Zlatovláska

Byl jeden král, a byl tak rozumný, že i všem živočichům rozuměl, co si povídají. A poslouchejte, jak se tomu naučil.
Přišla k němu jednou nějaká stará babička, přinesla mu v košíku hada a povídá, aby si ho dal ustrojit: když ho sní, že bude všemu rozumět, co které zvíře v povětří, na zemi i ve vodě mluví. Tomu králi se to líbilo, že bude umět, co nikdo neumí, dobře babičce zaplatil a hned poručil sloužícímu, aby mu tu rybku k obědu připravil.
„Ale,“ prý, „ať jí ani na jazyk nevezmeš, sic mi to svou hlavou zaplatíš!“
Jiříkovi, tomu sloužícímu, bylo divné, proč mu to král tak tuze zapověděl.
„Jakživ jsem takovou rybu neviděl,“ povídá si, „vypadá jako had! A jaký by to byl kuchař, aby ani neokusil, co bylo upečeno, vzal kousíček na jazyk a ochutnával.
V tom slyší kolem uší něco bzučet:
„Nám také něco! Nám také něco!“
Jiřík se ohlíží co to, a nevidí než několik much, co v kuchyni lítaly.
Tu zas venku na ulici někdo sípavě volá:
„Kampak? Kampák?“ a tenčí hlasy odpovídají:
„Do mlynářova ječmene, do mlynářova ječmene.“
Jiřík koukne oknem a vidí housera s hejnem hus.
„Aha!“ povídá, „taková je ta ryba?“ Už věděl o co jde. Rychle vstrčil ještě jeden drobet do úst a pak hada donesl králi, jako by nic nebylo.
Po obědě poručil král Jiříkovi, aby mu osedlal koně, že se chce projet, a on aby ho doprovázel. Král jel napřed a Jiřík za ním.
Když jeli po zelené louce, poskočil Jiříkův kůň a zařehtal:
„Hohoho, bratře, mně je tak lehko, že bych chtěl přes hory skákat!“
„Což o to,“ povídá druhý, „já bych také rád skákal, ale na mně sedí starý: skočím-li, svalí se na zem jako měch a srazí vaz.“
„Ať si srazí, co z toho?“ řekl Jiříkův kůň. „Místo starého budeš nosit mladého.“
Jiřík se té rozmluvě zasmál, ale jen tak potichu, aby král nevěděl. Ale král také dobře rozuměl, co si koníci povídali, ohlédl se a vida, že se Jiřík směje, ptá se:
„Čemu se směješ?“
„Ničemu, královská Jasnosti, jen mi tak něco připadlo,“ vymlouval se Jiřík.
Starý král však už ho měl v podezření, a koňům už také nedůvěřoval; obrátil a zas domů.
Když přijeli do zámku, poručil král Jiříkovi, aby mu nalil do sklenice vína.
„Ale Tvá hlava za to,“ povídá, „jestliže nedoliješ anebo přeliješ!“
Jiřík vzal konvici s vínem a lije. V tom přiletěli oknem dva ptáčkové; jeden druhého honil, a ten, co utíkal, měl tři zlaté vlasy v zobáčku.
„Dej mi je,“ povídá ten jeden, „však jsou moje!“
„Nedám, moje jsou! Já si je zdvihl.“
„Ale já je viděl, jak upadly, když se zlatovlasá panna česala. Dej mi aspoň dva.“
„Ani jeden!“
Tu ten druhý ptáček za ním, a ty zlaté vlasy pochytil. Když se tak o ně letmo tahali, zůstal každému v zobáčku jeden, a třetí zlatý vlas upadl na zem, jen to zazvonilo. V tom se Jiřík po něm ohlídl a přelil.
„Propadls mi život!“ vykřikl král. „Ale chci s Tebou milostivě naložit, když té zlatovlasé panny nabudeš a přivedeš mi ji za manželku.“
Co měl Jiřík dělat? Chtěl-li svůj život zachovat, musel pro pannu, ačkoli ani nevěděl, kde ji hledat. Osedlal si koně a jel kudy tudy.
Přijel k černému lesu, a tu pod lesem u cesty hořel keř; zapálili jej pasáci. Pod keřem byl mravenčí kopec, jiskry na něj padaly a mravenci se svými bílými vajíčky sem tam utíkali.
„Och pomoz, Jiříku, pomoz,“ volali žalostně, „uhoříme, i naši mladí ve vajíčkách.“
Jiřík skočil hned z koně dolů, keř uťal a oheň uhasil.
„Až budeš potřebovat, vzpomeň si na nás, a také Ti pomůžeme.“
Potom jel tím lesem a přijel k vysoké jedli. Navrchu jedle bylo krkavčí hnízdo a dole na zemi dvě krkavčata pištěla a naříkala:
„Otec i matka nám uletěli: máme si sama potravu hledat, a my ubohá písklata ještě létat neumíme! Och, pomoz, Jiříku, pomoz, nasyť nás, sic umřeme hladem.“
Jiřík se dlouho nerozmýšlel, skočil z koně a vrazil mu do boku meč, aby krkavčata měla co žrát.
„Až budeš potřebovat,“ krákorala vesele, „vzpomeň si na nás, a také Ti pomůžeme.“
Potom dál už musel Jiřík pěšky. Šel dlouho, dlouho lesem, a když konečně z lesa vycházel, viděl před sebou daleké široké moře. Na břehu moře dva rybáři spolu se hádali. Chytili velikou zlatou rybu do sítě, a každý chtěl ji mít jen pro sebe.
„Má je síť, má je ryba!“
A druhý na to:
„Málo by Ti Tvoje síť byla platna, kdyby mé lodi a mé pomoci nebylo.“
„Až podruhé zas takovou chytíme, bude Tvá.“
„Ne tak, Ty na druhou počkej a tuhle mi dej.“
„Já Vás porovnám,“ povídá Jiřík. „Prodejte mi tu rybu, dobře Vám ji zaplatím, a peníze rozdělte mezi sebe napolovic.“
I dal jim za ni všechny peníze, co měl od krále na cestu, nic si nenechal. Rybáři byli rádi, že tak dobře prodali, a Jiřík pustil rybu zas do moře.
Vesele zašplouchala vodou, pohroužila se a pak nedaleko břehu ještě jednou vystrčila hlavu:
„Až mne, Jiříku, budeš potřebovat, vzpomeň si na mne, odsloužím se Ti.“ A poté se ztratila.
„Kam jdeš?“ ptali se rybáři Jiříka.
„Jdu svému pánu, starému králi, pro nevěstu, pro zlatovlasou pannu, a nevím ani, kde ji hledat.“
„Och, o té Ti můžeme povědět,“ řekli rybáři. „Je to Zlatovláska, dcera králova z křišťálového zámku tamhle na tom ostrově. Každý den ráno, když se rozednívá, rozčesává své zlaté vlasy až jde záře od nich po nebi i po moři. Chceš-li, sami Tě tam na ten ostrov dovezeme, protožes nás tak dobře porovnal. Měj se však na pozoru, abys pravou pannu vybral; dvanáct je panen, dcer královských, ale jen jedna má zlaté vlasy.“
Když byl Jiřík na ostrově, šel do křišťálového zámku prosit krále, aby svou zlatovlasou dceru dal jeho panu králi za manželku.
„Dám,“ řekl král, „ale si musíš ji vysloužit: musíš za tři dni tři úkoly udělat, co Ti uložím, každý den jeden. Zatím si do zítřka můžeš odpočinout.“
Druhý den ráno mu král povídá:
„Má Zlatovláska měla tkanici drahých perel; tkanice se přetrhla a perly se vysypaly do vysoké trávy na zelené louce. Ty perly všecky musíš sebrat, aby ani jedna nechyběla.“
Jiřík šel na tu louku, byla daleká široká, klekl do trávy a začal hledat. Hledal, hledal od rána do oběda, ale ani perličku neviděl.
„Och, kdyby tu byli moji mravenci, Ti by mi mohli pomoct.“
„Však tu jsme, abychom Ti pomohli,“ řekli mravenci, kde se vzali, tu se vzali, ale kolem něho se jen hemžili. „Co potřebuješ?“
„Mám perly sebrat na té louce, a nevidím ani jednu.“
„Jen maličko počkej a my je za Tebe seberem.“
A netrvalo dlouho a snesli mu z trávy hromádku perel ..... nepotřeboval než na tkanici navlíkat. A potom, když už chtěl tkanici zavázat, přikulhal ještě jeden mraveneček, byl chromý, noha mu tehdy uhořela, když u nich hořelo, a křičel:
„Počkej, Jiříku, nezavazuj, nesu ještě jednu perličku!“
Když Jiřík ty perly králi přinesl a král je přepočítal, ani jedna nechyběla.
„Dobřes udělal svou věc,“ povídá, „zítra Ti dám jinou práci.“
Ráno Jiřík přišel a král mu řekl:
„Má Zlatovláska koupala se v moři a ztratila tam zlatý prsten, ten musíš najít a přinést.“
Jiřík šel k moři a chodil smutně po břehu; moře bylo čisté, ale tak hluboké, že nemohl ani dna dohlédnout, a což teprve na dně vyhledat prsten!
„Och, kdyby tu byla má zlatá ryba, ta by mi mohla pomoci.“
V tom se něco v moři zablesklo a z hlubiny na vrch vody vyplavala zlatá ryba:
„Však tu jsem, abych Ti pomohla. Co potřebuješ?“
„Mám v moři najít zlatý prsten, a nevidím ani dno.“
„Teď právě jsem potkala štiku, nesla zlatý prsten na ploutvi. Jen maličko počkej, já Ti ho přinesu.“
A netrvalo dlouho, vrátila se z hlubiny a přinesla mu štiku i s prstenem.
Král Jiříka zas pochválil, že dobře svou věc udělal: a potom ráno mu uložil třetí úkol:
„Chceš-li, abych svou Zlatovlásku Tvému králi dal za manželku, musíš jí přinést mrtvou a živou vodu; bude jí potřeba.“
Jiřík nevěda, kam se pro tu vodu obrátit, šel nazdařbůh kudy tudy, kam ho nohy nesly, až přišel do černého lesa.
„Och, kdyby tu byli moji krkavci, snad by mi pomohli!“
Tu se mu nad hlavou cosi šustlo, a kde se vzali, tu se vzali, ti dva krkavci:
„Však tu jsme, abychom Ti pomohli. Co chceš?“
„Mám přinést mrtvou a živou vodu, a nevím, kde ji hledat.“
„O té my dobře víme. Jen maličko počkej, my Ti ji přinesem.“
A za malou chvíli přinesli Jiříkovi každý jednu tykvici plnou vody: v jedné tykvici byla živá voda, v druhé mrtvá. Jiřík byl rád, že se mu tak dobře poštěstilo, a pospíchal k zámku.
Na kraji lesa viděl od jedle k jedli rozepjatou pavučinu, prostřed pavučiny seděl veliký pavouk a cucal mouchu. Jiřík vzal tykvici s mrtvou vodou, postříkal pavouka, a pavouk se svalil na zem jako zralá višně, byl mrtev. Potom postříkal mouchu z druhé tykvice živou vodou, a moucha začala sebou házet, vyškrábala se z pavučiny ven a fík do povětří.
„Tvé štěstí, Jiříku, žes mě vzkřísil,“ bzučela mu kolem uší, „však beze mne sotva bys uhodl, která z dvanácti princezen je Zlatovláska.“
Když král viděl, že Jiřík tu třetí věc také dokázal, řekl, že mu svou zlatovlasou dceru dá.
„Ale,“ prý, „musíš si ji sám vybrat.“
Potom ho vedl do jedné veliké síně. Tam byl uprostřed kulatý stůl a kolem stolu sedělo dvanáct krásných panen, jedna jako druhá; ale každá měla na hlavě závoj dlouhý až na zem, bílý jako sníh, takže nebylo vidět, jaké má která vlasy.
„Toto jsou mé dcery,“ povídá král. „Uhodneš-li, která z nich je Zlatovláska, získal jsi ji a můžeš ji hned sebou odvést; pakli neuhodneš, není Ti souzena a musíš odejít bez ní.“
Jiřík byl v největší úzkosti, nevěděl, co si počít. V tom zašeptalo mu cosi do ucha:
„Bz ..... bz! Jdi okolo nich, já Ti povím, která to je.“
Byla to moucha, co ji vzkřísil Jiřík živou vodou.
„Tahle panna to není ..... ta také ne ..... ta také ne ..... tahle je Zlatovláska!“
„Tuto dceru mi dej,“ vykřikl Jiřík, „tu jsem vysloužil svému pánu.“
„Uhodls,“ řekl král, a panna hned také vstala od stolu, odhrnula závoj a zlaté vlasy plynuly jí hustými prameny až na zem, a bylo od nich tak jasno, jako když ráno slunéčko vyjde, až Jiříkovi oči přecházely.
Potom dal král na cestu své dceři, jak se sluší a patří, výbavu, a Jiřík ji odvezl svému pánu za nevěstu. Starému králi se oči jiskřily a poskakoval radosti, když Zlatovlásku viděl, a hned poručil, aby se dělaly přípravy k svatbě.
„Chtěl jsem Tě sice dát oběsit pro Tvou neposlušnost, aby Tě krkavci snědli,“ povídá Jiříkovi, „ale žes mi tak dobře posloužil, dám Ti jen sekyrou hlavu srazit a pak Tě dám počestně pochovat.“
Když Jiříka popravili, prosila Zlatovláska starého krále, aby jí toho mrtvého služebníka daroval, a král to nemohl své zlatovlasé nevěstě nijak odepřít. Ona potom srovnala hlavu Jiříkovi k tělu, pokropila ho mrtvou vodou, a tělo srostlo s hlavou, takže po ráně ani jizvička nezůstala; pak ho pokropila živou vodou, a Jiřík zase vstal, jako by se byl znovu narodil, čerstvý jako jelen a mladost mu jen se z tváří svítila.
„Och, jak jsem to tvrdě spal!“ povídá Jiřík a mnul si oči.
„Ba, věru jsi tvrdě spal,“ řekla Zlatovláska, „a kdyby mne nebylo, na věky věků by jsi spal.“
Když starý král viděl, že Jiřík zas ožil, a že je mladší a krásnější, než prve byl, rád by také tak zase omládl. Hned poručil, aby ho také sťali a pak tou vodou pokropili. Sťali ho, ale popletli to a kropili ho nejdříve živou vodou. Pořád a pořád, až ji všecku vykropili, ale hlava mu nijak nechtěla k tělu přirůst; teprve potom začali mrtvou vodou kropit, a v okamžení přirostla: ale král byl zase mrtev, protože už neměli živou vodu, aby ho vzkřísili.
A poněvadž království bez krále nemohlo být a nikoho tak dobrého a rozumného neměli, aby všem živočichům rozuměl jako Jiřík, udělali Jiříka králem a Zlatovlásku královnou.