Zlaté království

Jeden bohatý muž měl jediného syna. Když mu bylo dvacet let, řekl:
„Otče chci se podívat do světa.“
Proti tomu starý nic nenamítal, dal mu vůz, koně i sloužícího, mnoho peněz a ještě více dobrých rad a Nathanael se vydal na cestu. Jednoho večera přijeli do jednoho hlubokého lesa, a protože byla tma, sjeli z cesty a dostali se nakonec k jedné malé chaloupce. Nathanael vešel dovnitř a tam seděla u ohně žena a vařila si večeři.
„Mohli bychom u Tebe přenocovat?“ zeptal se jí.
„S radostí,“ odvětila ta žena „jen se posaďte a chovejte se jako doma.“
To bylo Nathanaelovi po vůli, jedl a pil s chutí, neboť celý den nedostal nic do žaludku; potom spal jako princátko, dokud na nebesa nevystoupilo slunce. Ráno vyskočil a oknem viděl krásný zelený les, pobíhali v něm vůkol jeleni, srnci a zajíci v celých stádech a rozliční ptáci létali ze stromu na strom; Ti skřivani, pěnkavy a slavíci zpívali tak krásně, že Nathanaelovi bylo tak dobře jako ještě nikdy a rozhodl se, že ten krásný les jen tak brzy neopustí.
Při snídani se zeptal ženy, komu patří ten les.
„Ten les je můj.“ odvětila.
Tu se Nathanael zeptal poznova, zda by si zde mohl zalovit, neboť lov je jeho nejmilejší zábava.
„Můžete lovit, kolik se Vám zlíbí, ale radím Vám, raději to nedělejte.“
Ale Nathanael té rady nedbal, neboť v tom neviděl žádný problém, popadnul svoji pušku a vyběhl spokojeně do lesa. Tu žena zavolala jeho sluhu a pravila:
„Blažeji, jdi a následuj svého pána, je-li Ti jeho život milý. Když přijdete na otevřenou mýtinu, vyskočí tam před Vámi tři bílí jeleni, ale Tvůj pán nesmí po žádném z nich vystřelit; ostatní zvěř může střílet po libosti, co mu přijde před hlaveň. Ty svému pánu však nesmíš říci, před čím jsem Tě varovala, jinak je s Tebou konec.“
Blažej ženě ze srdce za její radu poděkoval, neboť měl svého pána nadevše rád. Sotva ti dva lesem ušli pár set kroků, začalo se jasnit a bylo stále světleji, až přišli na velikou mýtinu. Na ní vesele poskakoval přes sněhobílé oblázky potůček a ptáci zpívali, že se Nathanaelovi srdce v těle chvělo. Tu to v křoví zapraskalo a ven vyskočili tři nádherní bílí jeleni s pyšnými parohy a běželi přes louku.
Nathanael zamířil, ale dříve něž mohl vystřelit, odrazil mu Blažej pušku do výše, takže kulka vletěla do stromu a jeleni odtud zmizeli nezraněni. Nathanael sluhu velice káral a ptal se, proč že to učinil. Blažej se omluvil a řekl, že ho do ruky bodla včela a on se leknul.
Šli dál a Nathanael zastřelil mnoho rozličné zvěře, ale radost měl již zkaženou, neboť ti tři bílí jeleni mu nešli z hlavy.
V chaloupce si žena vzala Blažeje na stranu a chválila jej, že život svého pána zachránil. Rozradostněna jim nanosila výtečné jídlo, k tomu jim předložila vína z různých zemí a Nathanael se dobře poměl.
Druhého dne popadnul Nathanael opět pušku a šel do lesa.
Tu řekla žena sluhovi:
„Blažeji, jdi za svým pánem, jakmile přijdete na mýtinu, vyskočí tam tři hnědí jeleni, ale střez se, aby jim Tvůj pán ublížil, je-li Ti jeho život milý a varuji Tě, abys mu to řekl, jinak s Tebou bude konec.“
Nathanael šel toutéž cestou, jako den předtím, ačkoliv se jej Blažej pokoušel svést na jinou. Brzy přišli na tu krásnou paseku s veselým potůčkem a tisíci ptáky. Tu to opět v křoví zapraštělo a tři hnědí jeleni s nádherným pyšným parožím se vydali přes louku. Nathanael po nich střelil, ale v tomtéž okamžiku do něj sluha strčil, takže rána šla Pánu Bohu do oken. Tu se Nathanael velmi rozzlobil a zvolal:
„Jestli to uděláš ještě jednou, věru Tě jako psa zastřelím!“
A mohl věrný Blažej říkat, co chtěl, omlouvat se, jak chtěl, nepomohlo nic a jeho pán zůstal při tom. Nedokázal oželeti, že mu ti tři jeleni opět unikli, neboť krásnější v životě ještě neviděl.
Žena v lesní chaloupce přinesla dneska ještě chutnější jídlo než včera a výtečná vína z různých zemí tu stála v hojnosti. Blažejovi ale řekla potají, že svoji věc dobře vykonal a jeho pán tak dojde velkého štěstí.
Když Nathanael druhého dne šel opět do lesa, řekla žena sluhovi:
„Blažeji, jdi a sleduj svého pána a opět ho nenechej střílet, neboť dneska uvidíte na mýtině tři černé jeleny. Dnes je nejnebezpečnější den a jeho život visí na vlásku, neprozrazuj mne však, pokud je Ti Tvůj život milý.“
Blažej jí to ochotně slíbil a spěchal za pánem. Ale dnes měl na duši stín, sám nevěděl proč, ale les se mu nezdál už tak krásný, ptáci ne tak veselí a potůček ne tak skotačivý. Pokoušel se svého pána přivést na jinou stezku, ale Nathanael nechtěl, měl v hlavě jen ty tři jeleny a sluhu káral:
„Dnes Tě varuji, nestrkej do mne, jinak se Ti zle povede.“
Tak přišli na tu mýtinu a sotva na ni vstoupili, tu se tam objevili z křoví tři černí jeleni s vznešeným parožím a běželi napříč loukou. Nathanael střelil, ale Blažej jím včas škubnul, kulka zasvištěla do lesa a ti tři jeleni zmizeli.
„Tohle mi zaplatíš!“ vzkřiknul Nathanael a znovu nabil. Blažej převelice naříkal a o svůj život prosil, však nic z toho nepomohlo, Nathanael ho na místě v tom hněvu zastřelil. Když před ním nyní ležela ztichlá mrtvola, tu jeho hněv vyšuměl a padla na něj lítost. Marně volal na Blažeje tisíci krásnými slovy, plakal a lomil rukama, věrný Blažej byl mrtev a mrtev zůstal.
Tu se vyřítil divoce jako smyslu zbavený a běžel tím lesem zpět k lesní chaloupce, ale ta byla pustá a opuštěná a ta přátelská žena také zmizela.
Osedlal ve stáji koně, vyskočil na něj a nanejvýš zoufalý jel pryč; kam, to sám nevěděl. Slunce stálo na poledni a šlo k západu a les byl stále hustší a hustší, nepotkal ani vesnici ani chalupu, počaly ho sužovat hlad a žízeň. Jel i celou noc stále dál a dál, dokud na vrcholky stromů nesedlo svítání; tu se les otevřel a on přijel na rozlehlou louku, na které prýštil čistý zářivý pramen.
Nathanael se k němu sklonil, aby svlažil svoje vyprahlé hrdlo a pil mohutnými doušky. Když se opět zvedl, tu tam uviděl stát tři překrásné panny, ale vyhlížely temně a zlověstně a pravily:
„Ty ses zlým hněvem připravil lehkomyslně o svoje štěstí a naše vysvobození jsi o dlouhý čas odročil. Nyní jsi již mohl být ve Zlatém království, kdybys dobré rady a přátelské prosby poslouchal; teď ale musíš ještě dlouhý čas putovat a mnohokrát bojovat, dokud do Zlatého království nedojdeš!“
Tu před nimi Nathanael padnul na kolena a plný žalosti zvolal:
„Já rád vše vytrpím a snesu, jen když své činy v dobré zase obrátím, řekněte mi nyní, co mám učinit?“
„To nám není dáno,“ pravily ty tři panny „ale budeme Ti ku pomoci tak mnoho, jak si můžeme dovolit.“
Ta nejstarší mu dala meč, kterému se nemohlo nic postavit a kdo jím byl zasažen, ten padl mrtev k zemi. Ta druhá mu dala měšec, který byl vždy naplněný zlatem, ač z něj člověk tahal, kolik chtěl. Ta panna, která byla nejkrásnější a ke které ihned vzplanul láskou, mu dala jen zlatý prsten, aby na ni nikdy nezapomenul. Pak všechny zmizely.
Tu Nathanaelovi jakoby spadnul kámen ze srdce, navrátila se mu odvaha a více na nic jiného nemyslel, než na Zlaté království a ty tři panny, zvláště na tu nejmladší. Vyskočil na koně a s klidnou myslí vjel do lesa. Ještě nebyl ani sto kroků daleko, když pojednou uslyšel z křoví strašlivé syčení a žalostné naříkání. Skočil tam a byl tam strašlivý drak, který svůj dlouhý ocas omotal kolem lva a plival proti němu jed.
Neváhajíc ani chvíli, tasil Nathanael svůj meč a seknul po drakovi takovou silou, že dračí ocas useknul a ten odletěl do koruny stromu až větve polámal. Druhou ranou Nathanael zasáhnul drakovu hlavu a netvor padnul na zem a z huby mu zůstal viset jeho dlouhý jedovatý jazyk.
Lev se otřepal a radostně poskočil, stejně jako pes, ke svému zachránci, svoji huňatou hlavu k němu tisknul a hledal jiné rozličné způsoby, jak by mu vyjádřil své díky, a od toho okamžiku ho následoval, všude kam šel. Nathanaelovi opět stoupla odvaha, protože poznal sílu svého meče. Pak dlouhý čas společně putovali až dorazili k moři, kterému říkali Moře Bloudění; bylo tak mohutné a široké, že druhého konce nebylo vidět.
U břehu byla zakotvena loď a nedaleko odtud stál převozníkův dům. Ten vyšel ven, Nathanaela pozdravil a nabídnul mu jídlo a pití. To Nathanael přijal vděčně, neboť již mnoho dní se živil jen bylinami a kořínky. Pak se lodníka zeptal, zda neví, kde leží Zlaté království.
Lodník pravil:
„Jestli tam cestujete, to jste dostal špatné rady, Zlaté království leží daleko za touhle vodou a říší obrů. Cesta tam je těžká a nebezpečná, neboť obři žádají po každém, který chce skrze jejich říši, ruku nebo nohu jako clo.“
„Já se těch obrů nebojím,“ odvětil Nathanael „jen když se do Zlatého království dostanu.“
„Když si nic jiného nepřejete, převezu Vás na druhou stranu.“ řekl převozník.
Nathanael nastoupil s koněm i lvem na loď, vítr zadul do bílých plachet a loď letěla po vlnách. Brzy se ale nebe zachmuřilo, zvedla se bouře a házela lodí dolů a nahoru jako s míčem, takže to vypadalo, že se každým okamžikem musí potopit, a přece si Nathanael zachoval odvahu a neklesal na mysli. Po nějakém čase bouře ustala, opět se vyjasnilo a loď přistála za přátelského slunečního svitu.
Nathanael lodníkovi poděkoval, bohatě mu zaplatil a vystoupil na břeh. Dříve než se pořádně rozhlédnul, uslyšel strašlivý povyk a uviděl tři obry, jak se na něj ženou se železnými kyji a řvou, že jim musí jako clo zaplatit pravou rukou.
„Počkat, počkat!“ řekl Nathanael:
„Jen ne tak zhurta!“ a směle se jim postavil.
Tasil svůj meč a v jediném mžiku dvěma obrům usekl hlavu a toho třetího roztrhal jeho lev, který si to vzal jako snídani, i když obra nesežral docela, neboť na kostech byl na dlaň tlustý tuk a toto jídlo bylo dosti výživné.
Pak nasednul Nathanael na koně a jel zvesela dál přes lesy, háje, louky a pastviny, dokud opět nepřijel na břeh rozlehlé vody. Na břehu stál dům a před domem kotvila loď. Lodník vyšel ven, když slyšel zvuk kopyt koně, pozdravil Nathanaela a nabídnul mu přístřeší a pohostinství. Nathanael to opět vděčně přijal, neboť od souboje s obry se pořádně nenajedl.
Po jídle se zeptal lodníka, jak se to moře jmenuje a kde leží Zlaté království.
„Toto je Moře Ukrutností,“ řekl převozník:
„protože všechno, co na něm plave nebo co se nad ním vznáší, jím může být pohlceno. Ale jestli chcete do Zlatého království, tak to máte před sebou zlou cestu. Ono leží na druhé straně moře a za zemí obrů, kteří žádají od každého, kdo chce projít jejich zemí, ruku či nohu jako clo a těch obrů je mnoho, proto Vám radím, raději zůstaňte tady.“
„Já nedbám těch obrů i kdybych jich na mne přišlo na tucet!“ řekl Nathanael.
„Když si to přejete, převezu Vás.“
Tak všichni nastoupili na loď, převozník zvedl plachty a vítr foukal tak příznivě, že to byla radost pohledět. Ale vítr foukal časem stále silněji a silněji, obloha potemněla a spolu se silnou bouří se zvedl ošklivý vichr. Voda byla stále divočejší, vlny jako bílé pěsti popadly loď a házely jí sem a tam, až převozník ztratil vědomí. Ale Nathanael se ihned postavil ke kormidlu a stál tam pevně a vzpřímeně, a čím více byla voda divočejší, tím větší mu to činilo radost.
Nakonec se bouře utišila, vlny byly stále mírnější a menší a nakonec bylo moře docela tiché a mírumilovné a loď se na něm lehce vznášela. Pak vystoupil Nathanael se zvířaty na zem a dal lodníkovi přebohatou odměnu. Tu sem přichvátalo šest obrů s těžkými železnými kyji, řvali na něj, že jim musí dát levou nohu jako clo, pokud chce skrze jejich zemi.
„Máte ji mít!“ zvolal Nathanael, zvedl svůj meč a než bys mžiknul, byli čtyři obři bez hlavy. Ty zbývající dva si dal lev k snídani a žral jakoby neměl po dalších osm dní nic dostat.
Pak jeli dál a dál přes hory a doly, až dojeli ke třetímu moři. Tam kotvila u břehu obrovská loď a opodál stál lodníkův dům. Ten vyšel ven a Nathanaela pozdravil a nabídnul mu přístřeší a občerstvení. To si nechal Nathanael líbit, neboť cestou žádný hostinec nepotkal a v žaludku mu řádně kručelo. Potom, co se byl posilnil, zeptal se lodníka, jak se to moře jmenuje a jak daleko je do Zlatého království.
„Toto moře je Moře Beznaděje,“ řekl lodník:
„protože žádná loď ještě na druhou stranu nedojela. Ale když se přece jen někdo na druhou stranu dostane, nemá ještě vyhráno, neboť tam bydlí devět obrů, se kterými nejsou žádné žerty, požadují od každého, kdo chce do Zlatého království, nohy jako clo, a k tomu ne každý je připraven.“
„Ti obrové mi starosti nedělají, jen když mne na druhou stranu převezete.“
„K tomu je mi moje loď a můj život příliš drahý!“ odvětil lodník, ale když se jal Nathanael skládat na stůl z měšce ryzí tolary, tu rostla pojednou lodníkova zmužilost, a když byl celý stůl zlaťáky poset, tu námořník zvolal:
„Nu dobrá, odvážím se toho!“
Nathanael nastoupil na loď i se zvířaty, převozník je následoval a plachty se vzedmuly v čerstvém větru. Najednou se ale zvedla bouře. Voda docela zčernala, vlny vysoké jako věže popadly loď, jakoby ji chtěly rozdrtit. K tomu svištěly blesky, že obloha vypadala jako ohnivé moře. Bouře burácela hrom za hromem, zkrátka vypadalo to, jako by přicházel konec světa.
Lodník bědoval a naříkal, zvířata kňučela strachy, jen Nathanael byl klidný a chladnokrevný. Když měl lodník nakonec vše za ztracené, plachty byly potrhané a stěžeň se zlomil a nebylo žádné naděje, že z toho živi vyváznou, tu se postavil Nathanael ke kormidlu a stál tam pevně, dokud se hněv bouře neutišil, dokud se divoká voda neuklidnila a zpoza mraků opět nevyšlo slunce.
Tu před nimi ležela země obrů a Nathanael ještě jednou bohatě obdaroval převozníka a se zvířaty vystoupil na břeh. Nejel dlouho, když tu se na něj vyřítilo oněch devět obrů, mávali nad hlavami svými železnými kyji a křičeli jeden přes druhého:
„Svoje nohy nám dáš jako clo! Sem s Tvýma nohama! Sem!“
„Jen tak neřvěte, já Vás přeci slyším!“ zvolal Nathanael:
„Kdopak si moje nohy přeje?“
„My je chceme!“ řval ten první a chtěl Nathanaela popadnout. Ale tu se dostal ke slovu Nathanaelův meč a v mžiku čtyři z obrů ztichli jako pěny. Potom se postavil těm zbývajícím pěti, kteří se ne dost rychle dali na útěk, zasvištěl meč a tři leželi na zemi. Ty poslední dva si dal lev k obědu a najedl se tak mnoho, že se nemohl z místa ani pohnout.
Pln radosti Nathanael v dálce před sebou viděl překrásné město, které se blyštělo a zářilo ve slunci jako ryzí zlato. Nathanael si chvíli odpočinul, pak pobídnul koně a hnal se k tomu městu. Čím více se blížil, tím méně se ta záře dala snést.
„To musí být Zlaté království!“ řekl si Nathanael:
„Jestli ne, tak ho v životě nenajdu.“
A měl pravdu, bylo to hlavní město Zlatého království.
Když vjel dovnitř, ptal se a hledal nejdříve královský zámek, až dorazil do hostince, který stál přímo naproti královského zámku. Tu uslyšel od hostinského, že v tom zámku přebývají tři krásné princezny, ale jsou zakleté a mohl by je vysvobodit jen ženich té nejmladší, ale on žije na druhém konci světa, za třemi moři a třemi říšemi obrů a je velká otázka, zda vůbec přijde.
Nathanael se ptal dále, jak může ten ženich vysvobození splnit, když je ten zámek celý zamknutý a vyhlíží, jako by v něm nic živého nepřebývalo.
Tu pravil hostinský, že když prý ženich ve správném kočáře se správným spřežením k zámku přijede, on se otevře a více, že už se neví. Nyní věděl Nathanael dost, neboť bylo jasné, že tím ženichem musí být on.
Následujícího dne udělal v měšci té druhé panny pořádnou díru, neboť koupil černý kočár, šest vraníků, vzal sloužící a oděl je do černé a s tím vyjel k zámku. Když se kočár přiblížil k zámku, brána se otevřela a on přijel na rozlehlý zámecký dvůr. Byl ale pustý a liduprázdný a všechny dveře a okna byly zavřené, jen naproti bráně byla otevřená druhá brána. Poručil kočímu jet skrze, neboť jsi myslel, že vede na druhé nádvoří, ale ocitli se zase na ulici a brána se za nimi zavřela. Tu pochopil, že to nebyl ten správný kočár a spřežení.
Druhého dne si opatřil hnědý kočár, nakoupil šest hnědáků a všechny sloužící obléknul do hnědého a jel opět na zámek. Velká brána se před kočárem rozskočila a kočár vjel na zámecký dvůr. Ale vše bylo zase tiché a opuštěné, jen všechna okna byla otevřena, že člověk mohl vidět do nádherných komnat, ale dveře zůstaly zavřené a neukázal se ani živáček. Tak poručil Nathanael kočímu jet tou druhou branou a sotva jí projeli, s třeskotem se za nimi zavřela.
Dalšího dne koupil sněhobílý kočár, šest běloušů a sluhy oblékl do bílého a jel k zámku. Už z dálky viděl, že obrovská brána je do široka otevřená a na střechách se třepotají korouhve a střílí se z děl. Až se země chvěla. Když vjel na nádvoří přivítal jej zvuk trumpet a bubnů a celý dvůr byl plný skvostně oblečených dam a pánů a sloužících, kteří jeho kočár obklopili a uctivě ho doprovázeli až k zámku. Tam na schodech stál král s korunou na hlavě a po boku měl tři překrásné panny. Ta nejmladší a nejkrásnější pospíchala Nathanaelovi vstříc a řekla:
„Buď vítán, můj vysvoboditeli a miláčku!“
Políbili se a byli ještě v téže hodině oddání a žili pak ve věrné lásce šťastně po celý svůj život.