Zkáza ženského chánství

Kdysi dávno bylo na zemi chánství, ale bylo jinačí, než jsou ostatní chánství, a už nikdy takové chánství na zemi nebude. V tom chánství byla totiž chánem žena, i vezírové byly ženy a vůbec všechny důležité hodnosti zastávaly ženy. Chánce říkali Zanaj a Zanaj panovala ve městě Samiram. 
Bylo to věru podivné město. Nestálo na zemi, ale vysoko nad ní na sedmdesáti tisících sloupech a nikdo se do něho nedostal proti vůli žen. Proto se to chánství udrželo tak dlouho. 
V ženském městě Samiram byli také muži, ale bylo jich málo. Zeny si nechávaly jen jednoho chlapce ze sta narozených, ostatní odnášely dolů na zem a tam se jich ujímali dobří lidé. V zemi pod městem bylo mužů mnoho. Muži ve městě Samiram doma hospodařili, vařili, prali prádlo a starali se o děti, ale jenom o chlapce. Děvčátka žila v chánském paláci, dokud nevyrostla. 
A ženy vykonávaly všecky mužské práce, chodily na lov, panovaly, soudily, bojovaly. 
Takové to bylo město. 
Ve městě žila také slepá stařena a ta měla ve všem hlavní slovo. To proto, že byla věštkyně, uměla předvídat budoucnost. 
Jednoho dne se stařena usedavě rozplakala, slzy jí tekly v proudech a pro pláč nemohla promluvit ani slovo. Zanaj a ostatní nejvýznačnější ženy se seběhly kolem vyděšené stařeny, ale nevěděly, co by ten horoucí pláč měl znamenat. Konečně se stařena trochu uklidnila a ve vzlycích pravila: 
„Běda, třikrát běda! Naše Zanaj bude mít dítě a to dítě bude syn. A z toho chlapce přijde na naše ženské chánství strašlivá zkáza.“ 
To dořekla a znova se rozplakala. 
Radila se Zanaj se svými vezírkami a rádkyněmi, co udělat, aby zkázu odvrátila, ale marně. Některé ženy radily, aby Zanaj svého syna poslala dolů, do země pod městem, odtud že zkáza na město nepřijde. Ale slepá stařena jenom vrtěla hlavou. Jiné zase radily, aby Zanajin syn zůstal ve městě a tak mohl být pod přísným dohledem, ale slepá stařena zase vrtěla hlavou. 
„Nic nezabrání chlapci, aby zničil naše ženské chánství.“ 
Nakonec se ženy dohodly, že chlapce zabijí, jen co se narodí. Zanajino mateřské srdce se tomu však vzepřelo. Poradila se se svou věrnou služebnou a ta jí slíbila, že až se chlapec narodí, vymění ho s jinou matkou za holčičku. 
Celé chánství napjatě očekávalo narození Zanajina dítěte, ale ještě dřív, než se narodilo, zemřela stará věštkyně. Všichni v tom viděli osudové znamení, jenom nikdo nevěděl jaké. 
A vládkyni se opravdu narodil synek. Věrná služebná ho hned odnesla jedné ženě, které se právě narodilo děvčátko, a to přinesla do paláce. A Zanaj rozhlásila po celém chánství: 
„Slepá stařena nás oklamala, a proto musela umřít. Narodila se mi dcera, a ne syn.“ 
Celé ženské chánství se nesmírně zaradovalo, že má Zanaj následnici a že chánství nehrozí zkáza. A život plynul dál ve starých kolejích. Zanajin syn, jmenoval se Iskander, vyrůstal mezi muži a nikdo netušil, kdo vlastně je. 
Jenomže šídlo v pytli neutajíš, a třebas Iskander žil jako podruh mezi podruhy, svůj vznešený původ nezapřel. Byl krásný a ušlechtilý, moudrý a hrdý. Neustále přemýšlel, čím to, že ve městě Samiram vládnou ženy, když všude jinde na světě mají chána muže, vezíry muže, soudce muže, bojovníky muže. 
„Tohle ženské chánství je zrůdné chánství,“ říkal si. „Přišel čas, aby se i tady muži zmocnili vlády.“ 
A neříkal to jenom pro sebe, říkal to i svým druhům podruhům a i oni začali přemýšlet, jak by ženy připravili o moc. 
Přišel den, kdy se všichni muži shromáždili a odebrali se do chánského paláce. V jejich čele kráčel Iskander a takto promluvil k panovnici: 
„Už nechceme ty Tvoje staré ženské pořádky. Už Tě nechceme mít za chána. Chceme chána muže a chceme sami spravovat chánství. Vy ženy jděte kolébat děti, vařit a prát a nám, mužům, dejte své přilby, šavle, oštěpy, luky a šípy. Když nám je nedáte po dobrém, vezmeme si je násilím.“ 
Tak promluvil Iskander a muži začali volat: 
„Chceme Iskandera za chána!“ 
Ale ženy nechtěly mužům ustoupit. Obklíčily je s tasenými šavlemi a s napřaženými oštěpy a přesila byla na jejich straně. Sama Zanaj v ocelové přilbě a s obnaženou šavlí přistoupila k bezbrannému Iskanderovi, aby rázem skoncovala s jeho mladým životem. Tu se v ní však ozvalo mateřské srdce a ona poznala, že Iskander je její syn. V hrůze se zapotácela a zvolala: 
„Běda! Slepá stařena přece jenom měla pravdu a nadarmo neronila proudy slz, nadarmo se neusoužila k smrti. Oklamala jsem Vás. Narodil se mi syn a ten syn stojí tady před Vámi. Je to Iskander. A z něho přichází na naše ženské chánství strašná zkáza.“ 
To dořekla a probodla se šavlí. 
Když to uviděly zděšené ženy, odhodily zbraně a prchaly se skrýt do nejodlehlejších komnat chánského paláce. 
A muži sebrali zbraně, zavěsili těžké zámky na dveře, za kterými se ženy skryly, a začali vládnout ve městě Samiram po svém.