Zelený rytíř

Kterak mnoho zla za svého života napáchal a proto byl po smrti zaklet v hada, který hlídal zlatý poklad

V Rychlebských horách stával hrad Rychleby a jeho kastelánem byl rytíř Gernot. Za dobré služby knížeti se mu dostalo i dobrého bydla. Hrad střežil starou kupeckou cestu z Nisy do Kladska. Léta však rytíři uběhla a mládí se už nedalo ničím koupit. Když služba starého rytíře zmáhala, jednoho dne se rozhodl, že požádá knížete, aby ho propustil. Zavolal k sobě věrného sluhu Sidka a řekl mu: 
„Vezmi koně a jed' se vzkazem ke knížeti! Jsem už starý a chci sem za sebe dobrého, mladého kastelána. Tu máš list a bez odpovědi se nevracej! Mého života je již namále.“ 
Rytíř dal Sidkovi list a váček s penězi, kdyby se mu cestou něco přihodilo. Sidek uctivě poděkoval a měl se k odchodu. Věděl, že starý rytíř toho moc nenamluví, ale k lidem bývá štědrý. Na Rychlebech sloužil už nějaký ten rok a byl ve službě spokojen. 
Ještě toho dne vyjel Sidek z hradu na rychlém koni, aby co nejdříve knížeti zprávu doručil. Jel za dne, protože v noci nebylo v kraji bezpečno. V tom čase bylo všude dost lapků. Páni obírali o majetek jeden druhého, kde mohli. Přepadávali vesnice a městečka, loupili, pálili, brali lidem dobytek. 
Sidek neujel dál než přes dvě vsi, když cestou potkal otrhaného žebráka. Ten se k němu přitočil a chtěl po něm almužnu. Než ho však Sidek mohl obdarovat, byl stržen z koně a kolem něho stálo několik ozbrojených chlapů. Jeden z nich v zeleném šatě jednal pansky a měl mezi nimi hlavní slovo. 
„Pověz nám, kam jedeš a co vezeš! Nepovíš-li po dobrém, povíš po zlém!“ řekl výsměšně a pokynul jednomu z pomocníků. 
Ten přehodil přes nejbližší silnou větev provaz se smyčkou a ukazoval na krk, že ho oběsí. Sidek viděl, že by se jim neubránil, snažil se tedy s nimi vyjít po dobrém. 
„Nemám se za co stydět! Jsem posel rytíře Gernota z rychlebského hradu. Ale kdo jsi Ty, že se mnou jednáš jako lapka?“ 
Rytíř se na něho za ta slova zle osopil. 
„Máš moc řečí a ani nevíš, s kým mluvíš. Já Ti to tedy povím. Jsem zelený rytíř a kdo se do mých rukou dostane, musí mne být poslušen!“ 
Sidek sáhl rukou po zbrani, ale v tom dva chlapi k němu přiskočili a zkroutili mu ruce dozadu. Potom ho prohledali a pod kabátem mu našli kastelánův list. Zelený rytíř si ho přečetl, pak udělil svým lidem rozkazy, kterým Sidek nerozuměl. 
„Abys mne neměl za nevděčníka, dávám Ti milost. Moji chlapi Tě dopraví až za hranice knížectví. Jestli se jim ale budeš zpěčovat, už Ti nepomohu a přijdeš o hlavu! A ještě jednu dobrou radu Ti dám. Nikdy se nevracej zpět na Rychleby! Dlouho by ses ze svého života netěšil.“
„A co bude s listem?“ staral se poctivý Sidek. 
„O ten se nestrachuj! Sám zprávu doručím a o starého Gernota se postarám. Ten už na Rychlebech doslouží.“ 
Potom se zelený rytíř vyhoupl na Sidkova koně a zmizel s ním v lesním mlází. 
Na útěk nebylo ani pomyšlení. Chlapi se dali se Sidkem na opačnou stranu a vedli ho jako ovci. Hnali ho před sebou bez zastávky lesními cestami, kde za celý den nepotkali jedinou lidskou duši. 
Zato na Rychlebech brzy uvítali nového pána. Zelený rytíř přijel s celým průvodem svých lidí, přivezl od knížete pozdravy starému Gernotovi. „Od dnešního dne jsem tu já ustanoven kastelánem! Není ale potřeba, aby ses někam stěhoval, rytíři Gernote! Je tu dost místa pro nás oba. Chceš-li, zůstaň tu se mnou!“ 
Starý rytíř neměl kam odejít, a tak byl rád, že se s novým kastelánem dohodl a zůstal na Rychlebech. 
Zelený rytíř se ujal svého nového úřadu. Nejdříve k sobě svolal hradní čeleď a na přední místa dal svoje lidi. Všichni ho museli poslouchat, nebo odejít ze služby. Také ve vsích brzy poznali, že mají nového pána. Rychlebský kastelán se začal starat především o vlastní kapsu, komory, sýpky a truhlice. Platy vybíral poctivě, někdy i dopředu. Potom se staral o děvčata. Žádné z okolí jeho orlímu zraku neušlo. A které mu nebylo po vůli, dal odvléci na hrad a už je nikdo nespatřil. Všichni brzy poznali zeleného rytíře a jeho moc, pravého jména se však nikdo nedověděl. Rytíř vládl v horách rukou železnou a měl k tomu dobré pomocníky. Jeho pacholci mezi lidem slídili a leckoho přivedli do vězení. 
Jednou jela kolem hradu urozená panna se svým průvodem. Rytíř se o tom brzy dověděl a v blízkém lese dal její družinu zajmout a dívku násilím odvléci na hrad. Potom poslal do nejbližší vsi pro kněze, že se bude ženit. Když to panna Maria slyšela, bránila se a volala o pomoc, ale rytířova čeleď se jí jenom smála a pošklebovala. 
„Neboj se, náš pán Tě přivede k rozumu a ještě ráda budeš jeho ženou.“
„Dost řečí, chlapi!“ okřikl je rytíř, když přišel dolů mezi ně a pannu si prohlédl. 
Potom ji vzal bez řečí za ruku a vedl nahoru. 
V komnatě u krbu ležel v kožešinách stařec. Když rytíř s pannou vešli, ani je neslyšel. Až na něho rytíř hlasitě zavolal: 
„Gernote, vstávej! Přivedl jsem Ti ukázat nevěstu. Copak jí říkáš?*' a popostrčil Mariu až před něho. 
Starý rytíř Gernot byl už poloslepý a nemocný. Celý den pospával a z komnaty už nevycházel. Rytíř si za ním přišel občas popovídat, jinak mu sluha nosil jídlo a pití. Co se kolem něho dělo, to nevěděl. Starý se probudil, chvějící se rukou pohladil dívčin obličej, potom se chraplavým hlasem zasmál. 
„Tak Ty sis přivedl nevěstu a pěknou, jen co je pravda. Neboj se starého vlka, jehňátko! Ten Ti nemůže ublížit, už nemá žádné zuby!“ Než to dořekl, oči se mu zase klížily. 
„Pěkné jehňátko!“ zabručel zelený rytíř. „Kdo by to byl do toho starého, vypelichaného vlka řekl, že si Tě tak dobře všimne. Ale má pravdu. On Ti neublíží, ale přede mnou se měj na pozoru!“ 
Maria začala prosit rytíře o smilování, ale on na to řekl: 
„Jak jsem rozhodl, tak se stane. Až přijde kněz, ruce nám sváže, abys na věky i před bohem byla mou ženou.“
„Ale já nechci! Slyšíš?“ vykřikla Maria, až se stařec polekal a zasténal. „Zbytečně mluvíš!“ odbyl ji rytíř. „Já jsem zde pánem a po mé vůli se stane. Líbíš se mi víc než všechny ty, které už tudy prošly. Proto budeš paní na Rychlebech a co bys chtěla víc?“
„Vždyť ani nevíš, kdo jsem. Prosím Tě, propusť mne k otci! Je bohatý a dobře se Ti odmění, když budeš mít se mnou slitování,“ znovu ho prosila panna. 
„To jsou ženské tlachy! Nesejde na tom, kdo jsi, ani kolik má Tvůj otec peněz. Jsem dnes už tak bohatý, že si mohu vybrat ženu, která se mi líbí, třeba bez věna. Teď tu zůstaneš se starým Gernotem a počkáš, až přijde kněz a oddá nás. Však se dočkáš, jehňátko!“ 
Zelený rytíř se spokojeně usmál a odešel. Panna chtěla za ním vyběhnout, ale za dveřmi stáli dva zbrojnoši a cestu jí zastoupili. Musela se vrátit zpět. Sedla si tedy na lavici u okna, chvílemi plakala a chvílemi se dívala z toho orlího hnízda dolů do údolí. Potom dostala nápad, chtěla otevřít okno, ale bylo tak dobře zabedněno, že se jí to nepodařilo. Nezbylo než čekat. 
Když se dveře znovu otevřely, objevil se v nich zelený rytíř s knězem a zbrojnošem. „Tak se chystej, nevěsto, pod čepec!“ řekl Marie a obrátil se k starci. „Vstávej, starý brachu! Bude svatba a musíš mi jít přece za svědka!“ Stařec se znovu probral ze spánku, podíval se po Maric a jen zašeptal: „Nevěsta! Jehňátko!“ a zase usnul trhavým spánkem. 
„Tak začni, kněže! Ať je to brzo odbyto. Tuhle máš nevěstu, ten zbrojnoš a stařec jsou svědci,“ poručil knězi. 
„Ale já nechci! Já tu prohlašuji před bohem, že dobrovolně si zeleného rytíře nevezmu! Byla jsem zavlečena násilím.“
„Mlč, děvče, mlč!“ rozkřikl se na Mariu rytíř hněvivě. „A Ty konej svou povinnost! Dostaneš dobře zaplaceno.“ 
Kněz byl však v rozpacích a nevěděl, jak by nejlépe udělal. O rytíři slyšel už všelicos, ale když nevěsta stála na svém, že si dobrovolně ženicha nevezme, dodal si odvahy: 
„Jen rozvaž, pane! Jsem kněz a proti násilí nemohu nic dělat, jen se modlit.“
„Zde platí jen moje vůle a kdo se jí vzepře, propadne hrdlem. To si pamatuj a vykonej, co jsem Ti přikázal!“ rozlítil se na něho zelený rytíř. 
Když ale Maria trvala na svém, že si rytíře nevezme, ani kněz ho nechtěl poslechnout a spoléhal na to, že je sluha boží. Rytíř dal tedy zavolat pacholky a poručil jim, aby kněze odvedli na dvůr a tam mu sťali hlavu. 
„Tak a teď jsi na řadě Ty, ještěrko!“ řekl Marie. „Neměj strach, ani se Tě nedotknu, od toho mám svoje lidi. Když jsi nechtěla být mou ženou, dám Tě do vězení krysám.“ 
A pacholci přišli a odváděli ji, ale ona se jim vzpírala a křičela ze všech sil, aby ji všichni slyšeli. 
„Proklínám Tě, zelený rytíři! Tebe i Tvoji matku, která takového syna porodila. Zůstaň tu na věky, ty zelený hade! Nikdy nebudeš mít klidu, dokud tu zůstane kámen na kameni.“ 
Ale rytíř se jen smál a poručil pacholkům, aby si pospíšili. Potom usedl za stůl a nalil si do poháru vína. 
Chtěl mít pěknou ženu, která by se o něho starala a měla děti. Chtěl mít vedle sebe někoho, kdo by s ním promluvil a bez rozkazu ho vyslechl. Starý Gernot už dávno žil v jiném světě a nesdílel s ním jeho starosti. Zelený rytíř měl všechno, co si zamanul, jen tu pannu se mu nepodařilo koupit. Sám se sebou nebyl spokojen. Pořád žil jen ve strachu o své bohatství a svůj život. 
A jednoho dne se přece jen kníže dověděl, co se na Rychlebech děje. Ke dvoru přicházely mnohé zprávy a stížnosti od kupců, kteří projížděli kolem rychlebského hradu. A především už dlouhou dobu nepřicházely do knížecí pokladny od kastelána žádné peníze. K tomu všemu se ke dvoru dostavil Sidek, který si u opavského pána vysloužil rytířské ostruhy. Ten konečně knížeti pověděl, co se na Rychlebech událo. 
„Nabízím Ti své služby, kníže, abych toho lotra potřel a hrad zachránil!“
„Rád přijímám Tvoji nabídku. Dám Ti vojsko a Ty přiveď ty lotry živé! Zaslouží si odplatu. Právo je na naší straně. Když nebude vyhnutí, dej hrad zapálit!“ A rytíř Sidek rád tu službu vzal. Dovedl knížecí vojsko až pod Rychleby. Cestou je lidé ve vsích vítali a dávali vojákům všechno, co měli. Nenašel se ani jediný člověk, který by zeleného rytíře varoval. 
Knížecí vojsko oblehlo Rychleby a začalo je tvrdě dobývat. Posádka na hradbě se bránila ze všech sil. Když zelený rytíř viděl, že hrad neubrání, sám dal své sídlo zapálit a při požáru chtěl uniknout. Hrad hořel dlouho a za silného větru lehlo všechno popelem. Zůstalo jen kamenné zdivo. 
Když Sidek viděl, co se stalo, vrátil se s knížecím vojskem zpět. Tak se kníže žádné kořisti ani zajatců nedočkal. Po zeleném rytíři nebylo nikde ani stopy. Lidé říkali, že v hradě uhořel. 
Dlouho se potom lidé báli chodit kolem rychlebského hradu. Říkali, že v něm straší a nikdo se tam neodvážil. Kámen po kameni se pomalu rozpadal a všechno zarůstalo travou. Najednou se začalo mezi lidem vyprávět o jeho pokladech. Našli se i odvážlivci, kteří se vypravili je hledat. Na nádvoří našli mezi troskami jen ohořelé lidské kosti a dál se nedostali. 
Jednou na Veliký pátek o velikonocích se vypravil na hrad jeden tovaryš z Vilémovic a ten prý měl větší štěstí. Bez nesnází se dostal do hradního sklcpcní. V šeru našel starou truhlu a v ní trčel zlatý klíč. Tovaryš ji chtěl otevřít, když se za ním ozval lidský hlas: „Neber, co sis ještě nevysloužil!“ 
Tovaryš se otočil a uviděl za sebou velkého zeleného hada, který se k němu plazil z výklenku. Mládenec se nemohl hrůzou ani pohnout. Had k němu promlouval lidským hlasem: 
„Když dovolíš, abych se přihřál na tvém srdci, budou všechny poklady Tvoje a mne pak vysvobodíš ze zakletí! Potom si vezmeš tento zlatý klíč, a on Ti otevře cestu ke všem rychlebským pokladům.“ 
Zelený had se rychle připlazil k truhle, vzal zlatý klíč a vztyčil se proti tovaryši. Když se dotkl jeho ruky, tovaryš hrůzou vykřikl. Vtom se celý hrad otřásl v základech a tovaryš padl na zem v mdlobách. 
Když se probudil, ležel na kopci naproti rychlebskému hradu. Nebe bylo modré a vítr se proháněl v korunách stromů. Tovaryš se z toho všeho nemohl vzpamatovat, stále viděl před sebou zeleného hada se zlatým klíčem a o pokladech už nechtěl nikdy ani slyšet.