Žid v trnisku

Byl jednou jeden bohatý muž a ten měl pacholka, který mu pilně a poctivě sloužil, každé ráno byl první z postele a poslední do ní večer uléhal, a když byla nějaká práce, nad kterou se ostatní ošklíbali, tak se k ní vždy stavěl první. Přitom si nikdy nestěžoval, nýbrž byl se vším spokojen a stále měl na tváři úsměv. Když uplynul rok, nedal mu pán žádnou mzdu, neboť si pomyslel: „To je to věru to nejchytřejší, co mohu udělat, ušetřím a on neodejde, nýbrž zůstane pěkně ve službě.“ Pacholek opravdu ani nemukl a zůstal. I druhý rok se při práci činil jako ten první a když byl tento u konce a opět neobdržel mzdu, nechal si to líbit a zůstal ve službě dál. Když byl u konce třetí rok, pán se na chvíli zamyslel, sáhnul do kapsy, ale nevytáhnul nic. Tu se chasník konečně ozval: „Pane, tři roky jsem vám poctivě sloužil, buďte tak dobrý a dejte mi, co mi po právu náleží, chci pryč, rád bych se porozhlédnul po světě.“ Ten lakomec mu odvětil: „Ano, můj milý pacholku, neúnavně jsi mi sloužil, proto budeš milostivě odměněn.“ A opět sáhnul do kapsy a vyplatil pacholkovi tři haléře. „tady máš za každý rok jeden haléř, to je mzda přímo královská, takovou bys obdržel u málokterého pána.“ Pacholek, který penězům málo rozuměl, ty drobné shrábnul a pomyslil si: „Nyní máš v kapse za tu dřinu, kterou ses tu soužil, přehojný kapitál.“ A vydal se do světa.

Putoval přes hory a doly a při tom si zpíval a v libosti svého srdce zvesela poskakoval. I co se stalo, nestalo. Když kráčel kolem nějakého křoviska, vystoupil z něj nějaký mužíček a zavolal na něj: „Kampak, kampak mládenečku? Ty jsi mi ale veselý chlapík.“ „Co bych měl být smutný,“ odvětil pacholek: „nic mi nechybí, v kapse mi cinká mzda za tři roky poctivé práce.“ „Kolikpak činí tvůj poklad?“ zeptal se ho mužík. „Kolik? Přece tři haléře, poctivá mzda.“ „Poslyš, mládenče,“ pravil trpaslík: „já jsem chudý a potřebný muž, daruj mi své tři haléře, já pracovat nemohu, ty jsi ale mladý a lehce si na svůj denní chléb zase vyděláš.“ A protože, jak už jsme řekli, měl chasník dobré srdce, tak se nad tím ubožákem slitoval a podal mu své tři haléře, řkouc: „Ve jménu Božím si je vezmi, mě chybět nebudou.“ Tu mužík pravil: „Vidím, že máš dobré srdce, tak ti splním tři přání, za každý haléř jedno, tak si něco přej.“ „Aha,“ usmál se hoch: „tys jeden z těch, co mají pod čepicí. Dobrá, když to musí být, tak si přeji nejprve pušku ptáčnici, která trefí vše, na co zamířím. Za druhé si přeji housličky, na které zahraji a všichni, kdo uslyší jejich zvuk, musejí tancovat, nu a za třetí si přeji, když k někomu budu mít prosbu, nesmí mi tento odmítnout.“ „Jak si přeješ.“ řekl mužík, sáhnul do křoví a než by se člověk nadál, pohotově měl v ruce pušku i housličky, jakoby si je byl objednal. Podal je pacholkovi a řekl: „To, co si budeš přát, ti žádný člověk na světě nedokáže odmítnout.“ Po křesťansku se rozloučili a on vandroval dál.

Brzy nato potkal jednoho žida s dlouhým kozlím vousem, který tam stál a okouzleně naslouchal zpěvu ptáčka, sedícího nahoře ve špičce stromu. „Boží zázrak!“ volal: „tak malé zvířátko a tak nádherný silný hlas, kdyby tak byl můj, já bych si už věděl rady, co s ním počít!“ „To je maličkost,“ řekl chasník: „hned bude dole.“ Zacílil svojí puškou ptáčnicí, trefil ptáčka do chocholky a ten omráčen spadnul dolů do trniska. „Teď jdi, ty šibale, a toho ptáčka přines!“ poručil tomu židovi. A tento se hned třásl samou ochotou a mumlaje slova pokory a uctivosti, u židů nevídaná, smýknul sebou na zem a jal se soukat do trniska. Když vězel právě veprostřed, popadla pacholka neodolatelná chuť právě nyní vyzkoušet svoje housličky, zčerstva je popadnul a pustil se do fidlání. V tomto okamžiku se žid musel v trnisku zvednout na nohy a dal se do skákání, hupsání a jančení, čím rychleji pacholek hudlal, tím rychleji šel židovi ten krkolomný tanec. Trny mu rozervaly ošuntělý kabát, učesaly mu jeho vousy a k tomu ho bodaly a píchaly a na všelikerý způsob soužily po celém těle. „Pane!“ řval žid: „Copak je to za housle? Ať pán nechá té hry, já nechci tancovat!“ Ale pacholek nepřestával a myslil si: „Kdoví kolika lidí ses, ty nelido, natýral, nyní se ti děje po právu.“ A jal se zase fidlat tak, že žid musel křepčit ještě urputněji a v trní zůstávaly vězet kusy jeho kabátu. „Achich ouvej, přísahám,“ křičel žid: „dám pánovi, co si jen přeje, jen když zanechá té hry, třeba celý měšec zlata!“ „Nu, když si tak štědrý,“ usmál se mládenec: „tak s tou muzikou přestanu, ale musím ti říct, byl to nadmíru pěkný tanec.“ Potom si vzal měšec a šel svou cestou.

Žid zůstal stát, díval se za ním a dokud mu nezmizel z očí, byl zticha, ale pak začal řvát z plna hrdla: „Ty mizerný muzikante, ty šumaři, jen počkej, však já tě dostanu! Já tě proženu, až ztratíš podrážky! Ty hmyze, co nemá větší cenu než šest grošů!“ A láteřil o sto šest z plných plic. Když se mu trochu ulevilo a mohl opět popadnout dech, běžel do města k soudci. „Pane soudce, podívají se na mne, na chráněné zemské silnici mne jeden bezbožný chlap oloupil a k tomu se mnou zle nakládal. Kámen by se nade mnou ustrnul. Oblečení rozedrané, tělo rozbodané a rozdrásané, a moje malé jměníčko, můj měšec mi sebral! Pravé dukáty, jeden kousek krásnější než druhý! Při Jeho slávě, uvrhněte toho holomka do žaláře!“ Soudce se zeptal: „Byl to snad nějaký voják, který tě šavlí tak posekal?“ „I kdeže!“ řekl žid: „Žádnou dýku neměl, na zádech měl pušku a kolem krku housle, toho zločince snadno poznáte!“ Soudce poslal svoje lidi za ním, ti pacholka lehce našli, protože se cestou jen tak loudal, a našli u něj taky ten měšec se zlatem. Když byl postaven před soud, řekl: „Já jsem se toho žida ani nedotknul, peníze jsem mu nevzal, on sám mi je ze své vůle nabídnul, když přestanu hrát na housle, protože nemohl moji hudbu snést.“ „I kdeže!“ zvolal žid: „Ten lže, jako když tiskne!“ Ale soudce také neuvěřil a řekl: „To je opravdu velmi špatná výmluva, to by žádný žid neudělal.“ A odsoudil ho, protože se na zemské silnici dopustil loupeže, na šibenici. Když byl odváděn, tu na něj žid zavolal: „Teď se ti, lumpe, dostane zasloužené odměny!“

Pacholek pokojně stoupal s katem vzhůru po žebříku, ale na posledním stupni se otočil a řekl soudci: „Splňte mi poslední přání!“ „Dobrá,“ řekl soudce: „pokud si ovšem nebudeš přát život!“ „Ne, o život neprosím,“ odvětil pacholek: „nechte mne naposledy zahrát na housle.“ Žid se jal povykovat: „To ať mu pán nedovolí!“ Ale soudce řekl: „Proč bych mu měl odepřít tak malou radost? Jemu se uleví a pak se podřídí svému osudu.“ „Proboha, svažte mne! Svažte mne!“ žadonil žid. Tak vzal pacholek svoje housle, přiložil si je pod bradu a sotva poprvé hrábnul smyčcem do strun, začali se soudce, písař i soudní pacholci, kterým provaz, kterým chtěli svázat žida, vypadnul z rukou, natřásat a při druhém štrychu zvedli všichni nohy a kat pacholka pustil a připravil se k tanci, při třetím štrychu vyskočili všichni do výšky a jali se tancovat, soudce s židem byli v čele a skákali nejlépe.

Brzy tancovalo všechno, co na náměstí ze zvědavosti přišlo, staří, mladí, tlustí, tencí, dokonce i psi, kteří s nimi přiběhli, si sedli na zadní nohy a do rytmu poskakovali. A čím déle hrál, tím výše tanečníci vyskakovali, až se jeden s druhým sráželi hlavami a jali se bědně naříkat. Nakonec soudce celý bez sebe zavolal: „Daruji ti život, jen přestaň hrát!“ Pacholek se nechal oblomit, sundal housle, pověsil si je zpět kolem krku a sešel dolů ze žebříku. Potom šel k židovi, který ležel dosud na zemi a lapal po dechu, a řekl: „Ty šizuňku, teď řekni, jak to bylo s těmi penězi, jinak sundám housle a budu zase hrát!“ „Já jsem je pánovi ukradl! Já jsem je pánovi ukradl!“ křičel žid: „On si je poctivě vysloužil.“ Tak nechal soudce odvést na šibenici žida a pověsit ho jako zloděje.