jednou vypravil za štěstím do světa, vyprovázen starostlivou matkou až na konec vesnice. Tam se s ním maminka rozloučila a pak se s pláčem navrátila do své chaloupky.
Zato Honza kupodivu rázně vykročil na cestu za velikým štěstím. Vykračoval si dlouhými kroky, točil holí a do kroku si hvízdal veselou písničku. Ale to všecko jenom tak dlouho, dokud mu pod nos nepřitáhla z rance vůně buchet; pak pojednou začal zpomalovat krok ..... až se zastavil a po kratičkém rozmýšlení si zalezl za šípkové trní a tam se rázně pustil do buchet! ..... Omlouval sám sobě, že už jde od vsi skoro deset minut a za tu dobu že mohl už hodně vytrávit Baštil jednu buchtu za druhou, až mu zbyla jenom jedna a o té si Honza řekl, ta že přece dědečkovi k najedení úplně stačí.
Znovu posilněn vykročil zase s novou chutí na další cestu a brzy potom, když přešel ještě malý vršek, spatřil v záhybu cesty pod starou hruškou stařičkého dědečka. A tu Vám, milé děti, ten kluk vyndal rychle z rance i tu poslední buchtu a honem z ní ještě cestou ukusoval, aby na dědečka zbyla jenom půlka buchty.
Sotva děda spatřil Honzu přicházet, hned se počal třást hladem a skuhral skomíravým hlasem:
„Hu, hu, hu! To je mi zima ..... hu, hu, hu, to mám hrozný hlad!“ A přitom hleděl s toužebností na Honzíka.
„Inu tumáte, dědo, kousek buchty a pořádně se najezte!“ řekl Honzík a podal dědečkovi zbytek buchty.
Dědeček ji s chutí snědl a potom k Honzíkovi promluvil:
„Děkuji Ti, hochu, žes mě nasytil. Je vidět, že máš dobré srdce, a já Ti proto pomohu. Vím, že jdeš do světa hledat štěstí a že bys rád uzdravil princeznu. Tak já Ti za to, že ses rozdělil se mnou o poslední buchtu, dám tadyhle to jablko. Až přijdeš do hlavního města, tak si zajdi do hospody a hostinského pošli do královského zámku se vzkázáním, že jsi lékař a že jistě princezničku uzdravíš. Až Tě k ní uvedou, dej jí jíst tohle jablko a roh jí hned odpadne a víc jí nenaroste, protože se už polepšila!“
A sotva to řekl, zmizel jako obláček.
Honzík chvilku čučel s otevřenou pusou na omšelý kámen, na kterém před okamžikem ještě seděl děda, ale pak se zase rázně vydal do světa. Šel, dost rázně si vykračoval hodnou chvíli a kozel ví, co ho to pojednou zas napadlo! Zpomaloval krok ..... až se docela zastavil a pak hajdy zpátky k domovu. A to se ví, že si zase rázně vykračoval.
Když přicházel k domovu, matka zrovna vyváděla Straku na pastvu. Sotva uviděla Honzu na dvorku, hned se na něj zlostně rozkřikla:
„A to se podívejme! A tos tu už zpátky ze světa ..... to už jsi to štěstí našel, kluku líná. Já vím, že jsi s dědečkem ani nemluvil!“
„I mluvil, maminko, mluvil a všecko to dobře dopadlo a dopadne, ale já, já jsem už zase dostával hlad, když jsem se musel s dědou rozdělit, a tu mě napadlo, že doma zbylo ještě tolik buchet Tak si jich pár ještě vezmu s sebou na cestu!“
„I že do Tebe, kluku mlsná, stará kacabajka neuhodí. Takhle si oddalovat štěstí! Vždyť si třeba můžeš tímhle zdržováním ještě všechno pokazit!“
„I nic už si nepokazím, o to, maminko, už nemějte strach. S dědečkem jsem už mluvil, všecko mi řekl, co a jak mám dělat a tadyhle mi dal kouzelné jablko. To až princeznička sní, tak se ihned uzdraví, protože jí roh rázem odpadne!“
Honzík sáhl do kapsy, vyndal z ní pěkné červeňoučké jablíčko a s napřaženou dlaní je mamince s pýchou ukazoval. Tetka Bartáčková radostí až vyjekla a tu se stalo něco podivného: Straka se domnívala, že jí Honzík nabízí ten mlsek, chňapla rychle po jablíčku, a nežli se Honzík vzpamatoval, spolkla jablíčko jako malinu. A sotva se tak stalo, zakymácel se Strace jeden roh a hned potom spadl na zem jako zralá hruška.
Honza i tetka Bartáčková hleděli na Straku chvíli s vykulenýma očima a jako bez dechu ..... až konečně tetka přišla k sobě a spustila na Honzíka:
„Že do Tebe, kluku líná, kozí chlívek neuhodí! To ses musel vracet domů pro pár buchet? Podívpj se, nešťastníku, co jsi tím způsobil! Máš po štěstí, a k tomu máme ještě zmrzačenou krávu. Zrovna jsem ji chtěla příští týden dovést na jarmark, a teď abych ji za pár grošů prodala řezníkovi. Kdo mi co dá za bezrohou krávu? Vždyť ji nejčkon pro ostudu ani na pastvu nepovedu!“
Ale sebevětší lamentace nepomohly. Straka zůstala bezrohá a v královském zámku smutně naříkala princeznička s ohyzdným rohem na čele.
Toho dne už Honzíkova matka Straku na pastvu nevedla, protože se styděla vést bezrohou krávu po vsi. A jak by také ne ..... bezrohá kráva! Proto není divu, že Bartáčková ještě dlouho Honzíka hubovala pro tu jeho mlsnost, zvláště když se přiznal, že dal dědečkovi jen půl buchty.
„Prokrýlepána!“ zhrozila se spravedlivá tetka takového lakomství. „Proto se dědeček na Tebe rozzlobil a potrestal Tě tím, že upadl naší Strace roh. A tak máme místo štěstí ještě škodu pro Tvoji mlsnotu. Já však doufám, že se dá dědeček ještě udobřit; vždyť ani já, ani Straka za Tvou mlsnost nemůžeme! Jen aby ..... prokrýlepána ..... tam zítra ještě seděl a neodešel k jiné vesnici! Hned Časně ráno napeču honem nové buchty a Ty půjdeš znovu do světa a opo važ se mi nějakou tu buchtu sníst! Všecky dáš pěkně dědečkovi a poprosíš ho, aby Ti dal nové jablko pro princeznu a ještě nějaké jiné, po kterém by Strace zas narostl roh!“
A také to tak rázná tetka udělala; časně ráno vstala, napekla hromadu nových a jako cihla velkých buchet a hned potom vypravila Honzu znovu do světa. Tentokrát šel Honzík hodně zkormouceně a netočil si holí jako včera. Měl z dědečka strach, že se bude zlobit a jak by také ne, když ho tak, chudáka, ošidil!
A přece měl radost, když dědečka spatřil sedět zase u pláničky; měl aspoň naději, že se může všechno ještě napravit. Dědeček se však nějak mračil, když k němu Honzík přicházel, nenaříkal, že má hlad, ani se netřásl zimou. To Honzíka zarazilo, přece však dost odhodlaně přistoupil k dědečkovi a nabídl mu všecky buchty, které měl v ranci.
„No a co chceš ještě?“ spustil dědeček přísně. „Vždyť jsem Ti dal včera kouzelné jablko a řekl jsem Ti, co všechno máš dělat, abys udělal ve světě štěstí. Byl jsi u princezny?“
„Nebyl jsem tam, dědečku,“ odpověděl Honzík ustrašeně a hned začal dědečka odprošovat. Přiznal se poctivě ke všemu; že ho ošidil a že se pro svou mlsnotu vrátil domů pro ostatní buchty. Pověděl, že mu Straka kouzelné jablko snědla, když je matce ukazoval, a proto že už nemohl jít k princezně.
Dědeček se tomu smál, až se ohýbal, a to Honzíka tak osmělilo, že ho poprosil o dvě nová jablka. Jedno pro Straku, po kterém roh naroste, a druhé pro princeznu, po kterém roh upadne. Dědeček byl zase dobře naložen.
„No ..... nějak to, Honzíku, uděláme!“ řekl vlídně. „Udělal jsi dobře, že ses tak poctivě přiznal k svým chybám a že jsi mi dal tentokrát všechny buchty, jak Ti maminka nakázala. Chybovat dovede každý, ale přiznat se k chybě dovede jen člověk statečný, a takovému já milerád pomohu. A teď si dej pozor, abys to zase nevymňoukl jako včera. Tady máš dvě nová jablka ..... jedno žluté a jedno malinově červené. To žluté dáš Strace, aby jí roh narostl, a červené si necháš pro princeznu. Pamatuj si dobře, co jsem Ti už včera řekl, jak se máš chovat v královském městě, a měj se dobře!“
Po těch slovech dědeček hned zase zmizel a Honzík zůstal stát nerozhodně pod starou hrušní. Přemýšlel, jak by to vše provedl co nejkrásněji, aby z toho měl jen samou slávu a žádnou ostudu. Nevěděl si však rady, jak si bude v hlavním městě a v královském zámku počínat, a to zvláště před princeznou.
A tu si náhle vzpomněl na starého kmotra Jarabáčka. To byl soused z Kropenaté Lhoty, ale známý po celém širém okolí jako dohazovač svateb či tlampač, jako je ten známý Kecal z Prodané nevěsty. Ten obstaral vždycky všecko, čeho bylo zapotřebí ke všem rodinným slavnostem; doprovázel sousedy k úřadům a chodil s nimi na jarmarky, aby dobře nakoupili nebo prodali. Na toho si Honzík vzpomněl a hned si řekl, že do hlavního města rozhodně sám nepůjde a že si jej vezme s sebou jako zkušeného rádce a společníka.
A proto se zase vrátil domů. Věděl, že v tu dobu matka obyčejně bývá v lese na dříví, proto se vracel domů bez obavy, že bude zase vyhubován. Spěchal, aby mu strýc Jarabáček zatím někam neodešel. Domů si zaskočil jen proto, aby si uschoval do komory jablko, určené k uzdravení Straky, a pak už rovnou cestou spěchal ke kmotrovi.
Kmotr Jarabáček měl radost jako malé dítě, když mu Honzík řekl, oč ho přichází prosit.
„Tos udělal, Honzíku, móc dobře, že sis na mne vzpomněl. Vždyť já znám pohádek na nůše a tohle se, milej hochu, musí také všecko řádně provést jako v pohádce!“
Potom se počal honem strojit a parádit, jak nejlépe uměl, aby vypadal přec nóbl, když má dělat rádce a společníka zázračnému lékaři, který si troufá uzdravit princeznu. Vzal si také brýle, protože si myslel, že je nosí každý učený pán. A také si vzal s sebou starý tlustý kalendář. A pak si už řekl, že vypadá vskutku jako učenec. Také Honzu přestrojil do nějakých starodávných černých šatů, aby nevyhlížel jako obyčejný chasník z vesnice. Vždyť šel přece léčit princeznu.
Takto vypraveni se vydali spokojeně na cestu. Honzík měl radost, že už nemusí na nic myslet, protože mu kmotr vždycky řekne, co a jak má vykonat A kmotr se zase těšil, jakou bude mít po celé zemi slávu, až se to prozradí, kdo vlastně jsou Ti cizí zázrační lékařové. A v duchu si říkal, že Honzík bude všechno dělat, jak on, kmotr Jarabáček, poručí, a tak se jistě v královském městě budou domnívat, že on je ten zázračný lékař a Honzík že je pouze jeho pomocník. Už se v duchu viděl, jak si valí domů pytel plný peněz, a už si také myslel na to, co si všecko za to pořídí.
Před královským městem ještě Honzíkovi přísně nakázal, aby si počínal vážně, jak se na lékaře sluší, a sám si hned před branou na nos nasadil brýle. Kalendář měl pod paží. Kmotr Jarabáček byl už v hlavním městě několikrát proto věděl, do které hospody mají zajít Hospodský divže se nepřelomil zdvořilostí, jak se ukláněl neznámým učeným pánům, a honem se ptal, čím by měl pánům posloužit.
„Mno ..... to počká, pane hostinský!“ řekl vážně kmotr Jarabáček. „Dříve nám však povězte, cože je tu nového!“
„Nového tu není nic, vzácní páni učencové!“ odpověděl hostinský. „Jenom to, že princezna je vážně nemocná. Ale o tom se, pánové, nesmí nikde mluvit!“
„Mno a copak chybí velectěné princezně?“ ptal se kmotr Jarabáček a hleděl přes brýle tuze vážně.
„To já nevím, vzácní páni učencové. Ale musí to být něco velmi podivného, že se o tom nesmí mluvit a že k princezně nikdo ani nesmí vkročit!“ hovořil tajemně hostinský.
Tu se Jarabáček obrátil k Honzíkovi a optal se ho učeně:
„Okulórum sandál kalafúna?“ A Honzík mlčky přikývl.
„Pane hostinský, podejte nám občerstvení a pak jděte hned do královského zámku. Tam řekněte, že jsou u Vás na hospodě dva zázrační lékaři, kteří uzdravují všechny neduhy, ať jsou sebehorší a podivnější. Řekněte, že se jdete jenom zeptat, zdali v zámku náhodou nikdo nestůně!“
Hostinský chviličku přemýšlel. Bál se jít do zámku, aby se neprozradil, že něco mluvil o princezně, a zase ho lákala sláva, kterou jistě bude mít, jestli páni učenci princezničku uzdraví. Obsloužil rychle vzácné hosty a pak spěchal do královského zámku. Tam se svěřil se svou zprávou nejdřív panu vrátnému, a když vrátný řekl, že pan král právě vydal prohlášení ke všem učeným lékařům, aby se do zámku dostavili, už beze strachu spěchal k panu králi, aby mu vyřídil vzkaz a příchod vzácných lékařů.
Pan král měl vskutku velkou radost a hned rozkázal poslat pro lékaře královský kočár. V Honzíkovi byla strachy malá duše, když lezl do kočáru, ale kmotr Jarabáček se nafukoval jako nějaký pan správce. S nosem vzhůru a nehybně jako socha seděl na sedadle, aby si ani trochu nezadal na své důstojnosti. Však se mu také uctivě v královském zámku ukláněli, když vážně kráčel po chodbách královské rezidence. Honzík za ním klusal jako ve snách a divže se ho nezachytil za šos u kabátu.
Byli uvedeni do velkého sálu, kde se také shromáždilo věrné služebnictvo, protože se s princezniným rohem nedělaly už dál v zámku tajnosti. Potom přišla také princeznička v průvodu dvou dvorních dam a zakryta závojem, který odhrnula teprve na pokyn svého královského otce.
Honzík i kmotr Jarabáček se toho rohu velmi ulekli. Vždyť to byla vskutku nehezká podívaná, ale kmotr Jarabáček se přece brzy vzpamatoval. Hleděl chvíli zachmuřeně a s učenou tváří na princeznu, přičemž něco tajemného brumlal. A pak poručil vážně Honzíkovi:
„Johánus, podej mi lék jablkórum!“
Jablko pak podal kmotr princezničce s prosbou, aby je snědla, a když tak s chutí učinila, nastalo hned v shromáždění ohromné pohnutí.
Princezně narostl náhle ještě jeden roh!
První se z ohromného překvapení vzpamatoval královský pan otec. Rozpálen hněvem, hledal ty dva cizí mastičkáře, ale po těch jako když se země slehne. To se ví, že Honza i kmotr Jarabáček byli novým princezniným rohem také ohromeni, ale strach před hroznými tresty je zas brzy vzpamatoval. A tak se stalo, že když král a věrné služebnictvo se počali po nich shánět, dobíhali oba do bezpečí v hustých lesích.
Tam si teprve po překotném běhu trochu oddechli. Ale kmotr Jarabáček, sotvaže se trochu vzpamatoval, pustil se hned do Honzíka a vyhuboval mu, až hrůza poslouchat! A nedivte se, milé děti! Vždyť ještě před chviličkou se už v duchu viděl nejmíň královským ministrem, a hned nato musel běžet, div se nepřerazil.
„Takovéhohle Janka snad nemají v celém světě, jako je tady ten Honza tetky Bartáčkový. A já, hlupák, s ním ještě táhnu jako beran na královský zámek léčit princeznu! Jakés jí to dal, chudáčkovi, jablko, hlupáku? Jde ji léčit, a zatím jí přičaruje ještě jeden roh! Aby Tě husa kopla! Teď abychom se schovávali v děrách jako syslové, aby nás nikdo neuviděl a neudal v královském městě! Jaké štěstí, že jsem měl ten nápad a přistrojil se do těch starodávných šatů, které nikdy nenosím ..... snad mě v nových šatech nikdo z města nepozná. Prokrýlepána, to jsem se prohnal! A ještě si na to vezmu brejle, aby se mi to lépe utíkalo. Nejraději bych tady chytil ňákej klacek a ..... “
A rozzlobený kmotr už nedomluvil, protože Honzík zatím utekl. Zažil dosti strachu v zámku a při útěku, a proto už ho ani nenapadlo, aby ještě čekal, až mu kmotr Jarabáček vlepí nějakou za uši. Rovnou cestou přes dolíky a vrchy upaloval ke Kropenaté Lhotě a neustal, dokud neuviděl svoji rodnou obec. Až nade vsí, na kamenu pod břízami, si poprvé odpočinul. „Ale co teď ..... prokrýlepána ..... tam je princezna ještě s jedním rohem a doma je Straka bez rohu!“ přemítal Honzík na kamenu. „Domů nesmím, a jak vytáhnu paty za ves, chytnou mě královský četníci! A tak mi nezbývá nic jiného, než jít zase prosit toho pohádkového dědečka. A půjdu k němu hned, ať už to mám všechno jednou odbyto.
Honzík obešel ves, protože dědeček sedával na druhé straně, a pomalu se šoural cestou k staré hrušce. Dědeček tam zase seděl ..... to měl Honzík opravdu štěstí ..... co to však bylo platné, když se hrozně mračil a už zdálky hrozil Honzíkovi holí! A sotva přicházel Honzík na doslech, už dědeček začal přísně hubovat:
„Co Tě sem zas všichni kozli nesou, vždyť Ty už podle mého máš mít před svatbou s královskou princeznou?“
„Dědečku, já jsem to zas popletl!“ povídal Honzík plačky.
„Vždyť jsem to věděl, že zas něco takového vyvedeš! A to myslíš, kluku hloupá, že kvůli Tobě se tahle pohádka potáhne přes celou knížku? Ba ne, chlapečku, děti by tak dlouho nečekaly ..... proto seber rozum do hrsti, ať pohádka už za několik stránek skončí!“ zlobil se dědeček.
„Dědečku, dyť jsem Vám dal přece všechny buchty a žádnou jsem nesnědl.“ připomínal Honzík dědečkovi.
„No, ty byly povedené ..... jen co je pravda!“ posmíval se děda. „Máma je pekla jistě naspěch, byly všechny přisraženy a bolelo mě po nich břicho. To se patří do pohádky? A co ta kudla, zapečená do poslední buchty? Poslední zub jsem si na ní vylomil! Tahle pohádka se mi věru špatně vyplatila!“
Honzík se krčil před dědečkem jako hromádka neštěstí ..... až ho bylo dědečkovi líto. „Co mám s Tebou dělat?“ povídal už mnohem mírněji. „Jablka už žádná nemám a jinak už věru nevím, jak bych Ti pomohl. ..... Ale počkej, chlapče, vždyť já tu přece ještě něco mám!“ Dědeček se chvilku prohrabával ve svém ranci, až vytáhl malý rendlík se zbytkem nějaké kaše. Nu ano ..... vždyť už si vzpomínám ..... byla to takzvaná „vtipná kaše„, obyčejné jídlo pohádkových dědečků.
„Poslouchej ..... ty Honzo! Tady mi zbylo ještě trochu vtipné kaše ..... tu si můžeš sníst a pak už ..... ke všem kozlům ..... si snad budeš vědět rady, jak ze všeho toho vybřednout. Ale pamatuj si ..... to je poslední má pomoc a víckrát mě už neuvidíš!“
Honza srdečně dědovi poděkoval a radostně sahal po rendlíku. A sotva jej vzal za jedno ucho, dědeček zmizel. Honzík chvilku hleděl na prázdný kámen a potom se s chutí pustil do pohádkové kaše. Byla věru dobrá a Honzík vyškrábal z rendlíku kdejaký žmolek. A když dojedl poslední, zmizel mu rendlík z ruky ..... za dědečkem.
Bylo to všechno tak divné, ale nejpodivnější na tom bylo, že z Honzíka rázem spadla všechna bázeň a on se cítil ještě kurážnější nežli tehdy, když chodíval sousedovům na hrušky. Šel už domů beze strachu a cestou uvažoval, co a jak teď provede; vždyť si také vzpomněl, že má doma ještě druhé jablko, a sice to červené, po kterém roh upadne.
„Nu, Strace už jablkem nepomůžeme ..... to už snědla princezna, ale princeznu vyléčit musím. Jak jsem to tak jenom mohl poplést! Ale teď už si dám dobrý pozor, abych zase nějakou hloupost neprovedl. To se ví, že do královského zámku jen tak s jablkem jako lékař přijít nesmím ..... to bych nestačil zas utíkat. Mám sice jablíčko jen jedno a princezna má rohy dva, ale já to přece nějak udělám. Jak? ..... to nebudu napřed povídat ..... však se to beztak nakonec každý dozví!“
Protože už bylo pozdě kvečeru, rozhodl se Honza, že se půjde domů vyspat.
Vlezl si však do kůlničky, aby matku zbytečně zas nerozzlobil. Tak to také Honzík udělal; vyspal se dobře na seně, a když ráno odešla matka na trávu, tak se čistě umyl, převlékl a nasnídal. Potom vzal z úkrytu jablko a hajdy! s chutí do královského města. Nešel už do hospody jako prve s kmotrem Jarabáčkem, ale zamířil rovně do královského zámku. Tam se vrátného zeptal, zdali by ho královský kuchař nepřijal za kuchtíka a měl štěstí, vrátný se ani nešel do kuchyně optat a rovnou Honzíka poslal do kuchyně. Zdravý a silný hoch se mu líbil, a to také věděl, že takového zrovna královský kuchař hledá. Také ho ani nenapadlo, aby v něm hledal toho podvodníka, který den předtím tak hrozně princezně přitížil. Královský kuchař Honzu ihned přijal za kuchtíka. Líbil se mu, že je silný, a potom si ho ještě více oblíbil, když viděl, jak mu jde práce pěkně od ruky. Honzík se sám tomu divil, že se mu všecka práce pojednou tak dobře daří.
Ale v zámku bylo smutno. A jak by také ne, když se princeznino neštěstí neblahým léčením dvou neznámých podvodníků ještě více zhoršilo. Chudák princeznička dlouho nic z lítosti nejedla a teprve za čas trochu pojedla ze svých oblíbených jídel. A na to Honzík právě čekal. To už věděl, že princezna nejraději snídá ke kávě koláče. A tak jednou, když princezna už zase více jedla, připravil si z červeného jablíčka trošku povidel a ta dal na dva úhledné koláčky, které si zvlášť, za nepřítomnosti kuchaře, v kuchyni upekl.
Druhý den ráno upekl kuchař princezně rohlíky, ale Honzík je cestou k princezniným komnatám vyměnil za svoje koláčky. K samotné princezně však Honzík nesměl; snídani od něho vždycky vzala princeznina stará chůva,“ a ta ji princezně donesla. Potom se Honzík vrátil do kuchyně a tam dychtivě čekal, co se bude dále dít.
Princezně se koláčky zalíbily, a proto jeden snědla ..... nebo, jak se říká ..... slupla jako malinu. Ale ..... co to?!! Prokrýlepána!! ..... Princezna tak vzkřikla, že její stará chůva k ní honem pospíchala, co jí její staré nohy stačily. Sotva však, chudák stará, uviděla princeznu, roztřásla se jako osikový list, padala na kolena a dala se do radostného pláče. Princezna měla na hlavě už jen jeden roh a druhý ležel na stolečku vedle koflíčku s kávou, kam upadl, hned jak snědla první koláček! Princezna radostí nevěděla, co má honem dělat, má-li to říci svému královskému otci nebo radostí plakat, a tu se v její roztomilé hlavě náhle rozbřesklo! Neplakala, ani neběžela k svému otci, ale snědla rychle i ten druhý koláček.
Ale pan král zaslechl výkřik své dcery ..... výkřik tak silný, že jej slyšel až ve své vzdálené komnatě, a proto také spěchal, aby se podíval, co zas ubohou jeho dcerku postihlo. A právě když otevřel dveře u komnaty princezniny ..... to právě upadl princezně druhý roh ..... ozvala se rána, jak udeřil o stůl a pak oba rohy rázem zmizely. Když starý král uviděl svou dceru zase bez rohů a zase hezkou, jakou byla před tím neštěstím, dal se, chudák stará, také radostí do pláče.
Když uslyšel Honzík, že se v zámku strhl nebývalý halas a tartas, dostal pojednou strach, že snad vyrostl princezně ještě třetí roh, a proto utekl z kuchyně na zahradu a tam se schoval do houští. Brzy však slyšel také veselou hudbu, radostný jásot královského služebnictva i veselý pokřik obecenstva, které se počalo rychle sbíhat ke královskému zámku, aby se podívalo, proč na královském nádvoří vyhrává vesele hudba. Podle toho Honzík poznal, že se mu léčení podařilo a že všechno šťastně dopadlo. A už ho také sháněli. Když se pak král vzpamatoval z prvního návalu ohromné radosti, zeptal se dcery,
po čem jí rohy zmizely. Když slyšel, že po koláčích, poslal ihned pro kuchaře a tázal se ho, z čeho ty koláče připravil. Kuchař ještě nevěděl, co se stalo, a proto odpověděl se vší rozhodností, že on koláče princezně neposílal, on že pro ni určitě upekl rohlíky. A prosil, aby byl zavolán Honzík, který odnášel snídani k staré chůvě.
Když Honzíka přivedli a on spatřil princezničku bez rohů, tu klesl před králem na kolena a všechno mu pověděl. Král i princezna ho s radostí objali a dál to bylo jako v každé takové pohádce. Brzy byla svatba, starý král šel na výměnek a Honzík se stal po něm králem. Všichni s ním byli spokojeni, ale nejvíc měla z něho radost jeho matka. I ten starý Jarabáček měl nakonec z Honzy radost, vždyť ..... prokrýlepána ..... ho král Honza I. udělal svým ministrem!