Železná skříňka

Jeden chudý sedlák vyjel časně zrána do lesa na dříví. Na rozcestí pod dubem potkal malou vrásčitou babičku. Nesla železnou skříňku, jen se pod ní prohýbala.
„Dobré jitro,“ pozdravil sedlák, „máme stejnou cestu, pojďte, přisedněte, svezu Vás.“
„I to ne,“ povídala babička, „ale vezmi na vůz tuhle železnou skříňku. Je plná tolarů a můžeš si je nechat. Snad Ti přinesou štěstí. Jenom o nich nesmíš nikomu vykládat. Zle by se Ti vedlo.“
Babička pomohla sedlákovi skříňku na vůz, a než sedlák smekl čepici a poděkoval, byla tatam.
Sedlák už pro dříví nejel. Obrátil koně a vůz a ujížděl domů.
„Mámo,“ povídal, když zastavil s vozem na dvoře, „nemám to sice nikomu povídat, ale Ty jsi moje žena, na Tebe se to nevztahuje.“
„To máš pravdu, táto,“ řekla selka zvědavě, „budu mlčet jako hrob. A copak? Proč ses tak brzo vrátil z lesa?“
„Právě, to je to!“ odpověděl sedlák, „našel jsem pod dubem skříňku s penězi. Máme po nouzi. Ale nikomu ani slovo. Běž, sežeň něco dobrého, týden jsem neviděl maso.“
Stáhli skříňku z vozu a odnesli ji do sklepa. Pak vzala selka ze skříňky tolar, nakoupila maso a pekla je, až vonělo domem. Sousedka vtáhla do nosu vůni a hned přiběhla.
„Dobrý den, kmotřičko, copak máte dobrého na pekáči?“
„Ach, sousedko,“ odpověděla selka, „neměla bych Vám to říkat, ale Vy umíte mlčet. Můj muž jel do lesa na dříví a našel pod dubem železnou skříňku plnou peněz.“
„Neříkejte, to je štěstí,“ divila se sousedka, „a dobře, že jste se svěřila mně, jiná by to prozradila.“
Netrvalo dlouho a k sousedce přišla na návštěvu švagrová.
„Moje milá, víte už, co se stalo?“ přivítala ji sousedka, „ale musíte mlčet, mlčet!“
„Jako ryba, jako ryba!“
„Já vím, tak poslouchejte. Sousedčin muž, ten chudák od vedle, našel v lese pod dubem bednu s penězi.“
Švagrová nemlčela, to se ví, donesla novinu kostelníkově ženě, a než slunce zapadlo, doslechl se o tom i soudce. Zavolal si sedláka a povídá:
„Vím všechno! Ukradl jsi bednu s penězi a schoval jsi ji ve sklepě. Sem s těmi penězi!“
„Ne, milostivý pane,“ odpověděl sedlák, „jakpak by to byla pravda. Jsem chudý jako kostelní myš, poctivec a neukradl jsem vůbec nic.“
„Uvidíme, uvidíme,“ řekl soudce, „vždyť to povídala Tvoje vlastní žena.“
„Ach milostivý pane, moje žena je bláznivá.“
„Jen žádné vytáčení! Za čtrnáct dní zasedá soud. Podíváme se, jestli je Tvá žena blázen.“
Sedlákovi moc dobře nebylo, když se vracel domů. Vzpomínal na babičku z lesa a na to, co říkala. Doma vzal ze skříňky hrst tolarů, zapřáhl a jel s vozem do města.
V městě skoupil od všech pekařů preclíky, naložil je do vozu a jel domů. Preclíky rozsypal na dvoře a pár jich hodil i na střechu a k vratům. Pak běžel do kuchyně, kde se jeho žena otáčela kolem plotny, a volal:
„Ženo, to jsem si o Tobě nemyslel! Sotva máme trochu peněz, už si myslíš kdovíco. Venku napršelo preclíků, a Ty se ani nenamáháš, abys je posbírala!“
„Muži, máš to v hlavě v pořádku?“ potřásla selka hlavou. „Preclíky že pršely, preclíky z nebe?“
„Baže preclíky, jen se pojď podívat,“ odpověděl muž.
Selka se vyklonila z okna, a když viděla na dvoře tolik preclíků, nevěděla radostí, co počít. Vyběhla a sbírala preclíky hezky dlouho a naplnila s nimi tři velké nůše.
Druhého dne řekl sedlák:
„Poslouchej, ženo, jak jsem byl naposledy ve městě, dověděl jsem se, že má náš král nové vojáky s dlouhými špičatými železnými zobáky. Těmi zobáky prý nejraději klovají ženy a často je uklovají k smrti. Dnes mají táhnout naší vesnicí. Překlopím na Tebe necky, aby Tě nenašli. Já se schovám na půdě.“
Selka dostala strach. Skrčila se a sedlák na ni překlopil necky. Pak šel do kurníku, pochytal kuřata, nasypal jim kolem necek a na necky zrní a kuřata zobala ťuk, ťuk, ťuk, jen to na necky bubnovalo. Když sezobala všechno zrní, zvedl sedlák necky a řekl ženě:
„Mámo, vstávej, už jsou z vesnice venku!“
„Ach, táto, kdybys věděl, co strachu jsem vystála!“ řekla žena. „Húú, jak ťukali, ťuk, ťuk,ťuk, těmi dlouhými železnými zobáky! Ale já nic, byla jsem zticha, a tak mě nenašli.“
„Zaplať pámbů, mě také ne!“ řekl sedlák a tím to bylo odbyto.
Za čtrnáct dní musel sedlák se ženou k soudu. Sedlák všechno zapřel. Ale když se páni pustili do jeho ženy, zapřisáhla se vším na světě, že ano, že to tak bylo, jak pověděla sousedce.
„Nevěřte jí, páni,“ volal sedlák, „nemá všech pět pohromadě! ..... Kdypak to bylo, mámo, kdy jsem tu bednu přinesl domů?“
„Jen si vzpomeň táto,“ odpověděla žena, „den předtím, jak pršely ty preclíky!“
Páni od soudu potřásali hlavou a sedlák řekl:
„Tak co, nemám pravdu? Je blázen!“
„Já že jsem blázen?“ vyjela na něho selka, „rozmysli si to, táto, bylo to dva dni předtím, než táhli vesnicí noví královi vojáci, vzpomeň si, vojáci s dlouhými špičatými železnými zobáky. Jak dělali ťuk, ťuk, ťuk na necky. Co já tehdy zkusila strachu!“
„Sedlák má pravdu,“ řekli páni od soudu, „jeho žena to nemá v hlavě v pořádku. Ať s ní jde domů a dává pozor, aby neprovedla nějakou nezdobu.“
Tak měl sedlák po starosti a vrátil se se ženou do vsi. Když přišli do chalupy, dal jí ochutnat hůl, aby si pamatovala, co nemá povídat. Potom se odstěhovali, za peníze ze skříňky si koupili pole a dobytek a měli se dobře. Leckdo by byl rád, kdyby se měl tak dobře jako ti dva.