Zlatá slípka

ZLATÁ SLÍPKA

 

V jedné zemi blízko Španěl

vyšel děda kokršpaněl

tak daleko do polí,

co mu nohy dovolí.

 

Když si pak chtěl mezi keři

odpočinout, než se zšeří,

vyletěla natotata

z křoví bažantice zlatá.

 

Lovecká krev ozvala se,

vrhl se jí po ocase,

obratný psí dědeček

už ji drží za krček.

 

„Pusť mě, dědo, šetři plíce,“

prosí zlatá bažantice,

„než noc přejde do svítání,

vyplním ti každé přání.“

 

„Ta nabídka nemá vady,

chtěl bych býti zase mladý,“

pouští kořist, ať si běží,

vyplivuje zlaté peří.

 

Doma ale jeho žena

vrčí na něj rozhořčena,

že tam ještě musí jít

pro ni mládí zařídit.

 

Kokršpaněl místo spaní

znovu bažantici shání.

„Všechno bude, jak jsi chtěl,“

řekla, když ji uviděl.

 

Vlídně se však nechová

mladá paní Kokrová:

„Chtěla bych být ještě dnes

ze všech nejsilnější pes!“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sotva se tak vskutku stalo,

už je jí to zase málo,

žene muže do polí:

„Chci mít křídla sokolí!“

 

Chudák Kokr před půl pátou

opět volá slípku zlatou:

„Moje žena se zas souží,

neboť po létání touží.“

 

„Kdo chce příliš, mívá málo,

vše, co bylo, se vám zdálo.

Vrať se domů, pejsku milý,

žijte zas tak, jak jste žili.“

 

Pak už zlatá bažantice

neřekla o slůvko více,

vylétla a docela

v ranním slunci zmizela.

 

Tak se zase blízko Španěl

belhá děda kokršpaněl,

na mládí vzpomínat bude

se svou babkou v boudě chudé.

 

 

 

©www.ctenizdarma.cz

 

Autor:Pohodář Alík

Zdroj:ctenizdarma.cz