Zlato pod Edelštejnem

Před dávnými lety, kdy po městě Zlaté Hory nebylo ještě ani potuchy a zemi v těch končinách pokrývaly husté lesy, usmyslel si kterýsi kníže, že právě sem vyrazí na lov. Sliboval si od těch neprozkoumaných hvozdů, že budou určitě skrývat množství zvěře. Jeho tušení se potvrdilo: téměř na každém kroku narazili lovci na pernatou i srstnatou zvěř, na sokoly a orly, srnky a jeleny, ba nebylo vzácností, jestliže smečka psů navětřila divokého kance či medvěda. Kníže byl nadmíru spokojen, neboť úlovků den ze dne přibývalo, a na návrat ani nepomyslel, ačkoliv zajel se svou družinou hluboko do lesů. 
V knížecím průvodu byl také čeledín, který svého pána nenáviděl, poněvadž od něho vystál mnoho příkoří. Právě na lovu v něm uzrálo rozhodnutí, že pána zabije. Neznámé lesy a divoká štvanice, to bylo pro nečistý záměr velmi příhodné a čeledín jenom čekal na vhodnou chvíli a z knížete nespustil oka. 
Jak klusal na koni za průvodem, pohřížen do myšlenek, zpozoroval náhle vedle sebe krásně oděného lovce. Nemohl se upamatovat, že by ho byl spatřil mezi hosty svého pána. Avšak než se stačil podivit, co dělá v té divočině lovec, který k nim nepatří, naklonil se k němu neznámý pán, pichlavýma očima mu pohlédl do tváře a řekl polohlasem: 
„Umím číst Tvé myšlenky. Ty chceš zahubit svého pána.“ 
Čeledín se tak ulekl, že málem spadl z koně. 
Ale cizí lovec ho uklidnil: 
„Buď bez obav, já Tě neprozradím. Naopak, velmi se mi zavděčíš, když provedeš svůj záměr. Hle, teď je příhodná chvíle, kníže zrovna překračuje potok! Napni luk a střel!“ 
Čeledín se zachvěl. Tak dlouho se zabýval myšlenkou, že svého pána zabije, ale teď, když k tomu mělo dojít, ztratil odvahu. 
„Neboj se a střel, určitě zasáhneš!“ povzbuzoval ho záhadný lovec, když viděl, že čeledín váhá. „Jestliže vykonáš, co sis předsevzal, můžeš vyslovit tři přání a já Ti je splním,“ sliboval. 
„Jakákoliv tři přání?“ ujistil se čeledín. 
„Jakákoliv,“ potvrdil cizinec. 
Čeledín pozvedl luk a zamířil. Když později na tuto chvíli vzpomínal, sám nevěděl, jak se všechno seběhlo ..... jako by mu někdo jiný napínal tětivu a vypustil šíp, který skolil jeho pána. Jisté však je, že pán padl mrtev do potoka. 
V lovecké družině nastal zmatek. Kdekdo chtěl knížeti pomoci, ale tady byla každá pomoc marná, a tak si lidé a koně jenom navzájem překáželi. Čeledín a cizinec toho využili a vmísili se mezi hosty, takže nikdo nepoznal, kdo vypustil zákeřný šíp. 
Když bylo po všem, otázal se cizinec čeledína: 
„Nuže? Tvá přání?“ 
Čeledín zatím už všechno rozvážil a řekl: 
„Zatratil jsem svou čest, to je pravda. Ať se tedy mám alespoň dobře! Přeji si pevný hrad, spoustu zlata, a konečně za třetí ..... “ usmál se šibalsky, „za třetí si přeji, abych žil do skonání světa.“ 
Cizinec se počal ošívat. Proti prvnímu a druhému přání že nic nemá a splní je, jak slíbil, ale to třetí přání ať čeledín změní, vždyť kdo kdy slyšel, aby člověk žil do skonání světa! Ale čeledín trval na svém. 
„Budiž tedy, staniž se!“ přisvědčil nakonec cizinec. 
Zavedl čeledína pod prudký svah a na tom svahu se zdvihaly věže pevného hradu. 
„Tento hrad sluje Edelštejn a od nynějška Ti patří. Žít budeš až do skonání světa, ledaže by sis přál dříve smrt, ale zlato si musíš ze země vyzvednout sám,“ řekl cizinec čeledínovi a podal mu černou kovovou hůlku. 
A v tu ránu byl pryč, zmizel. 
Čeledín se pro to věru nermoutil. Prohlížel si podivnou hůlku z obou konců, potom ji zkusmo přiložil ke skále. Hůlka se na jednom místě zřetelně zachvěla a už tu byli hradní pacholci, bez řečí se chopili krompáčů a lopat a začali kopat. Ve chvilce vylomili ze skály hroudu zlata. 
„Tak je to tedy, taková je to hůlčička!“ liboval si čeledín. 
Kudy chodil, tudy nosil černou hůlku s sebou a nepřešel kus skály, aby do něj neuhodil. 
Jak by nezbohatl, když vládl takovým kouzlem! Záhy se doslova topil ve zlatě a dveře na jeho hradu se ani dovřít nedaly, jak byly všechny komory plné pokladů. Tak se stal z čeledína přebohatý pán na Edelštejnu a žil si v rozmařilosti. 
A přece nebyl spokojen. Všeho měl dostatek, jídla, pití, krásných oděvů, co dostatek, nadbytek měl všeho, ale takový život ho záhy znudil a on se cítil unaven. Zato se v něm probudila lakota ..... čím více měl, tím více lakotil, nejraději by v kuchyni hrách do zrnka počítal, zda ho kuchaři nešidí a neokrádají. Závist a lakota vytlačily z hradu veselí a spokojenost. Lid počal hradního pána nenávidět. Na Edelštejnu bylo věru zloby více než kdekoliv jinde na tomto světě. Tu poznal hradní pán, že bohatství ho neučinilo šťastným a kouzelná hůlka že je vpravdě ďáblův dar. 
Když se opět jednou vydal se svou hůlkou do skal odkrývat podzemní poklady, tak se mu pojednou všechno znechutilo, že hůlkou mrštil do hluboké rozsedliny a proklel chvíli, kdy se spolčil s ďáblem. V ten ráz se země zachvěla, hrad se zbortil a jeho pán se propadl do nitra hor. 
Z pyšného hradu Edelštejnu zůstaly jenom trosky, ve kterých se uhnízdily sovy. Také doly po smrti hradního pána zpustly, až upadly docela. Spousty zlata, které hradní pán nestačil svou kouzelnou hůlčičkou objevit, se prý skrývají v nitru skal podnes.