Žlutý ptáček

Jednomu princi hadačka předpověděla, že brzy potká svůj osud. Ale protože osudy bývají někdy zlé, chodil princ často v přestrojení, aby ho zlý osud nepoznal a minul. 
Jednou se princ vydal na lov. Byl vlahý pošmourný podzimní den a naprosté bezvětří. Droboučké kapičky mlhy se chytaly trávy a listů stromů a občas tiše skanuly na zem. Les se zdál úplně bez pohybu. Poutník slyšel pouze vlastní kroky. Náhle se v mlze něco zatřpytilo jako sluneční paprsek. Nebo to snad upadl nějaký nazlátlý list? Z houští vylétl nádherný žlutý ptáček a usadil se na nízké dubové větvi. Byl na dostřel, ale princ nebyl s to zvednout ruku, aby ho zastřelil. Rozpačitě si prohlížel to krásné stvoření. Také ptáček naklonil hlavičku a jedním okem ho pozoroval. Potom ..... jako by se schoval za strom ..... zmizel princi přímo před očima. Nevlezl snad do dutiny stromu? Princ obešel strom, ale ten byl pokrytý pevnou šedohnědou kůrou a žádná dutina v něm nebyla. Princ se smutně vrátil domů. ..... Měl jsem střílet, říkal si. Mohl jsem aspoň pohladit jeho krásné peří ..... 
Jednoho dne se princi přihodilo něco, co ho ještě víc zarmoutilo. Vyšel si do města v přestrojení za žebráka a u jednoho domu s vysokým bílým podloubím uviděl urostlou mladou dívku. Přeměřila si ho pohledem a odešla. Její mladistvý krok byl jako líbezný zvuk trubky, která už z dálky zvěstuje lidem radost. Dav se před ní rozestupoval a princ se za ní dlouho díval, jak odcházela. Připadala mu jako božský zjev, neboť on sám byl oblečen jako žebrák. 
Druhého dne opět chodil kolem domu s podloubím, jako by tam děvče zanechalo po sobě líbezný dech. A sladký smutek lásky se zmocňoval jeho srdce. 
Jednou na lovu se odtrhl od své družiny a zbloudil v lese. Na osamělé lesní louce našel malý omšelý seník a tam unaven usnul ve voňavém seně. Ráno ještě v polosnu slyšel, jak někde nedaleko v průzračném vzduchu sladce doznívá píseň nějaké pasačky. Když otevřel oči, uviděl v širokém proudu slunečních paprsků, který pronikal do seníku pootevřenými dveřmi, sedět na prahu žlutého ptáčka a čistit si peří. Trvalo to jen kratičkou chvíli, než dozněly tóny pasaččiny písně, kdy jeho duše byla ještě v blahém zajetí snu. 
Pak ptáček zmizel. 
Princ ztratil klid. Převlékl se za obchodního cestujícího a jednou večer se vydal na cestu poštovním dostavníkem. Dostavník se pohupoval po měkké rozježděné silnici a tak pasažér brzy usnul. Spolucestující se v noci měnili ..... jedni vystupovali, druzí nastupovali. To všechno princ vnímal v polospánku. Ráno se kočár s rachotem zastavil kdesi na nerovné dlažbě. Zlatý sluneční paprsek osvětlil tmavý vnitřek dostavníku ještě plný nočního spánku. Princ otevřel oČi a překvapen spatřil, že vedle něho ..... s hlavou skloněnou na jeho rameno ..... spí vsedě krasavice, kterou tenkrát uviděl ve městě a hned zase ztratil. Její kaštanové kadeře splývaly na jeho rameno a její pootevřené vlahé rty mu připadaly jako puklý načervenalý plod. Sladký sen, v němž člověk upadá do zapomnění, dodával její bytosti jakousi obzvláštní něhu. Princ se bál štěstím vydechnout. 
„Můj osud mě našel.“ pomyslel si. „A byl to šťastný osud!“ Když si tu krasavici odváděl domů jako svou nevěstu, zpozoroval v kvetoucích keřích zámecké zahrady, že se tam něco zlatého mihlo. Měl tentýž pocit jako tenkrát, když uviděl žlutého ptáčka poprvé. 
Druhý den ráno, ještě ozářený paprsky svého štěstí, si princ vyšel do zahrady. Byl slunečný den. Žlutý ptáček, který se zdál kdysi princi tak nepolapitelný, protahoval svá křidélka jako po šťastném spánku a procházel se po cestičkách sadu. V sladkém rozechvění ho vzal princ do svých rukou a hladil mu teplé hebké peří. Ptáček byl krotký a přítulný jako ochočený. Princ si ho odnesl do zámku a položil ho do dlaní své mladé ženy. Ale aby neutekl, dal pro něj princ udělat klec ze stříbrných prutů, kterou uzamkl zlatým klíčem. A aby se jí nemohl nepozorovaně dotknout nějaký zloděj, připevnil k prutům citlivé křišťálové zvonky. 
Princ žil se svou ženou v šťastném citovém opojení. Denní slunce se mu zdálo nějak teplejší a v noci hvězdy jasnější. Tak uplynulo několik roků. 
Často sami nezpozorujeme změnu ve svém životě ..... Jednoho rána princ uviděl, že stříbrná klec je prázdná. Zámek byl uzamčený a mlčely také křišťálové zvonečky. Jen žlutý ptáček zmizel. Jak, to nikdo nezpozoroval. 
Pak přišly šedivé dny. Všechny věci, které se dříve třpytily a byly plné jasu, ztratily nyní svůj lesk. Neodnesl ho snad ten žlutý ptáček s sebou na špičkách křídel? 
Ale kdepak ptáček! Princ totiž náhle zpozoroval, že přestal milovat.

Zdroj: www.abatar.cz