Zlatá rybka a dcerka

Na břehu polského moře žila jednou jedna matka a ta měla dceru. Jak už to bývá, když je jedináček, byla dcera rozmazlená a dovedla svou maminku tak potrápit, že chudáka matku bolela hlava celé dny. Jednou si dcera usmyslela, že chce živou zlatou rybku. Matka si takových přání nevšímala. Kde by chudáci vzali zlatou rybku a natož ještě živou! Dcera však byla neposlušná a paličatá a do omrzení opakovala: 
„Já chci zlatou rybku! Dej mi zlatou rybku! Já chci zlatou rybku! Dej mi zlatou rybku! Když mi ji nedáš, půjdu k moři a sama si ji chytím! Ať tam třeba spadnu! Já chci zlatou rybku!“ 
Maminka měla za chvíli dceřiných řečí dost. Zkoušela ji zastavit, mírně jí domlouvala, uklidňovala ji, ovšem marně. A když už to nemohla vydržet, rozvzteklila se a vykřikla: 
„Dej už pokoj, nebo mi z Tebe praskne hlava! Kdo to má poslouchat!“ 
Kdepak přestat! Dcera byla zvyklá, že se každé její přání splnilo, a pokračovala dál, dál mlela a repetila o zlaté rybce. Tu zoufalá matka zvolala: 
„Tak běž a chyť si ji! Běž třeba do moře, a když ji nenajdeš, tak se staň sama zlatou rybkou! A nevracej se, ať už mám konečně klid!“ 
Dcera strnula, pak vyběhla ze dveří a utíkala na mořský břeh. Jak vkročila do slané vody, ucítila, že se s ní děje podivná změna. Zmenšovala se, na těle jí začaly vyrůstat zlaté šupiny a ztrácely se jí vlasy. Chtěla křičet o pomoc, nemohla však. V malé chviličce se dcera proměnila ve zlatou rybku. Přišla vlna a šplouchla na břeh, pak se zase vracela zpět a přitom spláchla malou zlatou rybku do hlubiny. 
Matka dlouho čekala, že dcera dostane rozum a že za chvíli přijde. Čekala však marně, uplynula noc a dcerka nikde, plynuly další dni i noci, dívčina postel zůstávala neodestlaná. Matka plakala a vyhlížela celé dny, zda se její dítě nevrací, ale nadarmo. Jedenkrát jí však zasvitla malá naděje. V noci se jí totiž zdálo, že k ní mluvila jakási mořská víla a že jí něco o dceři řekla. Je prý proměněna ve zlatou rybku a mateřské prokletí může být zlomeno jen láskou hodného mládence. 
Daleko odtud v jedné vsi žil chudý rybářský sirotek. Byl samotář, sedával doma zalezlý jako jezevec, nechtělo se mu mezi lidi. Říkali mu poustevník. Ještě raději si sedal na rybářský člun, vyjel na širé moře a ani nemusel lovit, stačilo mu jen pozorovat, jak si vítr dělá vlnky na vodě a slunce je prozařuje. Jednou zase hleděl zamyšleně do moře, když tu letěl kolem jeho člunu velký pták a držel cosi v zobáku. Mládenec zdvihl hlavu, aby se podíval, pták se lekl a pustil svou kořist. Mládenec se podivil, protože na dno člunu mu padla zlatá rybka a začala volat: 
„Zachraň mě! Zachraň mě!“ 
Mládenec odehnal dorážejícího ptáka a udiveně si prohlížel nevídanou rybku. Ta mu řekla: 
„Děkuji Ti, mládenče, žes mě zachránil. Ráda bych se Ti za to odvděčila. Bude-li jezdit za mnou, prozradím Ti některá místa, kde je nejvíc ryb, pustíš-li mě zpátky do vody.“ 
Rybář se vzpamatoval a hodil rybku do vln. Vypadalo to, jako když sluneční paprsek prosvítí modrozelenou mořskou vodu. Rybka plula při povrchu a opravdu loďku vedla. Když se zastavila, rozestřel mládenec sítě a ve chvíli měl loďku plnou úlovku. Pak rybka zmizela a rybář jel domů. 
Když ráno vyjížděl na lov, čekala zlatá rybka blízko jeho lodi a opět mu ukázala směr a místo, kde dobře pochodil. Tak se stávalo pokaždé, a rybář byl stále úspěšnější. Bohatl a bohatl, koupil si větší domek a lepší loď a svůj majetek stále rozmnožoval. Zůstával však nadále samotářem poustevníkem, i když po něm rybářské a kupecké dcery pokukovaly, nadbíhaly mu a vzkazovaly. 
Jednoho dne přišel mládenec k své lodi, že pojede na lov. Už zdálky viděl, že má na jednom ze sedadel hosta. Bylo mu divné, že někdo na jeho loď vstoupil bez dovolení a že chce rušit jeho klid při lovu. Přišel až na břeh a podivil se ještě více. Na lodi seděla krásná dívka: oči měla modré jako kvetoucí len a vlasy, které jí spadaly až do pasu, byly zlaté. Byla tak krásná, že se rybář styděl zeptat, kdo je a co u něho chce. Zlaté vlasy se leskly tak, že až oslepovaly, a tak se mládenec díval se sklopenou hlavou do vody. 
„Kam hledíš, dobrý mládenče?“ ozvala se dívka příjemným hlasem. „Nechceš se na mě podívat?“ 
„Hledám svou milou rybku, která na mě čekává u břehu a vodí mě po hladině,“ odpověděl rybář. „Nejsem zvyklý na lidi a ona také ne. Mám starost, aby se Tě nelekla a neztratila se mi navždy. Bylo by mi to velmi líto, kdybych ji nemohl vídat, jak se po mně otáčí a jak se na mě těší. Prosím Tě proto, dívko, abys byla tak hodná a opustila mou loď.“ 
Dívka se na mládence podívala, začervenala se a řekla: 
„Jsem ráda, že o rybce tak smýšlíš. I ona se na Tebe těšívala, až přijdeš ke břehu a až vyrazíš na lov.“ 
„Jak to můžeš vědět? Jak můžeš znát moje největší tajemství a mou největší radost?“ podivil se mládenec. 
„Já jsem ta rybka. Byla jsem zakletá a dnes moje kletba pominula. Čekám tady na Tebe, abych Ti všechno o sobě řekla a poprosila Tě, abys mě nepřipravil o mou největší radost. O cesty s Tebou.“ 
Mládenec se zaradoval. Odvedl Zlatovlásku domů k její matce a požádal, aby si ji směl vzít za ženu. To už dávno věděl, jak to s jeho ženou bylo. Maminka plakala radostí, že se jí dítě vrátilo, pak slzela, že jí dcerka zase odejde, a nakonec si poplakala, jakého dostala hodného a milého zetě. Zlatovlasá žena vodila svého muže rybáře na rybnatá místa v moři, a tak se měli už navždy dobře. Maminka žila u nich, starala se o vnoučata a byla šťastná. Vždycky, když se dcera chtěla na vnoučata zlobit, varovala ji: 
„Děti nerozmazluj a neproklínej, vzpomeň si na svoje osudy a hlavně na moje neštěstí, pro které jsem se tolik naplakala. Vyřčené slovo ani tři sta párů koní zpátky do úst nevtáhne.“ 
Přitom držela vnoučata u sebe, jako by je chtěla chránit, a hladila je po vláscích připomínajících svou barvou zlato.