Zloduch zlodušný a Réza Rezatá

Byl jednou jeden král a ten měl krásnou dceru, a tak nechal postavit skleněnou horu a řekl: „Kdo dokáže vyběhnout nahoru bez toho, že by upadl, ten dostane moji dceru za ženu.“ Byl jeden, který by královskou dceru ze srdce rád měl, a tak se krále zeptal, zda by ji nemohl dostat. „Ano,“ řekl král: „když vyběhnete na skleněnou horu a nespadnete, potom ji můžete mít.“ Tu princezna řekla, že poběží s nápadníkem, aby ho chytila, kdyby uklouznul. Tak běžela tedy s ním, ale když byli právě uprostřed, uklouzla a spadla. Tu se skleněná hora otevřela a princezna zmizela uvnitř a ženich nevěděl, kam se poděla, protože se hora opět ihned zavřela, a tak velmi naříkal a plakal a král byl také velmi smutný a nechal skleněnou horu opět rozbít, neboť si myslel, že dceru dostane zpět, ale místo, kam se propadla, nenašli.

Mezitím se princezna dostala velmi hluboko, až na dno jedné obrovské jeskyně. Tam jí přišel v ústrety starý vychrtlý muž s dlouhým šedivým vousem, který jí řekl, že pokud se stane jeho děvečkou a udělá vše, co jí poručí, tak jí zachová život, jinak ji na místě zakroutí krkem. Tak princezna udělala vše, co jí poručil. Každé ráno stařec vyndal z kapsy žebřík, přistavil ho ke skále a vystoupal po něm nahoru na svět, potom ho vytáhnul a šel za svými záležitostmi. Princezna zatím musela uvařit jídlo, ustlat mu postel a obstarat celou domácnost. Když přišel stařec domů, přinesl s sebou vždy hromadu zlata a stříbra.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Mnoho, přemnoho let princezna u starce sloužila, až docela zestárla, a tak jí začal říkat Réza Rezatá, zatímco on sám byl Zloduch Zlodušný.

Když byl zase jednou nahoře na světě, aby tam ubohým lidem kroutil krky, ustala mu princezna postel, umyla nádobí a potom pořádně zavřela a utěsnila všechny okna i dveře a ponechala otevřený jen malý vikýřek, kudy proudilo dovnitř trochu světla. Když se stařec vrátil domů, zaklepal na dveře a volal: „Rézo Rezatá, otevři mi dveře!“ „Ne,“ řekla princezna: „já ti, Zloduchu Zlodušný, neotevřu!“ Tu ji začal stařec zaříkávat: „Na zloduší přikázání, na zloduší zavolání, se, Rézo Rezatá, čin a moji misku myj!“ Ale princezna řekla: „Tvoji misku jsem dávno umyla.“ Tu začal stařec nanovo: „Na zloduší přikázání, na zloduší zavolání, Rézo Rezatá, neváhej a moji postel ustýlej!“ „Tvoji postel jsem dávno ustlala.“ Odvětila princezna. Tu stařec zvolal: „Na zloduší přikázání, na zloduší zavolání, se, Rézo Rezatá, hni a moje dveře otevři!“ Ale protože princezna neotevřela, pobíhal Zloduch Zlodušný kolem domu a tu uviděl otevřený vikýřek. „Vida, teď se podíváš, co tam ta Réza Rezatá vyvádí a proč nechce otevřít.“ Chtěl se podívat, ale nemohl hlavu vikýřkem protáhnout díky svému dlouhému vousu, a tak nejdříve otvorem prostrčil svoji dlouhou bradu. Na to princezna čekala, vikýřek zabouchla a Zloduch Zlodušný v něm zůstal pevně vězet. To bylo pojednou nářku a křiku, že ho to převelice bolí, a prošení, aby ho zase pustila. Tu princezna řekla: „Dříve tě, Zloduchu Zlodušný, nepustím, dokud mi nedáš žebřík, po kterém stoupáš nahoru na svět.“ Chtíc nechtíc musel jí říci, kde žebřík je, a ona pak k vikýři uvázala dlouhý provaz, žebřík přistavila ke skále a vystoupala z hory ven, a když byla nahoře, tak vikýřek otevřela.

Potom šla princezna ke svému otci a vyprávěla mu, jak se jí vedlo. Tu se král velmi zaradoval a její ženich také ještě žil. Potom šli na to místo, horu vyhloubili, starého Zloducha Zlodušného chytili i s jeho zlatem a stříbrem. Král pak nechal starce popravit a jeho zlato a stříbro si vzal s sebou nahoru na svět.

A princezna? Ta se konečně vdala za svého dávného ženicha a pak žili spokojeně a šťastně až do konce svých dnů