Zebří pohádka

Před mnoha sty lety lidé koně ještě neznali a místo nich používali na práci jen zebry.Nebyly to však takové zebry, jaké dnes jistě všichni znáte ze zoologických zahrad či z obrázků, nebo ze záběrů z Afriky.

Tehdejší zebry byly jen čistě bílé, jako čerstvě napadlý sníh a neměly na sobě, ani jeden jediný černý proužek, natož pruhy po celém těle.

Až jednou, kdy zebra nejbohatšího chovatele ze vsi přivedla na svět dvě mláďátka se stalo, že kůže obou dvou malých zebřiček byla zbarvena černými pruhy po celém těle. První z mláďat se však narodilo velmi maličké, slaboučké a lehounké, jako pápěří, proto hned po několika hodinách příchodu na svět máma zebra o jedno ze svých zebřích miminek přišla a sedlák se dal hnedle do lamentování:

„Tolika neštěstí, taková tragedie!“spráskl ruce nešťastný hospodář.

„Taková dvě krásné, pruhované zebřičky jsem já mohl mít a teď mi zůstala jen jedna, tolik škody, takovéto trápení já mám.“ zoufal si mrzutě hospodář a o to větší mrzení měl, že jedna z nich nepřežila a ještě dlouho poté ji oplakával.

Zato druhé mládě však bylo zdravé a silné a hned se mělo k světu a rostlo, jako z vody. Hospodář z něj byl celý nadšený a všem z okolí se s malou žíhanou zebřičkou chlubil:

„Heč, heč, možná mi to nebudete věřit, ale má zebra mi přivedla na svět mládě s černými pruhy, hehe !“

„Kecáš, fakt? To není možné, vždyť jsou přece všechny zebry jen bílé?“ podivoval se každý a tak si ji chodili všichni obhlížet a okukovat a jen nechápajíc kroutil nad jejím vzhledem hlavou.

„Jak je tohle možné? Jak se to jen mohlo stát? Taková zvláštnost, taková rarita?“ vykřikoval každý a mohl na ní své oči nechat, jak moc ji obdivovala snad celá ves. Snad právě proto ji hospodář pojmenoval jménem Liběnka, když se všem tolik líbila.

I máma zebra na ni byla právem pyšná a nemohla si svou malou zebří krasavici stále dostatečně vynachválit. Věčně ji jen olizovala a pečlivě krmila a ani na chvíli se od ní nehnula a opatrovala jí, jako své oko v hlavě.

Její líbivý vzhled a záhada, jak je možné, že má Liběnka pruhy nedovolila lidem spát a v celém kraji se tehdy nemluvilo o ničem jiném. Každý chtěl mít zrovínka tak pěknou zebru doma také a i ostatní zebry toužily vypadat přesně tak, jako právě Liběnka.

Sotva vyrostla a stala se z ní dospělá zebra, byla ještě krásnější a o to líbivější. Všichni tuto zebří krasavici hospodářovi nesmírně záviděli a všemožně se mu mstily. Ostatní zebry na ni začaly dokonce i žárlit. Žádná se už na ni nemohla, ani podívat, jakou na ni měla zlost a závist jejich černých pruhů jen rostla a vzbuzovala u nich pohoršení.

Ubohá Liběnka byla už kvůli tomu dočista nešťastná a smutná a mrzelo jí, že ji nemají ostatní zebry rády.

„Vždyť já přece za to nemůžu, že jsem se narodila s proužky. Přála bych je úplně všem zebrám, jen nevím, jak to mám provést, aby mě už nikdo ty mé zatracené proužky nezáviděl?“ Trápila se ve dne i v noci Liběnka a netoužila po ničem jiném, než se těch svých proklatých, černých pásků zbavit. Chtěla vypadat právě tak, jako všechny ostatní zebry a to všechno jen proto, aby ji přijaly mezi sebe. Chodila se proto každý den koupat do jezírka a tajně doufala, že se jí ty její černé pruhy časem smyjí, ale kdepak! Byla ještě o to hezčí a čistější a její kůže se pěkně leskla a tím víc na ní černé proužky vynikly. Zato všechny ostatní zebry byly na svou bílou kůži naštvané a nevěděly, jak to udělat, aby i ony byly černobílé. Některé z nich si nechaly dokonce svou kůži pomalovat a černé pruhy natřít barvou, jen aby se Liběnce vyrovnaly.

Ze začátku vypadaly docela dobře a z dálky by nikdo nepoznal, že mají proužky pouze barvou přimalované ovšem sotva zapršelo a dostala se na ně voda, barva se jim rozpila, vybledla a byly celé začerněné a ušpiněné a vypadaly ještě mnohem ošklivěji, než dříve.

O to víc byly pak neklidné a podrážděné a ubohou Liběnku ze samé závisti nemohly už ani vystát a byly na ni zlé, což Liběnku i hospodáře velmi trápilo a sužovalo.

Od té doby měl hospodář neklidné spaní, neboť stále jen přemýšlel, proč je právě jeho zebra pruhovaná. Ať však dumal, jak chtěl, na žádné rozumné vysvětlení stále nepřicházel.

V celé vsi zavládl zmatek, neklid a zloba. Hospodář se proto rozhodl pro jeho klid v duši i pro utišení této napjaté situace, že nechá ušít u místní švadlenky pro všechny ostatní zebry ze vsi proužková pyžamka.

Švadlenka souhlasila a tak brzy dostala každá zebra své pruhované pyžamo, ve kterém vypadala zrovínka tak pěkně, jako právě Liběnka.

Rázem mohly všechny zebry na sobě oči nechat, neboť měly nyní proužky, o nichž tolik snily. Konečně byly zase spokojené a nastal ve vsi klid. Všechny se oblékly do svého nového oblečku, v němž se šly co nejrychleji pochlubit Liběnce.

Ta se zaradovala, že už na ni nejsou nazlobené a hned byla o to veselejší. Jejich pruhovaná pyžamka jim pochválila a řekla:

„Jste opravdu krásné, přítelkyně moje, proužky k vaší kůži tuze sluší, avšak nikde nevidím váš ocásek, čím si budete odhánět mouchy?“

Zebry se na sebe podívaly a opravdu? Žádná z nich neměla ocásek.

„No jo, vždyť ta švadlenka nám úplně zapomněla vystřihnout otvor pro náš ocásek? Jak si ho nyní máme vystrčit ven?“divily se zebry a jedna si prohlížela druhou, ale Liběnka jim poradila a pravila:

„Tak si vykousejte v pyžamku díru pro ocásek sami! Ocásky si prostrčíte otvůrkem ven a bude to, vždyť je to tak jednoduché!“

A opravdu! Zebry poslechly a už za chviličku bylo zase všechno v pořádku a mohly se tak spokojené a hrdě procházet po pastvinách.

Ovšem tento zdánlivý klid však netrval dlouho.

Dírka, kterou si zebry sami vytvořily pro ocásek se začala postupem času stále více zvětšovat a trhat. Stávala se větší a větší a tak se brzy mnohým z nich jejich pyžamko celé roztrhalo. Navíc byly zebry celé ušpiněné od bláta a všechna ostatní zvířátka se jim začala pošklebovat:

„Jé, vy ale vypadáte! Jste celé začerněné a otrhané jako nějaká strašidla, chichichi!“ a zebry měly hnedka zase po náladě a dostaly tak vztek na celý svět! Byly opět celé podrážděné a nešťastné a znovu zavládl ve vsi chaos a msta.

Kvůli jedné jediné zebře takové pohroma ve vsi, to opravdu nemělo obdoby!

Hospodář byl bezradný, utrápený a naprosto zoufalý, neboť nevěděl, jak lidi i zvířata utišit. Nepřestával přemýšlet, čím by to mohlo být, že právě jeho zebra, ta jediná ze všech je černobílá. „Že by to snad bylo stravou?“ Uvažoval hospodář a vtom si uvědomil, že byl před několika lety nějaký čas v Africe a dovezl si odtamtud domů travní semínko, které obsahovalo vzácnou bylinku Černobílka lékařského. Tráva mu vyrostla úplně hustě a Černobílek v ní jeho zebře tehdy tuze chutnal. Měla ho dokonce tak moc ráda, že jej vždy vypásávala úplně celý, i s kořínky, proto již znovu nikdy nevyrostl a dnes z něj v trávě již nezbyla, ani sebemenší památka.

„Aha! Tak nejspíš proto je ta moje zebra černobílá, protože jedla Černobílek!“ Pomyslil se hospodář a hnedka se mu v té jeho hlavě rozsvítilo. Nemeškal a pospíchal tuto zprávu zvěstovat ostatním chovatelům zeber.

„A to budeš mít nejspíš pravdu, sousede, na tom kus pravdy určitě bude!“ Usoudili všichni ostatní chovatelé a už si o tom začal zpívat každý ptáček.

Jakmile se však o Černobílku dozvěděly i zebry, na nic nečekaly, splašily se, shromáždily se do velikého stáda a všechny společně utekly a pelášily, jako o závod směrem rovnou do Afriky!

„Stůjte, kam běžíte, vraťte se!“ Volali všichni a snažili se je zastavit, ale kdepak zebry? Ty byly útěkem úplně posedlé a nic je před rozhodnutím vypravit se až do Afriky nezastavilo.

Trvalo dlouho, předlouho, než všechny zebry dorazily až na místo. Byly hodně vyčerpané, unavené, vysílené i totálně zničené, ovšem najít Černobílek jim zřejmě stálo za to!

A opravdu! Této byliny tam našly habaděj a rostla úplně všude! Zebry se do ní hnedka pustily a žraly, jako neurvalé .

Byly účinkem Černobílku dočista posedlé a chovaly se, jako utržené z řetězu ! Strkaly do sebe, odháněly se, neboť každá z nich chtěla každý sebemenší lísteček této vzácné bylinky získat jen pro sebe. Rovněž ho ze samé chamtivosti vykusovaly ze země i s kořínky a proto ho stále ubývalo a rostlo ho všude čím dál tím méně.

Zebry se zabydlely ve volné přírodě, kde si tak svůj nový domov tuze pochvalovaly.

A skutečně! Po nějaké době se začala všem zebrám rodit pruhovaná, černobílá mláďata přesně tak, jak si to zebry přály. Konečně tak mohly být zcela spokojené a žít v klidu i bez závisti.

Od té doby zůstaly všechny zebry žít zcela volně v africké savaně. Úplně všechny jsou dnes pruhované a žijí svůj spokojený a poklidný zebří život.

Díky jejich počáteční nenasycenosti a chamtivosti by však už dnes hledal Černobílek i v Africe každý marně. Jeho růst dočista vyhynul a tak nadobro ze světa vymizel. Nikomu to však dnes již nevadí, neboť jeho účinek,stát se po něm černobílý, už žádný nevyžaduje.

Zebry dosáhly toho, čehož chtěly a více ho ke svému šťastnému životu už nepotřebují, neboť se dnes už ani jiné zebry, než právě černobílé vlastně ani nerodí a to i bez přičinění Černobílku.

Chovatelům zeber tak zůstaly stáje pro zebry prázdné a opuštěné a proto se rozhodli chovat v nich namísto zeber koně a tak tomu zůstalo až dodnes.

Od té doby žije většina zeber ve volné přírodě a za svoji nynější podobu vděčí právě zebře Liběnce, která se jim tehdy tolik líbila a dopomohla jim tak ke změně svého života, se kterým jsou již dnes naprosto spokojené a tím si tak splnily svůj sen.

A co se stalo s Liběnkou? Ta jediná tehdy s ostatními do Afriky neutekla a zůstala svému majiteli věrná.

Žila poté ve stáji společně s koníčky a mohla tak v klidu a ve spokojenosti dožít svůj zebří život. Hospodář ji měl stále nejraději ze všech koní a byl na ni nesmírně pyšný, neboť právě jeho zebra byla tou první pruhovanou zebrou na světě, na což zůstal vždycky právem hrdý.

A nebýt toho, nedostala by se na svět, ani tato pohádka a nedozvěděl by se tak nikdo, jak to s těmi zebrami kdysi vlastně všechno bylo, ale to už zas zvoní zvonec, který oznamuje konec, proto musí skončit i povídání o Liběnce.