Zpívající hora

Poutník už prošel mnoha zeměmi a viděl nemálo měst a vesnic. Na jeho šatech a střevících se usadila vrstva prachu. Všechno mu zlhostejnělo, jako kdyby to už dávno viděl, ať to byl kopec nebo údolí. Tak bloudil zaprášený po světě, až dorazil k jednomu místu, kde se všechno zázračně změnilo. Všechno se mu tu začalo jevit jako nové ..... tak nové jako tenkrát, když poprvé uviděl svýma očima svět.
Blížil se snad znovu k svému dětství anebo k něčemu nevídanému, ale ještě krásnějšímu, co mohl tušit jen v šťastných snech? Vše bylo tak milé jako to, co máme navěky ztratit. Jeho kroky se zpomalovaly. Toužil pohladit každičké stéblo trávy u cesty. Takový pocit měli asi všichni, kteří kráčeli tou cestou. Nějaká usedlá dvojice ..... dvě šedivé hlavy těsně přitisknuté jedna k druhé ..... se tu zastavila před rašící břízou, jež se jich dotýkala svými dlouhými zelenými větvemi jako vlasy. Ukazovali si na malý bílý obláček v dálce a chvílemi seděli u cesty. Jejich tváře byly obráceny ke slunci: ještě se k něčemu chystali, ještě na něco čekali.
Cesta zvolna stoupala do kopce a pak najednou skončila. Byla tam propast, nad níž se vznášel jako dým malý něžný mráček.
Každý, kdo sem přišel, spráskl ruce údivem a zvolal:
„Ach, jaké je to nádherné!“ a vrhl se do soutěsky. Možná že se s tím mráčkem nad temnou propastí zároveň zjevovala zázračná vidina štěstí, za kterou všichni bez rozmýšlení běželi. Možná že to byl jen místní zrakový přelud, neboť lidé tam opravdu něco viděli, ale oč šlo, to nikdo nevěděl, protože se odtamtud nikdo nevrátil.
Poutník okouzlený jarními květy, kterých bylo na úpatí kopce plno, odbočil po malé písčité stezce k řece, jejíž narudlé vlny tvořily v slunečním světle zlatá kola. Poutník se posadil na kámen a pozoroval cestu do kopce. Nějaký jezdec v plném trysku zmizel na kopci, jako by se vypařil. Pak přišla nevěsta se svatebním věncem na hlavě, rozevřela náruč, jako by šla svému miláčkovi naproti, a zmizela.
Bylo to tak neuvěřitelné a přece se to tu odehrávalo přímo před jeho očima. V tom kopci se skrývalo nějaké zlé kouzlo, a to poutníka zneklidňovalo.
Vstal z kamene a lehl si na svah vyhřátý sluncem. Hebká jarní tráva ho pokrývala jako lehká zelená mlha. Poutník se přitiskl k teplé zemi, ze které na něho dýchal klid, dobrosrdečnost a vůně mladé trávy blízkosti propasti všechny věci dostávaly nový život a novou krásu. Udiveně jako novýma očima pozoroval berušku, která mu usedla na ruku a zvedala svá červenohnědá křidélka k dalšímu letu. Každičký, i ten nejnepatrnější tvor, s ním hovořil svou řečí. Pozoroval motýly, kteří se jako žluté hedvábné stužky kmitali podél tmavého sosnového lesa ..... tak rychlý a šťastný byl jejich let.
V návalu štěstí přitiskl svou tvář k zemi a zdálo se mu, že hora zpívá. Nene, to nebylo jeho vlastní srdce, jež zpívalo. Z hlubin hory vycházelo na povrch něco jako jásot i nářek. Zvuky pronikaly zemí jako med pláství, lákaly i lekaly a zneklidněný poutník se ohlížel kolem sebe.
Blížil se starý pastýř se svými ovcemi, jež bloumaly kolem řeky a uštipovaly mladou trávu.
„Řekni mi, příteli, odkud přicházejí ty zvuky? Ten nářek i ten jásot? Také je slyšíš?“ ptal se poutník.
„Ano, slyším je dosud každý den, třebaže se to stalo už dávno,“ odpovídal pastýř a pokyvoval hlavou směrem k hoře. „Před mnoha roky, když jsem byl ještě malý chlapec, pásl jsem ovce zrovna jako dnes tady pod kopcem. Viděl jsem, jak po té cestě jde nahoru nějaký houslista. Zlaté housle držel v ruce a vlasy mu vlály ve větru. Když došel až na okraj propasti, natáhl své ruce jako nějaký plavec a housle mu z nich vypadly. Slyšel jsem, jak drnčely jejich struny, když se kutálely dolů do té hloubky. Ty žalostné zvuky vycházejí zdola a pronikají horou jako bolest, která se občas zmocňuje mého starého těla. Houslista zmizel, ale housle tu znějí jako nesmrtelné po celá ta léta, co tu pasu. Někdy jásají jako v přívalu nekonečného štěstí, jindy prosí, aby je pustili ven k slunečnímu světlu a hora pak připomíná srdce, které chce puknout žalem. Nejbolestněji a nejlíbezněji znějí ty housle zjara, když se všechno probouzí k novému životu a pohybu. V této době i já sem ženu své ovečky. Možná že ani ty housle nechtějí zůstat osamělé a že touží po tom, aby je někdo poslouchal ..... “
Pastýř sklonil svou hlavu a zmlkl.
Hora však zpívala.