Zkrocený vodník

Byl jednou jeden mlynář, kterého chodil neustále do mlýna trápit vodník. Mlynář se bál pak už i ve mlýně bydlet a chodil spát jinam. Jednou přišel do mlýna mlynářský pomocník a prosil o nocleh. Mlynář pravil:
„Milý brachu, nemohu Ti nocleh dát. Já tu sám také nenocuji, poněvadž tu vodní duch velice straší, trápí mě a sužuje.“ Mlynářský na to odpověděl:
„Já se ho nebojím a rád bych věděl, co on je zač.“ Mlynář na to nic neříkal, a tak mládenec ve mlýně na noc zůstal. Mlynář měl na stěně viset housle. Mlynářský si koupil svíčku, vzal housle a hrál. Ani si nevšiml, že za ním stojí hastrman, až když uslyšel skřehotavý hlas. Vodník přišel až k němu a pravil:
„Nauč Ty mě na těch houslích hrát!“ Na to mlynářský právě čekal. Povídá:
„Ty se do smrti na nich hrát nenaučíš!“ Potom mu však přece ty housle do ruky dal a řekl:
„Hraj, ale musíš pěkně hmatat po strunách!“ Vodník zkusil hrát. Housle však místo zpěvu skřípaly a kvičely. Dva prsty, na kterých při hře nejvíc záleží, měl vodník křivé. Přestal hrát a ptal se mlynářského:
„Co bych já s těmi křivými prsty měl udělat, aby byly rovné?“
Mlynářský odpověděl:
„Jestli chceš, já Ti je spravím.“
Vzal velký nebozez a vyvrtal ve sloupu u dveří dvě díry, otesal dva klínky a povídá vodníkovi:
„Strč tam ty prsty, budeme je rovnat, a jak Tě to bude trochu bolet, pověz mi. Ony se Ti tam pěkně usadí.“
Vodník tak udělal. Mlynářský tluče na klíny a ptá se:
„Ještě necítíš bolest?“
Vodník odpověděl, že ještě ne. Mlynářský silněji udeřil na klíny a tu začal vodník křičet:
„Už bolí! í, í, í!“
Na to mlynářský čekal. Řekl:
„No počkej, to se musí dobře usadit.“
Pak šel, popadl do ruky důtky a vodního muže jak mele, tak mele a přitom mu říká:
„Teď mi odpřisáhneš, že už nikdy nebudeš sem do toho mlýna chodit někoho strašit a soužit.“
Vodník to honem odpřisáhl, jen aby to rovnání už přestalo. Mlynářský vyrazil klínky a vodník utekl ven. Tam se obrátil a volal:
„Já jsem Ti odpřisáhl, že do toho mlýna už nepůjdu. Tobě já se ale pomstím, za sedm roků Tě dostanu!“
Ráno se mlynář podivil, že je mlynářský naživu. Když chtěl chasník odejít, řekl mu mlynář:
„Víš ty co? Zůstaň tu u mě a buď u mě až do smrti!“ Mlynář měl hezkou a pracovitou dceru, která se chasníkovi tak zalíbila, že ji za krátký čas pojal za ženu, a pak začal řídit mletí on. Jedenkráte, bylo to po sedmi letech, šel mladý mlynář pouštět vodu. Najednou uviděl, že na stavu sedí vodník. Mlynář se však nelekl. Otočil se a honem pro nebozez. Přišel a začal vrtat do klády. Když to vodník uviděl, začal křičet:
„Už zase vrtáš ty dírky pro prsty. Ale já je tam už strkat nebudu!“
S těmi slovy se vodník ztratil a nikdy už ho u toho mlýna nebylo vidět.