Zbečenský chasník

Kterak za každou cenu zbohatnout chtěl a jak na hradě poklady hledal, ale pro jeden chybný krok málem o ně přišel

Ve Zbečně byl jeden chasník, který měl velikou touhu být bohatým pánem. Pořádnému řemeslu se ale nikdy nevyuěil, a tak podělkoval, kde se dalo. Když se mu některý den nechtělo pracovat, nejraději zaběhl do kostela a tam sedl do lavice, sepjal ruce a brzy spokojeně usnul. Všichni o něm povídali, že je to mládenec, a proto mu jeho lhostejnost odpouštěli.
Jednou měl podivný sen. Zdálo se mu, že přišel na pustý hrádek a tam za trámem nalezl hrnec plný zlatých peněz. Když si chtěl nabrat do kapes, probudil se ze sna. „To je škoda,“ povzdechl si. „Ale ten pustý hrádek jsem někde viděl. Nedaleko Klíčavského potoka přece stojí na skále právě takový. Musím se tam vypravit a podívat se po pokladech.“
Honem udělal o jeden křížek navíc, aby ho farář nepokáral, že za bílého dne zase spí v kostelní lavici. Potom vyklouzl z kostela, ale do práce se mu nechtělo. Teprve kvečeru, když lidé byli z polí doma, vydal se chasník na Jivno. Vzal s sebou starý měch a cestou si všechno v hlavě dobře promyslel.
Starý lovecký hrádek Jivno byl odjakživa královským majetkem a čeští králové sem rádi zajížděli se svými pány a přáteli. V okolních lesích bylo tolik zvěře, že dělala lidem na polích škodu. Křivoklátský lovčí však dohlížel, aby nikdo nepovolaný zde nelovil. Když bylo potřeba, nařídil, kolik se má postřílet pro královský stůl kvíčal, jeřábků nebo sluk, a poddaní museli s myslivci do lesa na lov. Později byl vystaven hrad Křivoklát a potom Karlštejn, a o Jivno se už nikdo nestaral. Lovecký hrádek chátral a upadal. Sotva se z něho odstěhovali všichni služebníci, usadil se zde poustevník, ale ani ten tu dlouho nepobyl a umřel.
Když zbečenský chasník přišel na Jivno, byla tma na spadnutí. On ale měl oči bystré jako rys a pro jistotu vzal s sebou hromničku, kterou matka schovávala doma a svítila s ní za bouřky.
„Snad budu mít dnes štěstí. Za podívání nic nedám, a když se to nikdo nedoví, co se mi může stát,“ těšil sám sebe a pomalu došel po staré cestě až k hradu. Proklouzl polozbořenou branou kolem staré věže dovnitř. Nádvoří bylo pusté, nikde ani živáčka. Jen měsíc vyšel nad lesy a svítil jako rybí oko.
Za druhou branou nejdříve vešel do staré kaple. Obešel ji kolem dokola a nahlížel do všech koutů. Všechno tu ale bylo zničené a lavice polámané. Za oltářem dopadalo světlo do malého výklenku, kde si kdysi kněz umýval ruce. Tu se najednou chasníkovi zdálo, jako by se v té kamenné míse něco zalesklo. Sáhl tam a vytáhl vyšívaný stříbrný pás. Ruce se mu chvěly strachem i radostí. Honem ho schoval za košili a ohlížel se. Kolem rozbitých oken létali netopýři a ve věži houkal sýček. Nebylo daleko k půlnoci, když chasník prolézal jednu komoru za druhou a z;i každý trám si posvítil rozžatou svící. Až přišel do té poslední, kde stál dubový stůl a vedle něho jedna stará židle. Chasník byl tak unavený, že si na chvíli sedl a svíčku před sebe přilípl na stůl.
„Určitě jsem v tom snu viděl právě takovou komoru, jako je tahle,“ řekl si. „Ale teď si nemohu vzpomenout, kde ten hrnec se zlataky byl. Musím se ještě jednou všude podívat, abych odtud neodešel s prázdnou.“
Najednou se mu zdálo, že se za ním ozvaly kroky. Prudce se otočil, ale nikoho neviděl. V tu chvíli už neměl na hrádku žádné stání, vzal tedy svíčku a chtěl vyjít z komory. Ve dveřích ale zakopl o starý práh a celý jej vyvrátil. Jedna noha se mu propadla o sáh dolů, a když ji chtěl z té díry vytáhnout, uslyšel zvonit peníze. Honem si tam posvítil a uviděl hrnec plný zlatých peněz.
„Tohle je to pravé nadělení!“ pomyslel si. Opatrně hrnec vytáhl a celý nacpal do měchu.
Už neřekl ani slova a potichu seběhl dolů na nádvoří. Vzal to nejbližší cestou k hradní bráně, jako by mu hořelo za patami. Byl z toho velikého štěstí celý pryč, až mu v hlavě hučelo a málem bránu přehlédl. Sotva se z ní dostal, začal mít strach, jestli ho někdo neviděl sem jít. Proto nešel zpátky ani po cestě, ale vzal to ze stráně přímo k potoku. Šlo se mu ztěžka, měch nesl na zádech a sotva viděl pod nohy, i když jasně svítil měsíc. Zrovna prolézal mladou houštinu, zakopl o kořen a sjel prudce dolů.
„Prokrindáčka, to jsem si ale dal!“ hekal, když chtěl vstát ze země. V zádech ho bolelo, že se nemohl postavit na nohy.
Jak dlouho ležel, ani nevěděl. Ze všech stran doráželi na něho hejkalové a hvízdali mu do uší. Ohnivec mu létal kolem hlavy. Najednou se u něj objevilo veliké černé kuře, začalo mu klovat do měchu s penězi. To už chasník nevydržel a padly na něho mrákoty.
Nedlouho po ránu zarachotil nedaleko za potokem selský vůz. Sedlák přijel s pacholkem do lesa pro dřevo. Chasník se probral a nejdřív se podíval, jestli má v měchu hrnec s penězi, potom začal volat o pomoc. „Lidé dobří, kde jste kdo? Pomozte! Pomozte!“
Sedlák s čeledínem ho uslyšeli a hned vyrazili přes potok. Šli po hlase a brzy našli potlučeného chasníka pod skalou.
„Copak tu děláš?“ divil se sedlák. „Vstávej a pojď s námi, svezeme Tě domů.“
„Rád bych, sedláku! Spadl jsem za večera ze skály a nemohu se postavit na nohy. Buď tak dobrý a odvez mne k matce do Zbečna. Všechno Ti potom vynahradím,“ prosil ho chasník.
„To nebude tak lehké. Ty jsi chlap jako hora a my Tě musíme dostat za potok. Napřed mi ale pověz, cos tu dělal?“ vyptával se ho sedlák. Chasník mu pravdu říci nemohl, tak zalhal.
„Včera večer jsem si vyšel na zajíce a takhle jsem dopadl.“
„No pořád je to lepší, než kdybys padl do rukou panským myslivcům. To bys už byl na Křivoklátě ve vězení. Teď se chytni tuhle pacholka a mne kolem krku a dobře se drž! Snad Tě uneseme.“
Sedlák vzal měch a druhou rukou pomáhal nést chasníka. Byla to svízelná cesta, ale přece jen se dostali přes potok. Chasník naříkal bolestí. Než ho naložili na vůz. dali pod něj náruč sena, aby se mu lépe leželo.
Sedlák potom zavezl chasníka až do Zbečna před chalupu. Jak matka viděla, koho to vezou, vyběhla ven a lomila rukama.
„Chlapče! Chlapče, kdes zase chodil, že Tě takhle dovezli?“
„Neplačte matko!“ těšil ji sedlák. „Buďte ráda, že ho máte doma. Je mladý, snad se z toho ještě dostane. Kdyby ho našli v lese páni, bylo by hůř.“
Potom odnesli chasníka do chalupy a uložili ho na postel. Než se s nimi rozloučil, vyndal z měchu tři zlaťáky, jeden dal pacholkovi a dva sedlákovi. Oba dva se divili, kolik má chudý chasník peněz, a nic si nechtěli vzít. On ale jinak nedal a znovu děkoval za pomoc. Sotva za nimi matka zavřela dveře, ptala se: „Poslechni, chlapče! Po pravdě mi řekni, kdes vzal tolik peněz, že je rozdáváš? Snad jsi je někde neukradl?“
„Nebojte se, matko! Pánbůh ví, že jsem je neukradl, ale málem mne stály život. Honem dojděte pro babu kořenářku, ať mne dá do pořádku. Je mi moc zle.“ Přes to všechno se brzy po kraji rozneslo, že chudý chasník našel na Jivně poklad a zlí duchové ho za to potrestali, až zchroml. Na Křivoklát se to také doneslo a hejtman Jan Žďárský ze Žďáru mohl puknout vzteky.
„Taková drzost! Sprostý chasník slídí v královském hrádku a ukradne, na co přijde.“
„Já myslím, že tam toho mnoho ukrást nemohl,“ zastal se chasníka křivoklátský lovčí. „Já to na Jivně dobře znám. Často se tam ukrýváme s myslivci před deštěm. Hrádek je tak zpustlý, že není ani kam sednout. Lidé toho vždycky mnoho napovídají. Kdo ví, co je na tom pravdy.“
Hejtman nebyl v dobré míře, a když slyšel o tom hospodářství na Jivně, zle se na pana lovčího utrhl.
„Kdybyste dbali s myslivci pořádku, nebylo by Jivno tak zbité. Ale Vám je všechno dobré. Když potřebujete rozdělat oheň, topíte vším, na co přijdete. Já se tam ještě dnes podívám.“
Lovčí pokrčil rameny a myslel si svoje. Hejtmanova chamtivost byla mezi lidmi tak známá, že se jí smál i král.
Křivoklátský hejtman se vypravil s několika vojáky na Jivno. Toho dne pršelo a byl hrozný nečas. Ale on nechtěl nic odkládat. Už ráno poslal české komoře do Prahy list, aby mu dovolila na jeho náklady pobořit pustý hrádek Jivno, a najde-li poklad, že poctivě jeho polovinu odevzdá české královské komoře a druhou si za odměnu ponechá.
Když dojeli na Jivno, hejtman viděl, že je hrádek zubožený. Vítr rval okenice a brána se už nedala ani zavřít. Když vešli dovnitř, poručil vojákům, aby všechno prohledali. Dál ani nešel a čekal nedaleko brány pod přístřeškem. Za chvíli se vojáci vrátili a jeden z nich hlásil:
„Milosti! Nikdo tu není, jen to všude páchne myšinou a v poslední komoře stojí dubový stůl a jedna židle.“
„Dobře tedy,“ řekl hejtman. „Ručíte mi svou hlavou, že je to tak. Nyní vezmete několik trámů a všechny dveře ze dvora dobře zatlučete, i bránu, aby sem nikdo nemohl.“
Vojákům se nechtělo vláčet v dešti po starém dvoře, ale s hejtmanem nebyly žádné žerty. Pořád kolem sebe švihal bičíkem a nikdy nešetřil ranami. Když byli se vším hotovi, poručil nasedat na koně a hnal je dolů do Zbečna.
Nejdříve dojeli k rychtáři a tam se hejtman vyptával na toho chudého chasníka, který našel na Jivně poklad. Rychtář se před pánem dlouho ošíval a nevěděl, co by řekl.
„Když to je těžko povědět, Milosti! Kdo ví, co je na tom pravdy. Před několika dny jeho matka prodala tady starou chalupu, za ty peníze koupila vůz s koněm a odvezla syna do města k doktorovi. Nemohl v poslední době chodit a k žádné pořádné práci nikdy nebyl.“
„Čert aby toho chlapa vzal. Tolik povyku pro nic a za nic a nakonec zmizí bůhví kam,“ zlobil se hejtman. Potom se vrátil s vojáky na Křivoklát a nebyl o nic moudřejší.
Brzy nato mu přišlo od české královské komory povolení, že může na Jivně hledat poklady. Celé dny byl křivoklátský hejtman na starém hrádku a honil tam lidi, k ničemu to však nebylo. Hrádek rozmetali kus po kuse, hejtman musel všechnu práci a rozstřílení zdiva sám zaplatit. A měl z toho mezi pány u královského dvoia jen ostudu. V té době se ještě ke všemu dozvěděl, že nějaký sedlák našel v křivoklátských lesích ve starém vykotlaném dubu džbán plný peněz. Hned rozkázal, aby staré duby káceli jenom panští pacholci a dávali pozor, jestli v nich není ukryt poklad.
Zchromlý chasník prý se brzy uzdravil a s matkou si koupili pěkný dům někde ve městě. Nikdy se už do Zbečna nevrátil a křivoklátskému hejtmanovi se vyhýbal, aby ho ještě nevsadil do vězení. Ten stříbrný pás si nechal na památku a nikdy se jej neodvážil nikomu prodat.